Z Fatry na Oravu za tři roční období

Zvolna stoupám svěže se zelenající pastvinou nad Istebným. Ve stromech se hašteří špačci a spolu s nevrle varujícími kvíčalami stále přeletují do trávy a zpět do křovin. Oblý hřbet a vzdalující se komín fabriky společně s jarem provoněným vzduchem působí konejšivým dojmem. Avšak kdesi v nejposlednějším koutku duše cítím neklid. Usedám na lavičku pod lesem a do chřípí nabírám divokou, hořce zemitě voňavou vůni jara – onu milostnou vůni dálek a toulání. Jarní paprsky si pohrávají mezi ztěžklými mraky a kreslí ony svaté pruhy na celou krajinu v okolí Velkého Choče.

Koukám do mapy a neklid se ve mně stupňuje. Čeká mě ne dlouhý, o to ale strmější výstup na vrchol Lysice. Někde po nějakém hřebínku, netuším kudy. Vyrážím vyšlapanou pěšinou. Kam až mě asi dovede? Nad hlavou se mi točí tokající párek kání a v povzdálí vříská datel. S každým nastoupaným metrem si připadám lehčí a lehčí, všechny starosti zůstávají kdesi dole v údolí. Přecházím jednu a druhou svážnici, obdivuju se prvosenkám a ostřicím a už mě vítá malebný vápencový výchoz. Ztěžka vydechuju a polykám doušky chladivé vody. A to jsem stěží v polovině. Sluníčko se schovalo za mraky, kdesi ve svahu se rozřechtal varovný hlas kosa horského a umlčil zpívajícího králíčka. Vzhůru! Serpentinami stoupám stále výš a výš. Pěšinka je občas vyšlapaná, občas nápadná a někdy skoro mizí. Prastarý les s rozlámanými smrky a mohutnými buky se vší silou drží na neskutečně prudkých svazích a místy ukrývá medově vonící lýkovce. Najednou, jak by se zdálo, že svah je mírnější – vidím střechu a už stojím u drobné chaloupky. Je to sen? Nebo zde bydlí trpaslíci či mocný čaroděj? A co to zrcadlo, které jsem potkala vprostřed lesa přibyté na stromě? Najednou se mi točí hlava a pofukující větřík mě rozechvěje chladem. Padám na verandu, těžce dýchám a přemýšlím, kdo zde asi přebývá. Zakoukaná do korun stromů a vydaná na pospas jarnímu slunci, vzchopím se až za hodnou chvíli. Opatrně vezmu za kliku. Nic. Zalomcuju dveřmi – stále nic. Zamčeno. A po klíči ani vidu, ani slechu. Vidina zůstat v laskavé náruči nebo alespoň blízkosti chaloupky je lákavá. Můj vysněný cíl je však daleko – úplně se mi při vzpomínce rozbušilo srdce. Rychle krosnu na záda a honem nahoru!

