Srdce ve spárách...

Prudké nárazy větru ohýbají koruny prastarých jasanů. Suché větve se ulamují a se zlověstným chřestěním dopadají na zem. Kapky deště chřestí o šindely opuštěného salaše kdesi uprostřed Malé Fatry. Další a další poryvy větru ženou déšť a já se na nepohodlné pryčně bezmocně tisknu k dřevěné stěně obydlí. Jsou čtyři ráno. Prší už bezmála tři hodiny a můj spacák pomalu získává nepříjemně mokrou konzistenci. Moje volba. Otáčím se na druhý bok a snažím se alespoň na chvíli usnout.

Pomalu vystrkuji oko zpod celty příjemně páchnoucí zatuchlinou a nabírám do chřípí pichlavě studený vzduch. Již se rozednívá. Matné obrysy se zdají čím dál jasnější. Rozeznávám zmučená těla stromů, bičované hřebeny, rozpukané skály, mrtvé zbytky trav na širém obzoru. V Tiesňavách zlověstně hučí proud stříbřité vody. Mám pocit, jako by říčka rozervala pouta ledu i skal a hnala svou dravost proti všem. Dlouho ležím a mlčky zírám do šedivé oblohy, z níž se pomalu začínají snášet sněhové vločky. Koukám a hltám krásu. Na jedné ze skal si povšimnu siluety dravce. Teď, za chvíli, za hodinu. Pořád a pořád sedí. Snad desítky, stovky i tisíce let. Snad zakletý princ, hrátka mistryně přírody, snad přelud. Kdesi v korunách s pípáním proletují hýlové a opět mizí v dáli.

Balím věci a vyrážím nahoru. Na svůj od mala vysněný kopec, Boboty. Strmá pěšina mlčky stoupá zamyšlenou krajinou. Ospalou a ukolébanou jako raněný sokol. Pomaličku, krok za krokem, stoupám do chrámu vévodkyně přírody. Mezi majestátnými sloupy suchých stromů roubených dekoracemi z obludně tvarovaných balvanů, za divokého hvizdotu větru.

A najednou stanu na vrcholu kopce. Nebo snad na vrcholu všeho. Koukám dolů do údolí a na malé domečka a lidičky.  Pak před sebe na majestátné a mohutné vrcholy hor, rozeklané skalní hřbety. Kdesi vdál odlétá s větrem moje lidská nicota a stávám se rázem vším. Vším, co patří přírodě. Nenasytně vychutnávám chladivé závany svobody. Hustá mračna rázem prosvítí paprsky sluníčka a vše je hned jiné. Uléhám na kamennou suť a nasávám hřejivé doteky. Přivírám oči a cítím, jak mi buší srdce. Víc a víc. Vtom mě probere ptačí křik. Sokol? Šumot letek. Kolem hlavy mi jako šipka proletí – ano – sokol! Mihne se mezi stromy jako přelud. Ještě jedno majestátné zvolání a už po něm není ani stopy. Sluníčko opět ukrývají husté mraky. Pomalu se šourám dál namrzlou a úzkou stezkou. Místy to sklouzne, místy se mi do cesty postaví skála a musím se vrátit. Cesta vědomí, cesta života. Sluníčko chvilku rozehřívá zmrzlé prsty a než se otočíš, je ta tam.

Fata morgana - Nízké Tatry

Najednou se cesta láme a začíná klesat. Kdesi ve smrčí si povídají uhelníčci, jinak je hrobové ticho. Jen divý vítr rozčesává stromům dřevnaté pačesy. A teď, se mi do cesty postaví skála. Pěšina padá nemilosrdně dolů. Jen utržený rezavý řetěz podává opuštěným poutníkům pomocnou ruku. Opatrně šplhám ze skal. Pozastavuji se ve strmém svahu nad shrbenými postavami mučených stromů. Jako zakletí lidé, jako zlověstní skřítci tu stojí a čekají na soudný den. Ohlédnu se. Nad vrcholem se míhají dva obří ptáci. Zvedám dalekohled a usedám na kámen. Najednou se objevuje třetí pták a provádí výpad na první dva. Nejistě koukám, ale je to jasné. Orli skalní, králové horských lesů a skal. Odvážný mladík, jemuž se v křídlech lesknou ještě zbytky bílé, provádí ještě několik útoků. A pak, všichni se svou hrdosti, mizí kdesi v dálavách. Jak jen jim závidím.

Místo křiku ptáků mi však k uším už doléhá zvuk projíždějících aut a řev vody spoutané ve skalách. Klesla jsem rychle. Dolů je to vždy rychlejší než nahoru. Řetězem a ostrými kameny sedrané ruce máčím v potoku. Umývám si obličej a dlouho zírám do proudu modravé vody. Kdesi nad hlavou mi moudře kyne známé skalisko mnicha. Úzká soutěska se otevírá. Před očima mi vyvstává pohled na osluněnou Těrchovou. Namrzlým kopcem šplhám k soše Jánošíka. Usedám k jeho nohám a přivírám oči. Za víčky mi tančí vrcholky stromů s letkou překrásných dravců. Divoký křik nad divokými skalami. Doprovod ostrého větru. Kdesi hluboko v duši se mi rodí láska. Láska k tomuto kraji, jeho nespoutanosti, svobodě. Ale nic netrvá věčně, sen musí končit. Čeká mě návrat domů s mezipřistáním ve Varíně. Dovidenia Fatro!

Kateřina Ševčíková