Třetí víkend s čejkami...

Čejka – v dnešní době tolik skloňované slovo alespoň mezi ptáčkaři. Již dva víkendy mi dělaly příjemnou společnost, takže opět si to zopakuji. Pátek, venku svítí sluníčko, takže beru kolo a mířím na pole. Ještě nejsem pořádně ani za humny, a z nebe se začínají snášet kapky. To je snad nějaké prokletí – bylo to tak i posledně, akorát místo deště chumelilo. Vyjíždím za les a mezi loukami pořádně fouká. Když tu – přede mnou vyletí se zamečením jakýsi pták – dlouhý zobák a takový zvláštní let. Dlouho sleduji tečku mířící na sever, o které se domnívám, že je bekasin.  Konečně přijíždím na čejčí pole – letos snad jedinou lokalitu v Tršické pahorkatině. Ovšem je tu problém – pole vypadá čerstvě povláčeno. Kolo nechávám v příkopu u cesty a jdu do pole najít hnízdo. Tři páry čejek poletují kolem mě a šibalsky volají: „hledej, šmudlo!“ Z vedlejšího jetele si posměšně zpívají skřivani. Jejich melodie mi čím dál víc připadá rýmy: „Hledej hnízdo v jeteli, užiješ si veselí!“ To je ale naprostá hloupost – čejky jsou na povláčeném! Křížem krážem po poli a najednou – pírko! A opodál další. Hnízdo ale pořád nikde. Vracím se zpátky ke svému dopravnímu prostředku a pod nohy se mi zaplete takový malý „pekáč“. Ovšem – čejčí důlek. Hnízdit tu přeci jen budou. Posunuji se po polích směrem dál na západ. Avšak kromě mrtvého samečka konopky nic. Pomalu se začíná stmívat.

Samec konopky obecné

V sobotu mám výlet plánovaný na trochu déle a snad i na více hnízdišť. Na některé mám z minulých let nebo z jara tipy. Sjíždím k tršické přehradě, kde na rozdíl od minulého týdne není ani labuť, ani kachna. Projíždím Tršicemi a první nadějná lokalita. A cosi černo-bílého poskakuje po poli. Vzlétá to. To není čejka – dlouhý ocas a žádná chocholka. Ano, hádáte správně, straky. V tom mi něco zasyčí za zády. Nepříjemný zvuk mě vyděsil. Místní husa, úplně jsem zapomněla, že je tu chovají. Několik ptáků mě doprovází ještě pěkný kus za usedlost. Projíždím Penčice a zastavuji u Čekyňského rybníka. To je mi ale milé překvapení! Je vypuštěný! Nad bahnem se hemží hejno racků, prochází se tu volavky a dokonce i černý čáp. To je můj letošní první… Přicházím blíže. Všímám si kachen a okolo poskakují konipásci. Usedám na hráz. Volavky i čáp odlétají a teď se mi uvolnil pohled na čtyři bahňáky. Již prvně mě napadlo, že je to vodouš šedý – a opravdu. Poklidně se prochází, svítí sluníčko a nechce se mi věřit, že černá hradba mraků by měla přijít k nám.

Volavky a čáp černý

Dnes mám ale v srdci čejky, takže vzhůru za nimi! Školní kopec je nedaleko… Ovšem nic. Na poli posedává zajíc a lom je bez vlašek a ťuhýků smutný. Kdyby nebylo skřivánka, tak je tu snad hrobové ticho. Znovu sedám na kolo a najednou jsem v Přerově. To jsem nechtěla, ale nevadí…Po chvilce už uháním kolem trati na Ostravu. Na poli jen káně a začíná se zvedat nepříjemný vítr, který řeže do rukou i do tváře. Pozvolna začíná pršet a já mám jen káně, káně, káně a ještě káně… Vyjíždím znovu do vyšších poloh. Před Lazníky, na náhorní plošině, fouká na tolik, že musím sesednout z kola. Ale počkejte – tamhle na poli se něco tmavého pohybuje! Zvedám dalekohled, ale proti silnému větru nemám šanci ho udržet. Lehám do příkopu. Opravdu. Pohybuje se to po poli. Radostně se za tím rozbíhám. Ovšem jsem zklamaná. Žádné čejky! Jen černé igelitové pytle si tu tak poletují, že to skoro vypadá, jako naštvané čejky… Začíná pršet víc a víc a ochlazuje se. Volím zkratku, ale nakonec se objevuji v úplně jiné vesnici, než jsem chtěla.

Čáp řerný

Obracím se tedy zpátky na Tršice a u Zákřova vjíždím do lesa. Kapky smutně dopadají do holých větví, pěnkavy volají na déšť a pohled na mrtvého ježka v poli tento zvláštní pocit ještě umocňuje. Dnes jsem vám tedy, čejky, příliš nepomohla. Příště pojedu více na jih, ale snad mi to, prosím, pro tentokrát prominete… A zítra už do hor. A zkuste hádat, s kým jsem měla tu čest se v Oderských vrších setkat. Nebojte, poradím – černo-bílý pták s chocholkou a úžasným leskem, kterému poslední dobou „teče do bot“. Pojďte tedy a podejme mu společně pomocnou ruku!

text a foto: Kateřina Ševčíková