Tovačov otázek a odpovědí

Je pátek třináctého července. Nebe vypadá, jako by mělo co chvilku začít pršet a horka předešlých dnů jsou ta tam. Váhám, zda vyrazit ven. Dlouho postávám za oknem a nakonec se odhodlávám. Obloha se mračí čím dál víc. Avšak nejsem pomalu ještě ani za humny a už se těším pozorováním bílého čápa a znenadání nade mnou prolétá sokol. O pár vesnic dál mě svým svištivým křikem zdraví ptáci, kvůli kterým jsem dnes také vyjela. Hejnko několika rorýsu poletuje nad polem za Krčmaní, nicméně ani náznak toho, že by v nějaké z okolních budov hnízdili. Teď mě však upoutali jiní ptáci. Na poli se pase několik čápů bílých, čejky a plno špačků. Idylku mi však znepříjemňují nákladní auta přijíždějící do nedaleké pískovny. Nasedám na kolo a znovu se zaposlouchávám do podivných hvizdů, které znám, ale ani přinejmenším netuším, komu by mohly patřit. Asi po sto metrech kolo opět zastavuji. Na hnojišti u cesty sedí nějaký bahňák. A dokonce se i odvažuji určovat - je to vodouš bahenní. A náhle se mi ukazuje odpověď na otázku, které jsem nemohla přijít na kloub. Na jednom z vrcholků navezeného hnoje sedí kousek od čejky jespák bojovný. A není sám – sleduje mě celé hejnko a hvízdáním ohlašuje svou přítomnost. Posunuji se do Brodku u Přerova a tady konečně nacházím několik hnízdišť rorýsů. V Tovačově jich snad bude víc. Ovšem počasí nepřeje a kousek za Citovem se už začínají z nebe snášet první kapky deště. Pořádně se však rozpršelo až teď, když přijíždím ke Křenovskému rybníku. Svačím a obdivuji bezstarostnost kachen, jak si probírají peří anebo jen tak důstojně sedí na hladině. A liják jim vůbec nevadí. Přijíždím k Hradeckým rybníkům a z Kříže hledám něco jiného než kachny a lysky. Pomalu se posouvám po hrázi a najednou mi před kolem vzlétá divný protáhlý pták a opodál opět sedá na cestu. Prosebně zvedá hlavičku k nebi a rozevírá svůj široký zobáček. Ano, je to mladá kukačka. Odletuje na vrbu a už se po ní shánějí rodiče – rákosníci – přiletí, strčí jí chomáček hmyzu do zobáku, do kterého by se snad vlezli i sami, a zase spěchají pro další potravu. Je mi jich trochu líto, i když pro kukačku, vypadající jako roztomilá pouťová hračka, bych s potravou spěchala i já.

Kukačka obecná juv.

Rybák černý mě odvrací od sledování tohoto divadla a už na konci rybníků spatřuji velký pohyblivý igelitový mrak hrající všemi barvami jako střechy tržnice. A po chviličce už stojím před davem dětí v pláštěnkách a vedoucích od nás z kroužku tváří v tvář. Je jich opravdu hodně. Ticho rušené jen křikem racků a pleskotem kapek o vodní hladinu se náhle změnilo v šum hlasů. Ale mají stativák! Nakonec se nám tedy podaří díky optice nejít mezi kachnami i jednu samici lžičáka. Po pravici vylétá z rákosí bukáček a celá tlupa dětí míří na autobus. Doufám, že ve městě narazím alespoň na jednoho rorýse. Ale ani pírko. V takovém „nerorýsím“ počasí se hnízdiště dají hledat jen těžko. Znovu jsem osaměla a déšť opět sílí. Na Kolečku si užívám ladného lovu rybáků a přes rybníky se vracím zpátky. Z hráze místo jedné kukačky vzlétají rovnou tři. I hejno vlaštovek, rorýsů a jiřiček se několikanásobně rozrostlo. A z pár břehulí je jich tu nepočítaně. Odkud asi jsou?

Břehule říční

Loučím se s rybníky a vracím se nazpět. Do Krčmaně jedu tentokrát kolem pískoven a znovu slyším pískání bojovníků. Našla jsem však akorát jednoho, a to přímo mezi těžební technikou. A není to jediný pták – poletuje tu asi stohlavé hejno břehulí. A támhle ve břehu jsou i nory! Možná jsou to právě břehule, jejíž druhá polovina je nyní v Tovačově. Kdo ví. Není to jediná otázka, na kterou jsem dnes dostala pouze poloviční odpověď, ale i tak jsem přesycena zážitky.

Text a foto: Kateřina Ševčíková