Promáčený den po vroucím týdnu

Je brzké nedělní ráno a z čimelické základy, kde probíhala celý týden soutěž Zlatý list, odjíždí většina účastníků. Zůstává tu jen pár „zbytků“, jejichž úkolem je všechno co jde zbourat a uklidit. K pořádnému posilování nás povzbuzuje svým zpěvem žluva a několik drozdů. Ještě chvíli máme nataženou jednu síť a chytáme poslední dva ptáky – samičku rehka zahradního a pana pěvušku. Slunce rozpaluje táborové chatky víc a víc a i úklid se blíží ke konci. Nastává poledne a základnu si přijíždí převzít majitel. Vše je v pořádku a nezbývá víc, než to nejtěžší – rozloučit se.

Ještě se mi z kraje krásných vzpomínek nechce, rozhodnutí zní – vrátit se domů až v pondělí. Hážu na záda batoh obtěžkaný literaturou a vydávám se směrem na Orlík. Ještě chvilku posedím před čimelickou hospodou a zaposlouchaná do malebného zpěvu pěnice pokřovní mísícího se s křikem rákosníka zpěvného přemýšlím. Po chvilce se rozhoduji přesunout k prvním rybníkům. Cíl mám jasný – trošku se po probdělých nocích prospat, než vyrazím dál. Uléhám na hráz a ospale mžourám na hladinu. Ve vlnkách se pohybují kachny, mezi nimi několik poláků – chocholaček i velkých – a místy hladinu řežou ostré hřbety kaprů. Celá scenérie se postupně vzdaluje a je rozmazanější a rozmazanější. Usínám.

Budím se asi po dvou hodinách a zrovna přilétá místní pižmovka. Konečně vstávám, opět nasazuji závaží a vydávám se dál – mé kroky vedou „starou známou“ cestou. Před necelým týdnem jsem tu šla v noci a jsem udivena, jak to tu vypadá jinak. Přicházím do Vrábska a už stojím na hrázi Zhoře. Onen „nejčistější“ rybník, ve kterém jsme se chtěli koupat. V noci vypadal mnohem špinavější. Chvilku si sedám na pařez z nějakého pokáceného obra a koukám na hladinu. Je tu živo.  Mezi breptajícími kachnami se proplétají poláci. Nacházím i párek kopřivek, jak něco hledají pod hladinou. Taky lovím něco k snědku v batohu. Po chvilce, co jsem zaposlouchaná do chrochtání, nacházím na hladině mladé lysky. Plavou, potápí se a piští na rodiče, kteří se opodál tváří, jako by se za ně nestyděli. Za povzbudivého zpěvu pěnkav opět vstávám a pokračuju v cestě. V lese je příjemně, není tu takové horko a žije to tu. Ze smrků prozpěvují uhelníčci a králíčci, do toho se neustále ozývá pěnkaví volání deště. Malá sprška a zchlazení by špatné nebylo. V podvečer přicházím do Laziště. Proplétám se obcí a zdravím vrabce. Kousek za vískou upoutá mou pozornost odbočka vlevo. Nádherné prostředí – louky, pole a mezi nimi příjemné remízky. Nechce se mi dál. Zítra je taky den a už jsem kousek od Orlíku. Hlavu složím tady. Kulatý měsíc se zde bude pozorovat líp, než někde z lesa. Upřeně hledím na ohnivou kouli, jak zalézá za obzor. Zavírám oči a nechávám se unášet drozdí písní a zážitky do dalekých krajů.

Cosi studeného mi padlo na obličej. Kap, kap… Kapka za kapkou mi buší do tváře a nutí mě, abych otevřela oči.  Kontroluji čas, je asi jen jedenáct. Tupě zírám do tmy a rozhlížím se, jestli není někde po ruce posed nebo jiný přístřešek. Ale nechce se mi ze spacáku a procházet širší okolí. S uklidňujícími slovy „za chvilku to přejde“ strkám hlavu pod celtu a znovu usínám. Avšak prší dál a dál. Pleskot kapek mě ohlušuje a suchá část spacáku se s každou vteřinou zmenšuje. Navíc je mi horko, a co chvíli „větrám“, abych se mohla nadechnout svěžího vzduchu. Začínají zpívat drozdi a mě už to nebaví. Celá promočená vylézám ze své postele a všechno mokré cpu do batohu. Ztěžkl. Právě se rozednívá a já ve slábnoucím dešti vyrážím dál.

