Ptáci kam se podívám

Na obličej se mi lepí promočená celta. Pomalu otvírám oči. Začíná svítat. Záře dalekých světů ochabla a šedivým ránem prosvítá jen několik posledních nejsilnějších. Téměř kulatý, oslnivě zářící měsíc odcestoval na opačnou stranu oblohy. Jeho chladivé světlo, které se mi celou noc bodavě vpíjelo do srdce, také přichází o svou vládu. Už co nevidět začne nový den!

V tom mě z poklidného snění probere šum ve větvích opodál stojícího hlohu. Ptáci! Je začátek září, doba tahu, zvláště teď, v brzkých ranních hodinách. Hledím nad sebe, střídavě na měsíc, střídavě na přeletující tělíčka. Stěží však rozeznám víc než tvar a velikost – drobní pěvci. Tma slábne víc a víc, pomalu začínám rozeznávat protější svahy malebné krajiny Vsetínských vrchů, les, louku… Matné stíny v ranním šeru až mystických stvoření dostávají konkrétní barvy a obrysy. Opatrně vyndávám ruku z teplého spacáku a šmátrám v batohu, abych vylovila dalekohled. To je nádhera! Ve větvích pokřikují žluté míčky sýkor tišící hlad po dlouhé noci. Do podvědomí se mi zarývá známý hlas – hýlové. Část hejnka usedá na vrchol keře a pouští se do hodování. Rudé hrudě samečků ladí ke kapičkám krve hložinek a kontrastují se stále tajemně zelenými listy. Na louku přichází srna. Nohy smáčí v perlách rosy, kterým první paprsky slunce vtiskují nevyčíslitelnou cenu. Nad hlavou mi své „kro kro“ zpívá krkavec a vlahý větřík přináší vůni sečené trávy. V tom přilétá na snídani sojka. Jako paní usedá na hloh a hýlové se raději klidí z dosahu, pomalu odchází i srna. Jen několik odvážných sýkor si stále udržuje své pozice u zdroje potravy.

Zvedám svá bolavé tělo – to jsme ale včera udělali pěkný kus práce! Už dlouho jsem se však necítila tak příjemně. Ale je čas se sbalit a vyrazit zpět mezi lidi, povinnosti čekají. Házím batoh na záda a vyrážím směrem na Díly.

Pohádková valašská krajina s poklidně se pasoucími ovcemi hladí po duši. Kochám se pohledem na stáda uždibující snítky trávy, převalující je mezi zuby a jak sekačka postupujícími kupředu. V okolních porostech je taky nějak živo – až nezvykle. Koukám kolem sebe a ze všech stran se ozývá štěbetání sýkor. Tu hejno koňader, tu modřinky, a to zvláštní vrčení? Jistě, varující sýkory lužní. Ale ze všeho nejvíc uhelníčků. Jejich pískání se ozývá všude, že za chvíli nevím, co jsou opravdu sýkory a co mi píská v uších.

Slunce se pomaloučku šplhá výš a výš. Nespěchám. Cesta je krátká, práce dost a času málo, ale kdo by přeci odtud utíkal. Pokud vyrazím z Rožnova v brzkém odpoledni, všechno se bude dát stihnout. Prohlížím každou sýkorku, jako bych ji viděla poprvé – ale za ten „hřích“ to stojí - vždyť jsou tak krásné, živé a roztomilé. Tu šplhá hlavou dolů brhlík, mistrný akrobat, a přilétá sojka. S nazlobeným hlasem klove do hložinek a ostražitě na mě kouká a čas od času si stěžuje. Do řeči ji však skočí příjemné povrkávání. Mlynaříci! Celé hejnko péřových míčků obratně šplhá po větvičkách a ozobává nějaké hmyzí potvůrky. Nechce se ani věřit, že pod peřím se skrývá tělíčko. Ale honem, hlad nezná bratra, tu už nic není, tak o strom dál. Opodál přilétají uhelníčci a dojídají zbytky. Jako by se všichni nenasyté báli, že na ně nic nezbude.

Zobu také. Les je plný sladkých ostružina a sladkých ptačích hlasů a očí koukajících ze všech stran. Přilétá ke mně mladý rehek, ještě s dětským zobáčkem, a nedůvěřivě si mě prohlíží. Ale hlad vyhrává nad strachem, a tak není důvod mi před nohama nevytáhnout pěticentimetrovou žížalu a neobratně ji skládat do zobáku. „Moc to nejde. Co s ní? Z prava ne, z leva taky ne, zezadu? Z dálky se blíží cyklista. Tak ji radši popadnout do zobáčku a zmizet v houští, aby mi ji ještě nesežral.“

Scházím z hlavního hřebene právě v době, kdy odbíjí poledne. Do města už to není daleko. Vytahuju chleba, učení a dalekohled. Střídavě od textu zamířím k vonícímu bochníku a obědvající koňadře. Slunce ještě pálí a rozsvěcuje protější svahy Radhoště, Kněhyně i Čertova Mlýna. Jak ráda bych se otočila a vyběhla zpátky na vrcholy těchto překrásných hor! Ale nedá se nic dělat, musím zpět do nížin. Alespoň jednu naději však mám – roztomilé kuličky sýkor tam budou také.

Text: Kateřina Ševčíková