V jiném světě

Tělem mi otřásl chlad. Pohnula jsem se. Jako řez žiletkou mnou projela ostrá bolest, prochladlá kyčel mi ztuhla v jedné poloze, jak ležela přes hroudu zmrzlé půdy. Opatrně jsem vystrčila oči ze spacáku. Tma. Než se rozední, bude to ještě trvat…

Snad za vteřinu jsem znovu procitnula. Ale co to? Přes zavřená víčka se mi zdá, že venku je světlo a k uším mi doléhá flétnový kosí zpěv, ranní ukolébavka. Otvírám oči. Svítá. Na pozadí smrkového lesa se rýsují chaloupky malebné osady, Kavalčanek. A přímo za mými zády ta má nejoblíbenější, dřevěnka mého kamaráda. Bloudím očima po ladných vlnkách krajiny a užívám si ten neskutečně příjemný, blažený pocit. Zdá se mi, jako bych sem patřila, že jsem tady doma. Přes vrcholky stromů se začíná drát sluníčko. Pomalu postupuje svahem níž a níž a vzhlíží se v krystalcích jinovatky. Než ale dojde až ke mně, potrvá to ještě hodnou chvilku. Proto odmítám čekat a soukám se ze spacáku ven, do mrazivého rána. Brr!

Rybníčky v malebné osadě Kavalčanky

Zvolna se brouzdám osadou a užívám krásného jarního jitra. V trávě se popásají tlustí brávníci i černí kosi, ale drozdy zpěvné nevidět a na kosy horské je ještě brzo. Mám pocit, že jsem v úžasném světě, bez starostí, jen já a příroda. Ale není tomu tak. Budu muset vyrazit. V Beskydech sčítáme skorce a mě schází projít ještě pěkných pár kilometrů toků.

Sbírám batoh a s nostalgickým dlouhým pohledem zpátky přes rameno opouštím osadu. Kousek po lesní cestě z kopce dolů a už stojím u Čurábky. K uším mi dolehne jemný zpěv. Vždyť to je přece skorec! Nevěřícně zírám do poloprázdného potůčku, tady jsem ho nečekala. A pán si postává až po bříško v zurčivé vodě, a zpívá a zpívá. Až se mi rozbušilo srdíčko. Ale to je na dlouhou dobu skorec poslední. Scházím k toku Smradlavy a v sirném pramenu si nabírám vodu. Vždyť právě tohle je ta nejchutnější voda, co znám! Osvěžení a dál proti proudu. Potůček si divoce poskakuje přes kameny. Tu se objeví hluboké klidné jezírko, které je střídané divoce rvoucím proudem v sevřeném korytě. Štěrkové lavice s drobnými kamínky, mohutné balvany a neskutečnou silou orvané břehy. Kámen za kamenem prohlížím, zda to není skorec (ač se to možná nezdá, právě skorčí bílá hruď je skvělé maskování, které vypadá, jako rozpustilá pěnivá voda). Mostek za mostkem scházím z cesty a prohlížím si jej ze všech stran. Proč? Právě pod mostky skorci rádi staví svá hnízda, mechové paláce. Míjím dřevaře, kývnutím se zdravíme, ale na povídání není času nazbyt. To už ale stojím u samotného Maxova klauzu. Mám chuť si chvilku odpočinout, něco sníst. Natáhnu se na hráz, ale divoký vítr, který se prohání korunami stromů, mi moc poklidu nenechá. Přesto se mi zavírají oči a já se na chvilku potápím do sladkého spánku. Za chvilku ale opět vyskočím a vracím se zpět pod Ježuli k soutoku Smradlavy s Malou Smradlavou, a pak podél levostranného přítoku až na Salajku. Čas rychle letí a mě nějak přemáhá únava. Rychle do krku nasypu zbytek cukru a vyrážím dál, dolů na Mezivodí k Bílé Ostravici. V tom mi zvoní telefon. Volají z domu. Kvůli koronaviru je vyhlášen nouzový stav, nikdo neví, co bude. Dokonce se údajně mluví i o tom, že se Olomouc uzavře a nikdo se nedostane ani ven, ani dovnitř. Uklidním rodiče. Vždyť tady, v tomto netknutém světě, není po krizi ani památky! Tedy, pominu-li, že nám zavřeli hospodu… Informace se však do hlavy hladce vplíží a nemilosrdně hlodá a hlodá. K únavě se přidává nejistota.

