Slovensko 16.-20.8.2011

Ono se to nějak tak narychlo událo – rodiče měli dovolenou, a tak proč si nevyjet na Slovensko? Naší první zastávku představoval Uherský Brod. Kolik jen mají v tomhle malebném městečku vrabčáků, to je nádhera! Následně se nám před zraky vynořil bájný Čachtický hrad. Při cestě žebrali malí ťuhýci, občas zamlaskala pěnice anebo nám pod nohou proběhla zelená ještěrka. A rozhled – ten byl znamenitý.V borovicích si hrály parukářky a my jsme pokračovali v náruč našemu cílu. Do Piešťan. Nejprve jsme se prošli po nábřeží Váhu. Na naplavených kladách posedávaly kachny a mezi nimi i jedna labuť. Počkejte – něco se jí leskne na noze. A opravdu, je okroužkovaná. Nicméně odečet hliníkového kroužku na takovou dálku asi ani možný není. Zato pod Piešťanskou kolonádou, labuťe krotké, téměř každá kroužek, co bych si mohla víc přát. O tom ale více v Burhinu.

Věčně hladové, piešťanské labutě

Kanály je město celé protkané, a tak kousek za hlavními lázněmi přicházíme k plitkému korytu. V tom se mi zatajil dech – tak bezstarostně se tu prochází volavka stříbřitá – a druhá a třetí! Nakonec jich je tu pět. Občas prolétne vodouš kropenatý nebo se zvedne hejnko vrabců.

Volavka stříbřitá

V lázních se na trávě pase hejno kvíčal, mezi nimi i žluny zelené a další ptáci. Slunce už zapadá za vodní nádrž Sĺňava, tak dobrou noc. Následující den rodiče míří na termální koupaliště a já mám dost dlouhou dobu pro sebe, labuťe a jejich kroužky. Naneštěstí se mi v batohu choulí jen dva rohlíky, a tak než vylákám vůbec nějakou bílou kouli na břeh, jídlo je nenávratně ztraceno. V podvečer opět míříme na nábřeží nádrže, stejně jako další ráno.

Ledňáčci při zapadajícím slunci nad Síňavou

Vodní hladina je však téměř prázdná, jen občas nějaká labuť, volavka či kachna. Konečně vidím i můj Sĺňavský symbol – rybáka.  Nasedáme do auta a míříme směr Trenčín a otud na Manínskou tiesňavu. Nad skalnatými vrcholky poletují krkavci a káně mezi tím, co se slunce nakláněí k obzoru.

Volavka stříbřitá

Další den se sluníčku, stejně jako nám, moc vstávat nechce. Než se prokouše přes skalnatý hřbet, je už poměrně pozdě. Vydáváme se tedy na Súĺovský hrad. Při cestě do kopce je v bučinách jaksi mrtvo. Jen občas posmutněle hvízdne budníček nebo se na některém z kmenů mihnou brhlíkova záda. A na hoře – to je jako sen! Ty rozličné skalní vrcholky se s každým krokem měnící. Různé tvary, že fantazie může pracovat až do vyčerpání. Tohleto přírodní divadlo nás provází celou ztichlou cestou po hřebeni.

Súlovské skály

Prozkoumali jsme hrad i vyhlídky na Roháči a vydali se svižnou chůzí z prudkého kopce. Najednou mě v bukovém listí upoutává cosi nezvyklého, ale známého. Fúzáč alpský, nebo chcete-li, tesařík alpský. Ovšem už nejeví známky života. Ani umělé dýchání už cenu nemá, neboť se do chudáčka pustili už i nějaké houby. Nad hlavou mi polřikují krkavci a v okolních roklích se hašteří letošní koňadry. Zámířili jsme na rybníky k Váhu. A tu je živo – houštím se prodíraljí mlynaříci, občas zavolá budníček anebo nám nad hlavou zakrouží čáp černý. V povzdálí hučí dálnice a my se vracíme ke stanu.

Jen kousíček krásy skal

Následující ráno je ještě smutnější, než to předešlé. Čeká nás cesta domů. Ještě ale předtím stihneme projít Manínskou tiesńavu. Opravdu krásný monument podbarvený hlasy uhelníčků…. Následně se přesouváme na Povážský hrad. Tak odtud je rozhled, jako z orlích perutí. Až má člověk chuť rozběhnout se a – letět. Poslední minuty našeho volného času trávíme na Bumbálce a pozdě k večeru se vracíme domů. Krásný výlet. Kéž bych se tak mohla vidět se Súĺovskými skálami i někdy na jaře.

foto a text: Kateřina Ševčíková