Probouzející se Libavá

Na krmítku si ještě stále sýkorky podávají kliku spolu se zvonky, čížky, hrdličkami a další drobotinou. Ale jaro je konečně tady! Na starém ořešáku skřípe špaček, a když sedlám svého dvoukolého oře, z oblohy se spustí švitořivá jarní písnička – už jsou tu i skřivani! Sedám na kolo a uháním vstříc Libavé. Vesnicí mě doprovází sladké vrkání hrdliček, divoké honičky kosů i čimčarání vrabců. Jakmile však dojedu za humna, veškeré zpěvy ovládnou sýkory a strnadi. Jen tu a tam zatrylkuje pěnkava. Šlapu pomalu rozbahněnou polňačkou, až po hodné chvíli jsem na vytouženém místě. Zavřené závora a cedule s nápisem: „Hranice vojenského újezdu, vstup zakázán.“ Rozbušilo se mi srdce. Zohýbám se a překračuju onu magickou čáru. Za závorou jsem najednou úplně v jiném světě, ve světě, kde je všechno trochu jinak, v zahrádce se zakázaným ovocem. Snad v Ráji?

Pomalu se šourám těžební technikou rozježděnou cestou. Prohlížím vytěžené holiny po smrcích, které podlehli kůrovci. Ale i staré porosty s mohutnými stromy a velikánskými zlomy, porosty, kde snad ruka člověka již dlouho nezasáhla. Nad údolím krouží káně. Za chvilku se přidává druhá, za hlasitého jásotu se vítají, a už kružnice uzavírají společně. Ze zbytků modřínového háje vrká hřivnáč a s krákotem vylétá krkavec. To zřejmě rozrušilo datla, který se s nadávkami stěhuje do sousedního porostu. Jarní paprsky hladí stále ještě v ledové kazajce svázaný potůček, a jakoby slibovaly, že jej již brzy osvobodí.

 Kráčím sluneční záplavou, do kroků mi rytmicky zní ranní píseň probouzejícího se lesa a dunivé bublání potůčku. Bláto čvachtá pod podrážkami kanad a cáká až pod kolena. Stoupám výš a výš, údolí se pomalu rozevírá a oddává se pokušení doteků slunečních paprsků. Zároveň ale přibývá i sněhu, na krajnicích cest se válí špinavé hromady, v lesích leží na zemi bílé sukno a cesta se svírá do ledového objetí. Jen osluněné svahy jsou od sněhového sevření osvobozeny. V tom mě zaskočí vprostřed cesty nepatrný pohyb. Zvedám dalekohled a to srneček se snaží sehnat něco na zub. Kopýtky hrabe ve zmrzlé půdě, probírá staré listy a tu a tam se mu poštěstí sežvýkat i něco zeleného. Nemůžu se nabažit jeho radosti z přicházejícího jara. Lesklá srst se ve slunečních paprscích třpytí jako zlato, plyšem obalené rašící parůžky, smutné tmavé oči, ve kterých září jiskřička naděje, víra v lepší časy. Stačí jedno nešikovné zatočení větru a jsem prozrazena, po srnečkovi mi zbyl jen odlesk jeho bílého zrcátka kdesi v hustém křoví.

Před očima se mi rýsují známé stromy, po chvilce už vidím vodní nádrž, která skrývá náves bývalé obce, Varhoště. Uléhám na prohřátou lavičku a nechám se laskat sluníčkem. Zamrzlá hladina a hrobové ticho mi ale nahání hrůzu. A tak beru kolo a ruku v ruce si to kráčíme po zledovatělé cestě až na náhorní plošinu. I tu mě přepadá splín. Vždycky svěže zelné keříky se změnily v bizardně pokroucená torza, jako by připomínaly duše těch, kteří tu dlouhá století žili. A pak ze dne na den zmizeli bůhvíkam. Jen žlutě zářící sluníčka, rozpustilí strnadi, mi dokážou na rtech vykouzlit nenucený úsměv.

Ladně se přehoupnu přes hlavní cestu, starou kostkovici, a už uvazuju koníka ke stromu. Dál musím sama, s kolem by se mi rozmlácený kostel ve vzrostlých náletech hledal stěží. GPS ukazuje 200 metrů od cíle, ale pozor! Okolo tajemného místa jsou různé pasti v podobě jam a studní. A ty, teď když zemi kryje asi 5 cm sněhu, se hledají dosti špatně. Raději tedy volím delší, ale bezpečnější trasu, cestu vedoucí ke kazatelně, pokryté rozbředlým sněhem a vrstvou bahna. Konečně narážím na potůček. Rozhlížím se. Tu někde kdysi, bezmála před šedesáti lety, vedla hlavní, rušná cesta. Odhaduju, kde asi byl úvoz. A po pár krocích mám jasno. Jsem správně. A co nevidím? Mezi smutně šedými těly osik se tyčí kamenná zeď. Zamrazilo mě, je to přesně to, co hledám. Ladně přeskočím přes hřbitovní zeď, tedy přes val, který napovídá, že tu kdysi zeď stávala. Než se stihnu rozhlédnout kolem sebe, překvapí mě drsná reakce koňadry. Sameček si sedá těsně nade mne a varuje a varuje. Po chvilce přilétá samička a nenechá se zahanbit. Povyk nedá spát párečku brhlíků a přidávají se ke koňadrám. Takový odpor jsem nečekal. Chrání snad pietu tohoto posvátného místa? Nebo mě chtějí varovat před nebezpečím? Nedýchaje obcházím ruinu kostela. Střecha se již dávno propadla, postupně se bortí i klenby a obvodové zdivo. Jen pozůstatky rozstřílené věže se hrdě tyčí nad okolní porost. Jakoby se snažili vzdorovat lidské povýšenosti i moci přírody. Hladím zdivo kostela, snad chci utěšit bolestí rozpukané stěny. Stěny krvácejí a na zemi pod nimi se tvoří kaluže kamení.  Rány však už nikdo nezhojí, kostelu již nadobro odzvonilo. Procházím hřbitovem a snažím se hledat jednotlivé hroby. Marně. Zašlou slávu připomínají jen překocené náhrobky a tmavě zelené porosty barvínku. Ale už ani lístky barvínku, nevzpomenou maminku… Sedám do mechu, na jeden z opracovaných podstavců, tiše jej hladím a přemítám. Jak jen je pomíjivý lidský život, jak zpupná je lidská pýcha…

Odcházím starou vozovou cestou, za zády se mi tyčí ruina kostela a bolestně sténá datel. Beru kolo a vyjíždím na náhorní plošinu. Ale znovu musím sesednout. Cesty rozježděné pásovou technikou jsou plné propastného bahna. Konečně jsem se dostala k vytoužené kazatelně. Ze zásypu vyletuje hejno strnadů-sluníček společně s pěnkavami. Brouzdám se rašeliništěm, chvíli tančím po zledovatělé krustě a najednou se propadnu hluboko do vody. Přeskakuji přes buclaté bulty ostřic nebo se potácím po houpavém koberci rašeliníku. Smutně zešedlé a proschlé trsy vegetace se vzhlíží v klesajícím slunci.

Vracím se blátivou cestou zpět na hlavní silnici a šplhám na jeden ze dvou nejvyšších kopců oblasti, Stražisko. Za zpěvu skřivanů se nechávám hladit sílícím větrem. Koukám do daleka, oči mi však sjíždějí k rozstřílené věži kostela ukryté mezi stromy tichounce zpívajícími válečnou píseň. Na západě se stahují černé mraky, čas se vrátit zpátky…

Text: Kateřina Ševčíková