Už téměř bez námahy - jako zázrakem jsem na vrcholu, na vrcholu Lysice! Do nosu se mi dere sladká vůně růžových lýkovců a teplé sluneční paprsky mě hladí po tváři. Ukolébaná padám na úzké skalisko, přivírám oči a vznáším se kdesi vysoko, vysoko nad světem. Stovky výškových metrů, ostré hřebeny a zrádné stěny mě dělí od civilizace. Ale ani tyhle překážky nejsou dost pro hluk, který se nese z nedaleké silnice. Snad na dosah ruky, kynou mi bílá skaliska mohutného Rozsutce, koupajícího se v záři večerního sluníčka. Pomalu se šinu tou zlatou záplavou po hřebeni dolů. A ejhle, jaká proměna! Přívětivé svahy jsou na severu ještě zasypány hlubokým sněhem, z něj jako nenasytné chřtány trčí otátá kola okolo kmenů nebo hladová zubiska skal. Brodím se tou bílou záplavou, zdravím další kolohřivce a narážím na první vlčí trus.  Hřebínek se rozšiřuje, snad aby poskytl důstojné místo pro šafrány vykukující mezi zbytky sněhu. Skláním se k té křehké kráse a vdechuju jejich sotva znatelnou sladkou vůní. Ale teď rychle dolů, sluníčko se už sklání k obzoru! Netrvá dlouho, právě, co se slunce dotklo hřebene Malé Fatry, a stojím v sedélku mezi Lysicí a Hrčovou Kečkou. Rázem jsem se přenesla o dva roky nazpět, když jsem tu byla poprvé a prozatím naposledy. Nostalgie. Vždyť tady jsem měla potkat toho krásného medvěda! Cosi zašustilo v křoví. Rozbušilo se mi srdce, rozechvěly se mi prsty, snad strachy, snad nervozitou, snad očekáváním. Dlouho stojím a zírám do stále temnějšího a temnějšího houští. Nikdo nepřichází. Žádný chlupatý přítel. Směle vykročím dál, posbírám další vlčí trus a už se škrábu do svahu Hrčovej. Rázný krok mě ale brzy opouští, stěží dýchám. Vzhlédnu. Tak takový strmý svah mě ještě čeká! Otírám opocené čelo. Vzhůru! Zvolna se po všech čtyřech drápu do prudkého kopce. Nehty se zarývají do půdy, kameny mi kloužou pod nohama a vzduchem se nese těžká, ale svěří vůně vlhké zeminy. S vydechnutím se zastavuju a opírám o strom. Hůůů! Zkouším do ticha volat svou nejdražší – uralku. Bez úspěchu. Jen něžné sněženky mi kynou svými bezbranně bílými kvítky, držící se vší silou v drsných podmínkách. Ještě pár nekonečných metrů a jsem na vrchu! Ne, není to tak snadné, vrchol je ještě daleko – ale jsem na hřebínku, kde by se dalo přespat. Les přikryla tma a pokroucené stromy se proměnily v roztodivné příšery. Teplo spacáku láká, ale vrchol Hrčovej mě přitahuje jako magnet. Pár skoků přes popadané stromy, poslední skalka a – vrchol je dobyt! Radostí mi snad srdce vyskočí z hrudi. Ale kde si ustelu? Asi pouhý metr mezi hlubokým sněhem a skalní hranou, to by mohlo stačit. Ještě jednou zkouším houkat do tmy, ale klíží se mi oči…

Mlžný pohled z vrcholu Hrčovy Kečky

Probouzí mě chlad. Do nozder mi čpí jelení trus a mezi ním se nenuceně přikrádá odér šafránů. Silný vítr si pohrává s nahými korunami buků a paní noc pomalu vzdává svou vládu. Znovu houkám na puštíka bělavého, napínám uši, ale je ticho. Zvolna se rozednívá, rozeznávám více a více tvarů a přelaďuju na kulíška. Stejný výsledek. Dnes se žádný koncert nekoná.

Opět zavírám oči a ještě se několikrát budím a usínám. Nechce se mi ze spacáku, vychutnávám si „Noc na Hrčovej Kečce“. Ale už mě štípe sluníčko do tváře a nutí vylézt ze spacáku. Vybíhám na vrchol, rozhlížím se a – tají se mi dech. Kde to jsem? V nebi? Jestli takto bude vypadat ráj, tak už se nemůžu dočkat. Stojím na samotné špici, dolů padají strmé stěny porostlé prastarými bučinami, stromy pokřivenými, a kolem dokola nic – bílo. To mlha zakryla dolina a skrývá celé okolí. Náhle mě přepadá jakási tíseň – teď se cítím úplně sama, sama zajatá na svém milovaném vrcholu. V tom mi k uším dolehne odkudsi ze spodu známý zvuk, tenké písknutí. Ani nevím proč, snad ze zvyku, bez přemýšlení, odpovím stejnou písničkou. Bác! Větve těsně vedle mě, jako blesk z čistého nebe, rozrazilo drobné hnědé stvoření. A už na mě poulí strašidelně žluté oči, natřásá se, ježí hlavu, otvírá zobáček a píská. Kulíšek! Kouknu na hodinky, je něco po deváté. Opravdu kulíšek? Začínám pochybovat. Ale dokonalé tvary, ty detaily, každý tah i těch nejmenších pírek – nic jiného to nemůže být. Sovička několikrát přeletí mezi větvemi až se usádlí v koruně a sedí a píská. Na kontrolu přilétá drobotina. Nezbytná revize králíčků, sýkorek a pěnkav – kulíška to ale vůbec nevzrušuje, a tak to malí průzkumníci vzdávají.  A on, jako hrdina, jako by byl na baterky, stále sedí na svém místě. V pravidelném rytmu kývne ocasem, načež následuje hvízdnutí. Stále kolem dokola. Dlouho ležím na zem a sleduju tu dokonalost, růžovou kůžičku, která se ukáže při každém otevření zobáčku mezi pery na bradičce, neomylně pravidelné kývání, divoký lesk ve žlutých očích. Mlha pomalu ustupuje, loučím se s kulíškem a po cestě dolů mi ještě dlouho k uším doléhají jemné písklavé tóny.

