Zasloužená trasa aneb za sovami stopou šelem až na Hrčkovu Kečku

Je sobotní ráno a já ještě pořád sedím na správě národního parku Malá Fatra ve Varíně, houpu nohama a čekám na slíbeného kolegu. V mapě se mi krásně červená vyznačená linka mojí dnešní pochůzky, pouti až na vrchol Hrčovy Kečky. Trasa ušitá přesně na míru, s převýšením asi 700 metrů nahoru a zase dolu, ve sněhu, mimo cesty a po skalnatých hřebíncích. Jedna z nejnáročnějších tras vybraných k celofatranskému mapování šelem, ale zároveň jedna z nejhezčích.

Skalnatý vrchol Velkého Rozsutce

Zázrak se nekoná, žádného chalana mi k sobě nesehnali. A tak se něco po desáté hodině loučím se svým dovozem na místo pod kopec. Ještě dlouho se dívám za mizejícími světlomety služebního Suzuky. Osaměla jsem, nad hlavou mi kráká krkavec a potůček hučí sevřen do ledových okovů. Pomalu, se skloněnou hlavou, mířím vzhůru lesní cestou.   Vstříc stopám a dalším pobytovým znakům velkých šelem. Míjí mě poľovnické (tedy myslivecké) auto, které bylo prostřít stůl u nedalekého krmiska. Tady snad vysoká tancovala lidové tance? Zdupaný a rozoraný sníh mi nedává žádnou šanci, mezi tisíci kopýtek nenacházím ani jednu rysí tlapičku. Mezi nahými větvemi buků poskakuje hejnko sýkor společně s drobnými králíčky a sbírá něco k snědku. Kdesi z prostřed lesa prozpěvuje brhlík a nad hlavou mi do větve buší sameček strakapouda malého. Ale… znejistěla jsem. Není to bělohřbet? Z takového biotopu tyhle malé špunty s bělavými zádíčky neznám. Ale velikost mluví za vše, je to stráček.  Najednou, jako šipka, cosi šedivého prosviští vzduchem a ve vteřině mizí v hustém porostu. Bílá krajina se rozezní poplašným varováním a pak se rozhostí hrobové ticho. To krahujec si udělal zálusk na nějakou opeřenou drobotinu.

Po pár metrech udusaná cesta končí a přede mnou je jen nekonečná záplava bílého sněhu. Nedá se nic dělat, musím do sněžnic. Pokleknu a zase povstanu, jako bych se chtěla majestátnému vrcholku poklonit. Dlouho sleduji ostrý hřeben lemovaný skalkami a špičatý vrcholek tyčící se až do závratných výšin, až vysoko k nebesům. Není to hřích, jít až tam, kde snad mohou jen ptáci? Po zádech mi tiše přešlapuje zlá předtucha. Ale co, přeci bych nevěřila na pověry. Po pár desítkách metrů se mi odkrývají první úchvatné výhledu. Kdesi z mraků, jako by plavala na smetanovém obláčku, vystupují rozeklaná skalní zubiska Velkého Rozsutce. V tom mi k uším začne doléhat jemné, ale zřetelné pískání, kulíšek. Podívám se na hodinky, rafička se kymácí těsně před dvanáctkou. Kulíšek? Volání opětuji palbou trylků a postupek a kulíšek nadšeně odpovídá. Zafoukaná bílá cesta se mi pomaličku, ale jistě ztrácí v porostu středního lesa. Staré mohutné proschlé výstavky zdobené náhrdelníky chorošů jakoby držely ochrannou ruku nad rozcuchanými výhony mladých stromků. Prostředí jako stvořené pro brloh medvěda. Ten ale není první šelmou, na kterou narážím. Traverzou svahu se line úzká rysí stopa. Nejdřív nezřetelná, jakoby se nechtěla přiznat, komu patří, ale pod korunami stromů už se už hrdě hlásí ke svému majiteli. Mladší rysík se rozpustile prodírá mezi kmeny stromů, tu se zastaví, tu poposkočí či vyhrabe díru. Potácím se za ním s ladností slona. Sněžnice na prudkém svahu kloužou, a tak co chvíli skončím v bílé, chladivé peřině. Odebírám vzorku moči a znovu se zaposlouchám do šveholení naší nejmenší sovičky. Nejsou dvě? Písknu několik postupek a už se ozývají oba samečci zřetelně. Ten první nervózně poletuje v údolíčku potoka, zlostí bez sebe, ten druhý párkrát odpoví, a pak svůj boj vzdá a ztichne. Kouknu na hodinky – jé to už je tolik! Opouštím rysa a vydávám se vzhůru do svahu. Procházka růžovým sadem to zrovna není. Lživý sníh zastírá mnohá nečekaná překvapení v podobě skalek, popadaných kmenů či větví, nebo namrzlých kamenů. Ještě jednou míjím rysí stopu a už se mi před očima modrá obzor touženého sedýlka.

