Vítání ptačího zpěvu v Olomouci

 Je 1. máj a mě ve 4:00 budí budík. Za okny padají provazy deště a s melancholickým plesknutím dopadají na chodník. V 4:44 už nasedám do autobusu a mířím do Řepčína. V hlavě mi stále zní verše: ,,Je brzké ráno, první máj, ranní máj je deště čas...“ Dál ale nemám čas už vymýšlet. Na zastávce mě čeká Ondra s maminkou a jedeme na Poděbrady. Stále hustě prší, a když prošlapáváme místo na síť, jsem mokrá až nad kolena. Přijíždí Honza Vidlař a začínáme natahovat. Za námi zpívá slavík a výsměšně na nás kuká kukačka, která pak na radu, aby přiletěla, až pude síť natažená, reaguje. Se sítí je však problém, když tu mi z kapsy začíná křičet dytík. Jarda Marx je nemocný a ti, co přišli na sraz, prý neví, co dál. To už je 6 hodin. Dnešní druhé překvapení, se kterým jsem nepočítala. Tedy počítala, ale v duchu jsem doufala, že nenastane. Pokusím se zachránit ještě, co se dá. Ondrova maminka mě ochotně veze zpět do Řepčína a už vybíhám po cestě plné kaluží. Vodu mám snad i za ušima, ale nakonec přece jen lidi dostihuji. Je mokro a cesta k vodě je nějaká zarostlá. Devět lidí, kteří na mě čekali, obracím zpět a snažím se alespoň mluvit, i když pořádně nemůžu popadnout ani dech. Běžela jsem pěkný kousek, ale jak začínám slyšet zpěv slavíka a budníčka menšího, naráz se ve mně cosi rozpovídá. Občas vytáhnu knížku, která se i přes úzkostlivé snažení zachovat ji v suchu, namočila. Ptáků přibývá, a tak mluvím o pěnicích, strnadech, vrabcích kukačkách, a mnoha dalších, co jsme viděli i neviděli. Pozvolna se posunujeme na Plané loučky a pomalu přestává pršet. Nějak jsem zapomněla i na Ondru, který nám má přijít naproti. Už nekape a můžu vytáhnout peří. Lidem se snažím přiblížit, co to alespoň peří je. Bylo mi celkem jasné, že největšího úspěchu dosáhnou sametové soví letky. Nacházíme dvě rosničky a snažíme se přebrodit zamokřenou louku. Stejně jsem již mokrá od hlavy k patě, takže se na rozdíl od jiných se uklouznutí vůbec nebojím. Na parkovišti nám jde naproti Ondra. Odchyt se zrušil. Z hladiny štěrkopískovny Poděbrady přidáváme poslední ptáky. Ještě rozdat propagační materiály, loučení a jde se domů. Při zpáteční cestě jakoby všichni ptáci věděli, že už nejdou lidi. Připisujeme další druhy a konečně jsem se dočkala i rorýsů, ke kterým jsem si nachystala povídání. Snad tedy příště. Do závěrů o úspěšnosti se raději pouštět nebudu. Nechť ať ji ohodnotí sami účastníci.

Kateřina Ševčíková

VITANI PTACIHO ZPEVU pozorovani.