Zvědavý kulíšek

Je něco před jedenáctou. Zdravím ladné ladoňky, poslouchám datla a v kaluži si dlouho povídám s pářícími se skokany, kteří jako ozdoby na dortu posedávají v našlehané pěně a mezi rosolem vajíček. Nemůžu se nabažit volného dne, ale už mi svítají problémy. Moc nevím, kudy se vydat dál, a potřebuju před nástupem na hlavní hřeben sehnat vodu. Ale což, nějak se to vyřeší. Po chvíli bloudění se pouštím lesní cestu dolů. Ale ouvej, v malzině jsou nafoukané zbytky sněhu a místy se bořím i po pás. A najednou – po nohy se mi připlete jeřábčí trus – jaká nádhera! A to už stojím zase na pevné zemi, v sedélku u křišťálových kaluží. Voda! Rychle se skláním, jemně odháním skokany a už hltám onu svěží tekutinu. Po dalších nejistých cestách mé kroky konečně dostávají jasný směr. Stojím na svazích Mračkova a koukám na drsné pocuchané svahy Malé Fatry, na temné lesy Paráče, v dálce mizející hřeben Ksyuckých Beskyd i hřejivou náruč chaloupek v Zázrivé. Sbíhám na vrstevnicovku a tu se mi pod nohou rozkutálí váleček. Bedlivě hledím na směs chlupů a kukuřice. Medvědí trus. S nadšením sbírám vzorek a na cestě se snažím hádat, kam asi míša šel. Ale to že koukám na medvědí stopy, to chce notnou dávku fantazie. Najednou mi kolem hlavy zavrčí letky. Dva hnědě strakaté stíny, jiskry v oku. To jeřábky už nebavila moje podrobná prohlídka krajnic cesty.

Z tajícího sněhu konečně nabírám vodu a za hlasu kolohřivců a pozdravu jednoho z posledních jikavců se drápu zpět do kopce. V sedélku, vprostřed hospodářského smrčáku, mě čeká překvapení. Hned čtyři vlčí trusy. A tak zatížit batoh a vzhůru! Teoreticky bych se měla někde napojit na červenou značku. Ale kde. Až vylezu tento sesuv? Kdepak! Tak tuhle skalku? Ani nápad. Nebe se začíná zatahovat, pofukuje vítr, jaro se mění na podzim. Šplhám výš a výš, hřebínkem mezi padlými kmeny a skalkami. Tu bez sněhu, tu zapadám po pás, sníh nepříjemně studí. Chvilku se zastavuju, abych otřela opocené čelo. Cesta nikde, sluníčko nikde. Koukám mezi kameny a znovu mě přepadá nepříjemný pocit. Tu by tak byl krásný brloh pro medvěda. A vlézt nějaké medvědí mámě v tuto dobu do domu? To asi nemusí být zrovna příjemné. Opálené, Rohoľa. Sněhové fleky se pomalu mění na souvislou pokrývku, s každým přibývajícím výškovým metrem jako by sněhu přibývalo a přibývalo. Naštěstí je zmrzlý a nenutí mě do sněžnic, i když, v některých zrádných pastech zapadám i po pás. Za krákotu ořešníka najednou narážím na podivnou stopu. Velký pes. Tři psy. Po pár metrech je mi to jasné – vlčí smečka! Desítky metrů jdu ve stopě, mizí a znovu se objevuje. Počítám jednotlivá zvířata, ale kompletního počtu, všech pěti, se ne a ne dopočítat.