Úzký hřebínek zastlán sfoukanými duchnami sněhu s reliéfem decentních vlnek jakoby přímo vybízel k odpočinku. Támhle na sluníčku se konečně naobědvám. Ujdu pár metrů a zarazím se. Který blázen tu chodil bez sněžnic? Pohled na rozhrabaný pařez hovoří za vše, medvěd. Skláním se nad veledílo pana ničitele a začíná mě přemáhat nepříjemný pocit, mrazení v zádech, jakoby mě někdo sledoval. Do nozder nasávám vůni zmrzlé zeminy, tahle díra tu nebude dlouho. Ohlédnu se, na medvědí promenádě září obří trus. Vytahuju nádobíčko a odebírám vzorky. Ale ty neviditelné oči jsou pořád tu! Stojím na hraně mlaziny, kde by se mohl míša s klidem ukrývat, jeho stopy ale míří opačným směrem, do míst, odkud jsem přišla. Hlavou se mi honí zvláštní myšlenky – touha setkat se s medvědem, ale zároveň respekt a mírná nejistota. Jaká ta první schůzka asi bude? Niť nápadů mi přerušuje zapraskání větví kdesi v místech, kam zmizeli stopy. Ale ať koukám, jak koukám, medvěda nikde nevidno. Nervózně, jako laň čichající pach šelmy, obcházím další dva rozhrabané pařezy a dostávám se k maličkému torzu, obtančenému a označenému vlky.

Rozhrabaný pařez medvědem

Kontroluji čas, je něco před třetí a na vrchol mi zbývá ještě půl kilometru. To sem za chvilku tam (tedy snad), s jídlem tedy ještě počkám. Ale skutek utek. Neskutečně příkrý svah překrásné, tvrdými horskými podmínkami zmučené bučiny, jakoby na svém hřbetu nikoho nechtěl. Namrzlé ledové plotny se střídají s navátým sněhem, do kterého zapadám až do pasu. K tomu všelijaké pasti v podobě maskovaných kmenů. Po čtyřech se drápu nahoru s rychlostí šneka, vší silou objímám kmeny stromů, ale i tak čas od času sklouznu o pár metrů níž, zchladím horkou hlavu a v úsilí pokračuju na novo. Jako by tato magická hora byla chráněna nějakým kouzlem. Tu se opřu o kmen mohutného buku. Zadívám se do jeho rozprostřené koruny, tak děsivě suché, pozlacené paprsky zapadajícího slunce. Tu bych si tak dokázala představit mé oblíbené lejsky malé. A najednou se jeden rozezpívá – z mého telefonu, už mě shánějí. No nic, musím výš a výš. V tu ránu prales prořeže mohutné „hůůů“. Rázem jako by mě polil ledovou a vřelou vodou zároveň. Uralka (tedy puštík bělavý)! „Huhu hu hůůhu,“ pokračuje ve svém koncertu. V tu ránu jako když do mě střelí, jako by tam na hoře byl magnet – netrvá dlouho a už jsem na vrcholu prvního stoupání. S ohlušujícím tlukotem srdce stojím, celá zpocená štěstím, v metrové vrstvě sněhu a s otevřenými ústy koukám na sovího vládce pralesů. Dlouho si povídáme, uralka létá nade mnou, vidím její nádherné oči, bělavé opeření, ztělesnění dokonalosti. Kdesi ze spod se ke koncertu přidává další kulíšek a mě je rázem tak dobře, jak mě už dlouho nebylo. Nejraději bych rozhodila celtu a zůstala tu se svou nejmilejší sovičkou celou noc, dny, týdny, roky… Ale už jsem slíbila, že slezu dolů.

