Zázraky padající z mlhy aneb týden na Červenohorském sedle

Auto se šplhá ostrými serpentinami do prudkého kopce, který se postupně víc a víc halí do mlhy. To, že jsme konečně v Sedle, lze vytušit jen ze změny jeho náklonu. Brzda, a už vyskakuju do mlžného mrholení. Nádhera – čeká mě týden na Červenohorském sedle!

Známá cesta, za chvilku jsem na sjezdovce a už se přede mnou vynořuje malá budka – tedy terénní stanice. Střídání stráží a první probdělá noc. Zvolna začínají táhnout červenky (chytneme jich 60), přidává se modráček, sluka a další, tah se po několikadenní pauze opět rozjíždí, lze tedy očekávat nečekané – však uvidíme, co týden přinese. Nad ránem se konečně vyjasňuje, aby se za svítání opětovně zatáhlo.  Magické divadlo ohnivou září žhnoucího východu spolu s kroužící slukou nám ale mráčky přeci jen ještě dopřejí. O to slabší jsou odchyty. Podobně ani další noc, ani den nepřináší nějaké vysoké počty ptáků – i když druhy jsou pěkné, třeba sýc se svýma neuvěřitelně nechápavýma očima potěší vždycky.

sýc rousný

Svatováclavská noc však přivála překvapení.  Nejdřív jen opatrně, ale pak ve velkém se rozlétají červenky – letošní první noc na Sedle, kdy počet přesáhl stovku. A nejen červenky! V síti uvízl i fešák s bílou „řití“ – tedy bělořit, jedna z posledních cvrčilek zelených nebo dlouhozobá sluka. Po druhé hodině ranní však začíná pršet a my sítě musíme postahovat, bohužel, ale s díkem za trochu spánku. Ráno déšť postupně doznívá, ale sítě roztahujeme ještě za mrholení. Přesto, že se na Sedle váí hustá mlha, tak žádná sláva nepřichází. Táhnoucích ptáků je jen poskrovnu. K tomu se vpodvečer ještě rozfoukalo a se stálým mrholením to nenaznačuje nic dobrého. Pár červenek, jinak slabota. Zdeňa Tyller odchází spát, já však spolu s Vojtou Brlíkem diskutuju nad spoustou meteorologických radarů a předpovědí, jestli balit nebo nebalit. Ještě jedna kontrola a uvidíme. Zase nic, čekají mě dvě poslední sítě u kadibudky. Když však posvítím baterkou, na lanku se kymácí cosi divného. Bizardní podlouhlé cosi se zakloní dozadu, načež to vyrovná pohybem vpřed a spadne do kapsy! To je přeci – s nadšením vyběhnu za přízrakem. Ale ne – neopatrný pohyb – pták udělal pár skoků a vysypal se z plytké kapsy. Ale nevzdává to, dlouhá křídla znovu plácají o síťovinu, znovu zůstávají  v kapse a znovu z kapsy vypadávají. Jak ho jen dostat?! Vždyť je na druhé straně sítě – to je blbá situace. Rychle namířím na podlouhlý oživlý pahýlek odpočívající v borůvčí ostré světlo a opatrně, stále udržující sloup ze svítilny na zvířátku, obíhám síť. Vše jde podle plánu. Baf! Pták vylétá přímo do sítě – jeden skok a je můj!!! Buší mi srdce, třesou se mi ruce – to bylo to zvíře, které jsem zde chtěla letos chytit – lelek. Neskutečná příšera, hrozivý dinosaurus. Když otvírá svou hlavu a syčí, aby nás zastrašil, jakobych se přenesla do vědeckofantastického filmu, časů dávno minulých. Obrovské oči, vousy, a ta tlama! Dlouho se na něj nemůžeme vynadívat…

lelek lesní

Stále a stále dumáme nad počasím, až se najednou rozední a začíná další den utopený v husté mlze. A i pouhá cesta na kadibudku může mnohdy přinést bloudění i nečekané překvapení. Pozor – první sibiřan – ano! Budníček pruhohlavý! Inu, budníček, sice nějaký ten pásek navíc, ale budníček. Ale nádherný budníček! Opět mrholí, ptáci nelétají, moc se nechytá. K večeru se ještě rozfouká dosti silný vítr, v tomhle nemá cenu chytat, to by se potrhaly sítě. A v husté mlze nemá cenu ani svítit – vždyť je vidět jen na pár metrů. Hurá se prospat! Sítě rozbalujeme až nad ránem, a tak se chytá aspoň ranní rozlet červenek. Ale stále mrholí a přes den se chytá minimum.