Pravá jarní zima na stopě Minčolské vlčí smečky

Konečně – až po tabulky zapadaný rozcestník. Vrchol Minčolu: dokázala jsem to! Radostně hladím staré známé smrčky a po chvilce, s nezbytným zablouděním, už jsem na sjezdovce na Kubínské. Od západu se ženou mohutné mraky, fouká silný vítr. Sluníčko jen tak problikává mezi oblaky, až se ztrácí úplně. Celá krajina, jež se ještě před chvílí usmívala jarem, získává podzimní tvář. Ostrý vítr štípe do lící, pomalu se mi ztrácí i výhledy – nejdřív Tatry, potom Choč a nakonec i Dolný Kubín. Rychle do sebe soukám něco k jídlu – vždyť jsem celý den nejedla – a sunu se do sedla. Sníh se boří až téměř po kolena a najednou mě přepadá únava a onen podzimní splín. S hlubokým výdechem sedám mezi šafrány deroucí se přes starou smilku nebo ještě ledové krystalky sněhu. Tak smutně na mě pomrkávají, jako by jim bylo líto, že si s nimi neužiji ono jarní loučení se zimou, to teplé nicnedělání, na které jsem se tolik těšila. Místo toho se chumlám do svetru a dechem si hřeju dlaně. S trochou hořkých slzí na krajíčku se alespoň trošku usměju, pár kvítků pohladím, přivoním a políbím. I tak mi udělaly ohromnou radost, a za rok to třeba bude lepší. Za rok – kdo ví, co bude za rok… U známého pramínku nabírám ze sněhu vytékající vodu a přemýšlím, co dál. Divoký vichr bičuje pláň, zlověstně šedé mraky se již zubí z celé oblohy a já bych teď nejraděj zalezla někam do tepla. Kazatelna, probliklo mi hlavou. A za chvilku už stojím u staré známé kazatelny, jen kousek od turistické stezky. S vrzáním starého dřeva vylezu na horu, opatrně otevřu dveře a už ucítím onu vůni. Vždyť všechny kazatelny voní stejně, ale každá trochu jinak! Labužnicky padám na matraci – takový luxus si snad ani nezasloužím…

Ale co tetřevi, kvůli kterým jsem sem taky jela? Ještě jednou nasaju onu příjemnou vůni zatuchliny dávající pocit bezpečí, a už lezu dolů. Najednou to ve smrku přede mnou zapraská. Šumění letek. Velký hnědý stín s plácáním mizí kdesi v podrostu. Zamrazilo mě v zádech. Tetřevice. Jako každé jaro, opět jsem se tu s ní setkala, snad s tou samou, snad s jinou. Snad si na mě už zvykla, že se mě nelekla hned. Kousla jsem se do rtu, přepadlo mě svědomí – tetřevice se mě lekla. Má cenu jít do porostu a plašit tetřevi? Vyhraje touha a zvědavost nebo srdce příkladného ochranáře. Dlouho přešlapuju a přemýšlím. Nakonec ale mé kroky vyrazí bílou plání vstříc šeřícímu se lesu. Aspoň kousíček. Už po pár metrech mám pocit, že vstupuju do pohádky. Nízká mračna tančí mezi krpatými smrčky, pod každým druhým pak hromádka tetřevího trusu. Válečky pomalu vytávají ze sněhu a propadávají se níž a níž, za pár týdnů už budou na holé zemi a jen stěží patrné. Hromádky válečků, památníky na každonoční boj o život v tvrdých horských podmínkách. Pomalu bloudím tím podivným příběhem, ze kterého by mohl člověk vymýšlet různé povídačky, ale stále víc je mi jasné, že nejsem na tokaništi. To by tu přeci byly stopy a peří. Pomalu padá noc, krajina získává ještě drsnější tvář a nelichotivě šumící stromy snad upozorňují, že kdo se neschová, zahyne. Choulím se do tepla spacáku v kazatelně, poslouchám děsivě mlátící okenice a v duchu se těším na ráno. Uvidíme, zda bude slyšet tokající kohouty…