Proti proudu pěnivé Ostravice se mi moc lehko nejde. Myšlenky bloudí kdesi kolem reality, o které nemám již několik dní ani tušení. Na hlavním tahu mě míjí auto za autem, většina řidičů je skryta pod roušku. Asi se opravdu něco děje… Teď už ale stojím na konci „své“ řeky, u klauzu. Konipas poskakuje po břehu, mává dlouhým žlutým ocáskem a na odiv vydává černé hrdélko. Rázem se přesunuji opět do divočiny, pryč od toho světa tam dole. Nezajímají mě auta, nemoci, jen bublající potůček a bílé hrudníčky skorců. Najednou se jde veseleji. Pod mostem na Mezivodí nacházím na „ičku“ mostu staré hnízdo. Skorci ale pořád nikde. Už se mi to zdá až podezřelé. Myslela jsem si, že tu budou skoro na každém metru!

Skorčí hnízdo pod mostkem na Mezivodí

Ještě musím ujít několik dlouhých stovek metrů, než se konečně dočkám. Cosi mi frnklo pod nohou. Nízký a těžkopádný let nad hladinou a čvácht! Skorec přistál do vody. Moc času na prohlédnutí mi však nedal. Vzápětí to obrací a letí zase zpátky. Prodírám se tedy mladými smrčky, ale i vrbičkami podél potoku hraničícího s hlavní silnicí. Dostávám se však na lesní cestu a už sem jde mnohem pohodlněji. Zvedám dalekohled a ano! Na jednom kameni sedí skorec! Ztěžka, i s krosnou, dosedám na zem a hledím na toto obdivuhodné zvíře. Stojí nožkama ve vodě, kouká a jen čas od času mrkne bílým víčkem. Tímhle gestem mě skorci dostanou vždy. Najednou se ptáček otočí, zacuká svým krátkým ocáskem a hop do vody. Přeběhne na další kámen a oklepe ze sebe kapky vody, které zdobily jeho peří jako smyslný perlový náhrdelník. Zabraná do krásy skorce a zaposlouchaná do bublání potoka. V tom mě vzadu, v zorném poli dalekohledu, znejistí zelenožlutý záblesk. Ledňáček? Kdepak! Tlumené brčení traktoru mi dává jasnou odpověď. Hanysek tahá dřevo. A za chvilku už stojím a povídám s kamarádem. Opodál místo traktoru tahá kočí s koněm a z povzdálí se nese příjemné bzučení motorových pil. Pondělní beskydská idylka. Usmívám se do kroku a najednou je mi líto, že už mi zbývá jen asi půl kilometru toku. Ze smrku vylétá káně a dlouze a pomalu vykružuje nad mou hlavu. Ani pírkem nehne, nese se jako pán. Oči mi však opět sjedou na potok. Modrozelený stín. To není traktor! Ledňáček! Krátké mihnutí, ostrý hvizd a ptačí klenot mizí někde mezi stromy. Netrvá dlouho a už stojím na příkrém břehu. Tak tady by mohl bydlet, ale bude to chtít kontrolu z protějšího břehu.

Divoké vody Velkého potoka

Blížím se do Bílé. Lezu pod poslední most, když tu mi podjede na betonu noha a už se vezu do vody. To byla jízda! A most stejně pro skorce nestojí za nic. Přebíhám přes mostek a mávám na kamaráda, kutícího s něco s koněm u stáje. Vedeme příjemný rozhovor, koukáme po vrzajících kvíčalách, koňadře, ale i dalších ptácích. Vnitřní hlas, stejně jako někteří známí, mě stále více přemlouvá, abych zůstala v Beskydech. Proč bych nemohla karanténu prožít tady? Co když se přeci jen nedostanu do Olomouce? V tom kvíčaly spustí pokřik a odlétají. Musím jít, polský kamion, který mne na mávnutí vezme do Frýdlantu, už jede z Bumbálky…

Fešák skorec

Text a foto: Kateřina Ševčíková

16. 3. 2020