budníček pruhohlavý

Podobně to vypadá večer. Vojta jde spát, že se pak v půlce noci spravedlivě prostřídáme. Dnes dojeli čerství pomocníci, a tak sedíme v boudě a povídáme. Zpestření je aspoň další sýc. Zírám do světla lámajícího se o mlhu a skoro nic nelítá. No nic, vyrazím na kontrolu a začnu aspoň něco dělat na počítači. Venku mrholí a mlha leze za nehty, brr. Zvolna obcházím tradiční kolečko – světlo, dolů k baru, slukovka… Nad hlavou se mi však ozve nějaký zvuk – vždyť to pískl drozd! A z keře zacvakala červenka? Ano, a ne jedna! Vracím se ke světlu a v síti visí několik červenek. Vybrat sítě kolem kadibudky a u světla visí další červenky! Ani nemám tolik pytlíků. Rychle se vracím na základnu a vysílám další vymotávače ven. Vítr se točí na jižní a začíná velká noc. Připadám si trochu jako v manufaktuře. Okroužkovat, změřit křídlo, kouknout na tuk, šup na váhu a tradá ven. A další a další a další a další… Jedna červenka za druhou. Sem tam to zpestří třeba lejsek černohlavý nebo drozd zpěvný, ale červenky vládnou. Vždyť jsme jich do rána okroužkovali 232! Venku padá vlhká mlha, tak aby ptáci zbytečně nemokli, pomocníci lítají stále kolem dokola, až do vyčerpání sil. Ty unavené posíláme na kutě a budíme čerstvou zálohu. Odpočinek ale netrvá dlouho. Z kontroly se vrací Vojta a jen tak mimochodem, že by si chtěl něco určit. Jen tak mrknu přes rameno od červených bříšek, v ruce má cosi hnědého. Listování v knížce a nefalšovaný výkřik nadšení: bomba! To už mě odpoutalo od červenek a koukám na hnědě stvořeníčko pořádně: to bude nějaká „exotika“?! Ano! Je to strnad severní!!! Sedmý potvrzený výskyt v ČR a první kroužkovaný jedinec!!! Neskutečný pták, zvláštní zobák i drápy, zkrátka divný strnad. Přesto přináší takovou vlnu euforie a pocitů nadšení ještě s odstupem několika týdnů. Strnad. Strnada střídá další komediant lelek a pomalu začíná svítat. To to uteklo!

strnad severní

Po několika hodinách se odlepuju ze židličky a vyrážím vybrat sítě. Jak se dalo čekat, červenky mají pré, ranní rozlet byl slušný – chytlo se jich přes 70. Znovu usedám na stoličku a kroužkuju. Za okny se mírně trhá mlha a začínají se objevovat horizonty (přesně jak si děláme legraci – podle metodiky by se mělo světlo, která láká v noci táhnoucí ptáky, zhasínat až jsou vidět horizonty – a konečně po téměř týdnu nastal ten kýžený čas). Po chvíli však zase padá mlha a rozjíždí se divoký tah. Pěnkavy, čížci, znovu pěnkavy, další pěnkavy, další pěnkavy, čížci, lindušky, pěvuška, konipasi, skřivani… Ze stoličky znovu vstávám asi až ve tři odpoledne, kdy je chvilka času utěšit své tělesné potřeby – hlavně se najíst. Zvažujeme, jestli balit sítě, ale chytá se tak dobře, že odmítám a chytáme tedy celý den. Jsem naprosto uchvácená hlavně z čížků. Nikdy jsem neměla těch zelených drobečků v ruce tolik. Neskutečně krásní pestří ptáčci štěbetáčci. Ale zelenkavou čížci krásu přeci jen jeden hrdina předčí. Láska na první pohled do neskolného nočního trubadúra. Ano, hádáte správně, můj vyvolený je skřivan lesní, „Lullinka“. Sice hnědý, ale přeci tak pestrý ptáček s drobnou chocholkou a kratičkým ocasem. Ale hlavně ten dráp! Na zadním prstu má, podobně jako jiní polní ptáci, neuvěřitelně dlouhý dráp! Nakonec během dne uvíznou v síti tři skřivánci. A mimo to třeba i obě lindušky, králíčci, konipas bílý či konečně modřinky. Odpoledne za námi přijíždí návštěva z CHKO a my se při příjemném povídání a občasném chytání můžeme konečně kochat pěknými výhledy do krajiny. Co asi přinese poslední noc?

skřivan lesní

Předpovědi moc optimistické nejsou a vyplňují se do puntíků. Se setměním se rozfouká silný vítr a tak balíme některé boční sítě, necháváme jen ty světelné. Vítr však sílí natolik, že opravdu chytat nejde. Jelikož je ale jasno, tak aspoň svítíme. Držím službu do půlnoci, ve dvě ráno pak půjde počítat ptáky Vojta. Nicméně, v takovém větru se ptákům moc nechce. O půlnoci balím počítač, spočítám můry a ptáky a šup do spacáku. Chtělo by to ale asi ještě zkontrolovat sítě, jestli je vše v pořádku ukotvené? Beru sekeru a vyrážím do zelené záře reflektoru. Mračna se divoce valí oblohou a sem tam mezi nimi problikne strašidelný úplněk. Sjezdovkou se žene divoký vítr a bere vše, co mu stojí v cestě. Lomcuje se sítěmi, dere se do pasti na pestřenky, houpe s maringotkou. Sama mám co dělat, abych sešla dolů, a když se do poryvu položím, vítr mě udrží. Neskutečné! O to víc práce mě ale čeká u sítí. Přetlouct všechny kolíky, položit slukovky na zem – a tak do spacáku lezu až v jednu ráno…  Budík mi zvoní za chvilku. Vítr však jesenické hřebeny drásá stále a tak nechytáme. Jen kontrola sítí, úklid a střídání. Sedím na vrchu sjezdovky a koukám na protahující ptáky. Obdivuju ta křehká stvořeníčka, jak hrdinně čelí onomu vichru. Klobouk dolů před vámi, ptáci!

Foto a text: Kateřina Ševčíková

(26. 9. – 3. 10. 2020)