Tetřeví poklad

Ze sladkého snění mě vytrhne tokání tetřeva. Rychle vyskočím – ale vždyť to byl jen hlas budíku… Protírám oči a zírám ven. Ještě je tma, ale tak podivně bílá! Vylézám s tepa svého útočiště – prásk! Poryv větru mě smetl zpět. Vykukuju teď už opatrněji, není vidět nic jiného než mlha hustá tak, že by se dala krájet, vítr žene sněhové vločky a dovádí u toho tak, že není slyšet vlastního slova. Tak to z toku tetřevů nic nebude. A tak se vracím zpět do svého kazatelny a upadám do sladkého spánku.

Probouzí mne ohlušující praskot – to vítr se opřel do chatrné dřevěné konstrukce. Venku už je světlo. Vykukuju z okénka a nikde nic. Bílo bílá mlha. Ještě se mi nechce stávat. A tak ležím a vychutnávám tepla spacáku. Ale nedá se nic dělat. Musím vylézt, za pár hodin už musím být zpět v Olomouci.

Opatrně otvírám dveře, děkuju za nocleh a opouštím kazatelnu. Krajinu nepoznávám. Všude mlha, není vidět na konec natažené ruky, krystalky sněhu štípou do tváře. Kam teď? Intuitivně jdu nahoru, s očima zaraženýma v GPeSce, hledám cestu. Pár kroků do pláně a ztrácím jistotu kazatelny, jistotu útočiště, kam se mohu vrátit. Vydaná na milost a nemilost horským rozmarům počasí, desítky minut chodím sedlem, až konečně – rozcestník! Již známou cestou postupuju níž a mlha je řidší a řidší. Znovu začíná drobounce sněžit a já mám pocit, jako bych se vrátila o pár měsíců zpátky. Vždyť je skoro polovina dubna, nebo se pletu? Narážím na známou vlčí stopu – to budou ti mí kamarádi, které jsem stopovala až k vrcholu Minčolu. A hned se nám jde dolů veseleji. Chvílemi se mi ťapky ztrácí, pak se zase objevují, někdy svorně všechny v jedné řadě, jindy rozběhlé pěkně do široka. Počítám – jeden vlk, druhý vlk, třetí, čtvrtý – a že by možná i pátý? Těžko říct, ale asi už jsou všichni. Než se stačím nadát, už jsem na Vasiľovskej hoľi. Vítr od Ruska divoce bičuje otátý svah, chtěla jsem tu původně spát, ale jsem vděčná za včerejší rozhodnutí. Sedám do smilky mezi promrzlé šafrány. Taková křehká krása, a přesto s hrdostí vydrží i tu nejdrsnější zimu! Krystalky ledu se na růžových květech lesknou jako slzy. Slzy štěstí i smutku, slzy, které se mi pokaždé derou do očí, když mám tu čest být s nezlomnými šafrány. Z rozjímání mě rázem vytrhne hluk. Od Hruštína přijíždí rolba. A tak se znovu napojuju na vlčí stopu, zdravím hromádku kohoutího trusu a už sestupuju z hlavního hřebene. Po žluté značce budu za chvilku v Kozinské - teď už to půjde snadnou. Jak klesám, ubývá sněhu a přibývá kaluží. Z nich na mě poulí oči skokani nebo aspoň rosolovité kupky vajíček. A to už jsem na svážnici a – kam teď? Intuitivně volím hřebínek, ale po chvilce je mi jasné, že to nebyla správná volba. Tož uvidíme, kam mě zavede. Nad hlavou mi toká páreček kání a z podrostu září fialové květy kyčelnic. Přes husté mraky smutně problikává sluníčko a já mám pocit, jako by se ranní Zima již nadobro vzdala své vlády a dala prostor jaru. Cestou necestou sestupuju níž a níž, už slyším štěkat psy, už stojím mezi chalupami. Nezbývá, než se rozloučit a vydat se na cestu do Olomouce.

Pravý posel jara - nezdolné šafrány...

_________________________

Text a foto: Kateřina Ševčíková