Do kroku mě povzbuzuje zpěv několika málo „otužilých ptáků“ a dráždivé volání strnada. Jeho melancholické „Kéž by si, zevláčku, chcíp!“ mi dnes zní až příliš osobně a zarývá se do morku kostí. Ze zamyšlení mě probudí zachrochtnutí. Kousek přede mnou se popásá asi 6-ti kusé stádo veselých vepříků. Vypadají poměrně mladě, prohrabávají se kaluží a já jsem jim úplně ukradená (i když oni mě vůbec).  Po chvíli zalézají do remízku a já můžu projít okolo – ale to jsem nechtěla, nakonec se mě leknou a postupně s chrochtavými nářky zmizí v pšenici. Přicházím na asfaltku a má cesta vede do obce Probulov. V aleji je ticho. Jen ťukot kapek padajících ze stromu narušuje pohřební atmosféru. Koukám do polí a zahlédnu hnědý hřbet na levoboku. Je kousek ode mě a blíží se. Opodál si všímám dvou pohupujících ocásků, selat. Zarytě stojím na asfaltu. Z hnědého objektu nespouštím oči. Tlukot srdce se zesiluje. Prudce dýchám a přemýšlím. Prase se přibližuje pomalým tempem, ale stále. Už je ani ne dva metry ode mne, přímo pod silnicí. A veselé ocásky stále skotačí. V tom za mnou projíždí auto. Vyděsilo mě. Ale nejen mě, i bachyni! Utíká pryč a za ní pospíchají i dvě roztomilá selátka. Kámen mi spadl ze srdce. Najednou se mi do uší vlévá příjemný zpěv pěnice hnědokřídlé. Ani nemůžu vypovědět, jak ráda jej slyším. Pomalu se šourám zmoklou silnicí, až přicházím na Orlík. Je chvilku po šesté hodině ranní a ve vesnici je úplně mrtvo. Obcházím park a užívám si zpívajících budníčků menších. Blíží se sedmá a vracím se zpět do vsi, „vyžebrat si“ něco k pití – obchod už je otevřen… Přesunuju se do zámeckého parku. Tady už se začíná pracovat. Pokřikují tu na sebe vrabčáci, po zemi se prohání kosi a pěnkavy. Nad hladinou přehrady loví jiřičky a za zády se mi ozývá nezvyklý hlas. Otáčím se a páv. Roztahuje ocas, natřásá se a předvádí se mi v celé své nádheře. Usedám na zem. Vždy přijde až ke mně, rozhodí svou pýchu a jakoby zhanben zase pár krůčků odejde. Přemýšlím, co asi po mně chce. Za nedlouho ho to však přestane bavit a jde si urovnat spory se svým sokem. Ještě chvilku pozoruju neuvěřitelnou kombinaci barev a ptačí dokonalosti – takovou nádheru žádný člověk vytvořit nedokáže. Znovu beru zavazadlo a rozhodnutí zní – návrat zpět do Čimelic. Bližší vlakovou zastávku asi nenajdu. V zámeckém parku zdravím párek kachniček mandarínských a vstupuju do bažantnice. Nádherný komplex alejí, lesů a luk. Všude zpívají kosi, drozdi a mé srdce otvírá hlas hrdličky divoké. Mám strach, že o tuhle krásu a štěstí tuláků lidé přijdou. Vím, že většině by to asi nevadilo, ale je tu i hrstka těch, co mají navíc jeden smysl – srdce…Za zvučného doprovodu králíčků přicházím ke Králově Lhotě. Vypadá to, že zase bude pršet. A i když jsem zmoklá jako vodník, je mi naprosto nádherně. Ale není moc času, jestli se chci včas vrátit do Olomouce. Zběžně kontroluji ještě jeden rybník, je tu páreček labutí a malé lysky. Na nádraží přicházím včas. Sundávám batoh, z kterého kape vody, trošku se osušuji a hledám zbytky svačiny. Právě hlásí, že vlak má zpoždění. Snad všechny spoje stihnu, ale není kam spěchat… Mé oči upoutá pohyb v kolejišti. Červená, černá a bílé čelo. Hádáte správně – samec rehka zahradního. Konečně přijíždí vlak. Usedám na lavici do motoráčku a sleduju míhající krajinu. Oči se mi pomalu zavírají. Kolejní spojky mi hrají jednu z mých oblíbených ukolébavek.

Text: Kateřina Ševčíková