V chrámu Mionší

Do spánku se mi nenuceně vkrádá naštvané varování brhlíka. Pomalu otvírám oči. Venku je ještě docela šero. Oblohou se valí husté tmavé mraky a zpoza nich místy vykukuje srpek blednoucího měsíce. Matně rozeznávám obrysy chaty markýze Géra s mohutnými lípami, na nichž sedí můj budíček. Choulím se do tepla spacáku a poslouchám probouzející se les. Tu se rozhádají červenky, zatrylkuje střízlík. Najednou prolétne datel a kdesi zespod porostu se ozve strakapoud bělohřbetý. Jako mávnutím kouzelného proutku se východ projasňuje a líně stávající sluníčko sype mezi stromy zlatinky svých paprsků. Po sté, stejně jako poprvé, koukám na ten zázrak zrození nového dne. Jsem sama, na polance uprostřed prastarého pralesa, ale cítím se líp, než bych byla doma. Vždyť jsem v Mionší!

Radostně vyskakuju ze svého lože, házím na sebe propocenou a potrhanou košili a balím věci. Projdu několik metrů branou z buků pamětníků a jsem náhle v úplně jiném světě. Ve světě reality. Přes vytěženou holinu koukám dolů do doliny. Sluníčko se schovává za šedivý závoj a jen mírně osvětluje opar v údolí Dolní Lomné. V pozadí se rýsují obrysy Jablunkova, Návsí a splývají s mlhavým obzorem Slezských Beskyd. Ve svahu nade mnou mi ve větru kynou tak neskutečně živá mrtvá těla kůrovcem sežraných smrků. Smutně stojící do naha odrané kmeny, jako dávno zapomenuté památníky připomínající cizí vinu, mlčky snáší svůj osud. A na nich hodují hejnka buclatých sýkor, tu šplhá po kmeni dolů brhlík a setkává se s nahoru mířícím šoupálkem. Támhle, jako doktor na pitevně, prohledává suché větvě strakapoud a opodál se snaží léčit datel. A do toho všeho vrčení mlynaříků proplétajících se mezi větévkami jako otylí akrobati. Nabírám křišťálově se třpytící vodu ze studánky, to abych na chvíli zchladila horkou hlavu. Ještě jednou mrknu na tichounce sténající smrky a vracím se pohádkovou branou zpět do chrámu.

Mávnu na pozdrav chatce a mířím dál, až do nejtajnějších zákoutí pralesa. Prolézám roklinku za roklinkou a prohledávám místa, která v květnu rozezvučí flétnový zpěv lejsků malých. Drobných písničkářů, kteří si v posledních letech v Beskydech hvízdají umíráček. Proč? To nikdo neví. Jisté je jen to, že jich je rok od roku méně. Snad se je však za minutu dvanáct podaří zachránit (i díky připravované studii) a povstanou jako Fénix z popela. Přicházím do jednoho z teritorií a jen tak, že je mi tu bez lejsků smutno, hvízdám si kontaktní „dliji“. Na tenkém klenu se rozvaruje strakapoud bělohřbetý. „Kik, kik.“ Opodál sbírají potravu další dva ptáci a okamžitě se k prvnímu přidávají. Sundávám dalekohled, to abych zkontrolovala jejich nohy, jestli nemají kroužek. Tu se ale zarazím. Na větvičce téměř za mnou se zjevuje drobný ptáček. Vztyčený zobáček a sebevědomě napřímený postoj říká vše – je to lejsek! Stáčím dalekohled. Cože? Nevěřícně koukám do očí lejskovi malému! Ale jak to vypadá? Není to „normální“ samec, samice, ani mladý. Na tvářích má něco jako tmavé vousky. Znovu na něj upřeně hledím. Vždyť je to mládě teprve přepeřující z juvenilního šatu! A ty hnědé flíčky na tvářích jsou pozůstatky po strakatých pírkách. Pták, jak se rychle objevil, znovu mizí v nenávratnu pralesa. Nereaguje ani na mé volání. Obracím se zpět k bělohřbetům, koukám na nohy, ale nic, bez kroužků. Zřejmě to je rodinka „puberťáků“, kterých máme okroužkovaných opravdu poskromnu.

Dál bloudím tajemným chrámem, mezi vysokými a nahými sloupy jedlí, které již skolilo stáří nebo místní živly. Mezi sloupy živými, jedlemi táhnoucími se neskutečně vysoko nad klenbu buků, až k modravým nebesům. Mezi rozpraskanými a zkroucenými kmeny buků a klenů, ale i mezi mladými a rozpustilými stromky, které se chtivě táhnou za světlem. Překračuju padlá těla, která již prohrála boj s časem. Některá tu leží chvíli, některá opřádají náhrdelníky chorošů a jiné, po mnoha desítkách let pomalu mizí v hlubinách dějin. Vodou nacucaný trouch si přivlastňují další mladé stromky, daří se jim zde lépe, než v pouhopouhé kamenité zemi. A jejich předkové zvolna upadají v zapomnění, žijí však stále dál, v tělech svých potomků. Krásný a mocný koloběh lesa, koloběh přírody.

Uléhám na jeden z čerstvě padlých buků. Přivírám oči a vzpomínám na květen, kdy jsem tu chytala lejsky. Klenbou chrámu se rozezvučí nářek datla a do toho začne varovat bělohřbeťák, který seděl celou dobu nade mnou, a o kterém jsem neměla ani tušení. Mlčky hledím na černobílé zvířátko jak se s ladností proplétá mezi prolámanými větvemi. Černá a bílá, život a smrt.

Po celodenním pobíhání po hlubokých a prudkých roklinách na východním svahu se konečně dostávám pod hřeben. Sluníčko se nahýbá těsně nad něj a skrývá svou tvář za šedivé mraky. To už je večer!? Vychutnávám si rychlou svačinku na jednom z padlých buků. Koukám na polehlou armádu šedivých kmenů. Jeden leží přes druhý, některé zlomené, některé vyvrácené z kořenů. Některé jen sehnuté a několik málo jich zůstává hrdě stát s korunami vzpřímenými. Zdrcená rota bojovníků po prohrané bitvě, rota bojovníků za lepší zítřky. Do očí se mi derou slzy, snad slzy štěstí a radosti, snad slzy smutku nad marností lidské společnosti, snad slzy ze strachu nad surovou pravdou. Na holá kolena mi dopadají chladivé kapky. Rozpršelo se. Než bude tma stihnu ještě jedno teritorium.

Text a foto: Kateřina Ševčíková