Po dlouhém a bolestném loučení se přeci vzmáhám na další cestu. Nalhávám si, že už to bude lepší (vždyť už jen nějakých 50 výškových metrů!). Ale po několika krocích naděje padají ke dnu. Na vrcholku je namrzlá skalka, která neskutečně klouže a okol hromady sněhu. Padla tma, ale i přesto se mi ještě nechce svítit, na obloze právě vstávají první hvězdičky a hlavnímu hřebeni Malé Fatry kouzlí zapadlé sluníčko rudou svatozář. S těžkou krosnou a sněžnicemi v ruce se plazím na vrcholek, chytám se každičkého stébla. Do očí se mi dostávají slzy vyčerpání, ale i štěstí. Toho úžasného pocitu, že jsem se dostala opět o píď dál, ke svému vysněnému cíli, který je jen na dosah ruky. Pevně přimknuta k drsnému kmínku jívy vytahuji telefon, abych odpověděla strachujícímu se kolegovy, že ještě pořád žiju. V tom se mi smýkne noha a propadám se dolů a dolů. Ruce se mi sesunuli po kmeni, ale stále se držím. Nohy marně tápou po pevné zemi, pod navátým sněhem byla ukrytá skalka. Ale nevzdávám se a bojuju ze všech sil. Nakonec se mi, ani nevím jak, podaří opět postavit na své a vyškrábat na hřebínek. Opět si naivně říkám, že teď už bude cesta snadná. Několik stovek metrů po rovném hřebínku z jedné strany ohraničeným zrádnými skalami, ve stopách dvou zamilovaných rysů, mě začíná být dlouhých. Rozhoduju se, že provedu rošádu, slezu na nedalekou svážnici a obejdu údolí po cestě. Vždyť jak bych se teď motala někde mezi skalami! Skluzavka z kopce dolů, po zadku až nebezpečnou rychlostí… Žuch, dopadla jsem do měkké peřiny. To byl dojezd. Ostré sněhové krystalky mám snad všude. Za límcem košile, pod tričkem a vytřepávám je i z kalhot. Zelený svetr zbělal, a tak vypadám jako sněhulák. Pomalu se šinu tichou nocí, jen kdesi z dáli z vesnic štěkají psy. Jasné hvězdy na mrazivé obloze se vzhlíží a třpytí se v křišťálech sněhu. Cesta se neskutečně vleče, až začínám mít pocit, že jsem špatně. Vždyť jdu na opačnou stranu! Ani GPS navigace bez mapových podkladů mě nechce přesvědčit, že nejdřív dojdu k lesácké chatě, a pak se vrátím údolíčkem na silnici. Míjím stopy smečky vlků, několikrát mi přechází cestu stopy medvědí. Místy se nesu ladně po vrcholu bílé nadílky, místy zapadám po kolena a několikrát zabřednu tak, že přestávám doufat, že nohu ještě někdy vytáhnu. Konečně chata, konečně odhrnutá cesta. Hlasy psů znějí silněji a silněji, a v zatáčce vidím záblesky projíždějících aut. Stopa medvědice s medvídětem mě neomylně vede k cíli. Tam už mě zřejmě čeká kolega s autem a ve vyhřáté chatičce šošovicová polieuka. A ještě krásné dva dny v národním parku Malá Fatra.

TEXT A FOTO: Kateřina Ševčíková