Odpoledne v ptačím chrámu

Probouzí mě lehké šimrání slunečních paprsků. Na stéblech smilek se lesknou kapičky rosy a vzduch prosycený kumarinem z všudypřítomných tomek se lepí na patro. Kdesi zespod bučiny si hvízdá lejsek malý, který ještě včera zarputile mlčel, a příjemně oslazuje koncert drozdů, kosů a smutných červenek. Hlas puštíků bělavých, kteří ještě v podvečer na sebe pokřikovali, utichl s tmou, jen v hlavě hučí záchvěvy posledních houknutí.

            Balíme věci, loučím se s kolegou, který mi včera pomáhal objasňovat lejsčí tajemství a zaúkoloval mě i na dnešní den. Červené světlomety mizí za zatáčkou, hluk kol na kamenité cestě se však nese ještě hodnou chvíli. Osaměla jsem. Ze stříbrného vesele běžícího potůčků nabírám vodu do lahve, vytahuju repráček a vyrážím za lejsky malými. V Kobylíku už štěstí dneska nemám, západní svah údolí již tito červenoštítí rytíři opustili.

            Přesto se pod Čupel, na žlutou turistickou značku vedoucí od Šance až na vrchol „Královny Beskyd“, Lysé hory, dostávám až něco po poledni. Červnové sluníčko připaluje a mě kručí v žaludku. Rozbaluju páteční chléb, loupu česnek a ulehám do trávy. Poslouchám polední ticho a pomalu mě přemáhá únava.

            Za chvilku jsem ale opět vzhůru a už mířím z hřebénku dolů. Rázem zapomínám na ruch turistické cesty, na „nudnost“ smrkových polí a nořím se hlouběji a hlouběji do starodávné bučiny Mazáckého Grúniku. Stříbrné sloupy zdobené tvarovanými choroši nesoucí světle zelenou, jemně se pohupující klenbu. Sluníčko prosvěcuje mezi lístky a na celý přírodní chrám rozhazuje střípky zlata. Cítím, že se mi rozbušilo srdce. Uléhám na vyšlapanou pěšinou do polštáře z bukových lístků a koukám nahoru. Prohlubuje se mi dech a připadá mi, že vše kolem se točí, tancuje a víří…

            „Kik kik kik“, ze snění mě vytrhne pokřik strakapouda bělohřbetého. No jo, máš, pravdu, měla bych vyrazit. Pohodlná pěšinka mě vede prostorným a vzdušným palácem. Občas pustím z přehrávače hlas lejska malého, kvůli kterému tady teď jsem, ale hlavně poslouchám zpěv větříku a koukám na tu nekonečnou krásu…

            Kdesi od spodu, z hlubokého údolíčka, mi k uším tiše doléhá zpěv prvního lejska. V tom zaslechnu děsivý šelest. Nade mnou se objeví obří stín, který padá někam hluboko do údolí. Trhnu sebou a vzhlédnu. Se shora, jako šipka, padá další černá silueta s dlouhým krkem a širokými křídly. Šumot letek rozráží horký vzduch. Vždyť to je černý čáp! Mrknu na horu a je mi to jasné. Na ulomeném smrku si nahoře postavili hnízdo. Zatím takové chabé, jen pár větviček, ale hnízdo to určitě bude! Tak se asi přestěhovali z Kobylíku na druhou stranu hřebínku. Nu, mají tu pěkný letní byt. Ale ať koukám, jak koukám, do hnízda nevidím. A tak ne a ne zjistit, jestli tam jsou mláďata. Nevadí, vzhůru za lejskem.

            Ještě kousek po pěšince a už se spouštím traverzou dolů. Vezmu to teď vrstevnicí zpět a někde bych tu asi měla narazit na další pěšinku. Docházím až k zářezu potoka, odkud zpíval lejsek. A je tu pořád. Slézám dolů k potoku, několik metrů vysokou, téměř kolmou stěnou. Půda se pod nohama nepříjemně sesouvá. V údolíčku překračuju několik spadlých těl zdejších velikánů, mrtvých, ale přeci tak živých, a už se drápu do protisvahu. Chytám se kapradin i kořenů. Za nehty se mi zachytává prsť a příjemně voní. Ještě jedno a druhé korýtko a už jsem tam. Stojím v hustém zmlazení přímo pod pějícím mistrem. Ale nevidím ho a na nahrávku mi nechce sletět, jen sedí a zpívá. Zřejmě mě prokoukl. Jen jeho družka si mě přiletí omrknout. Dvakrát vrčivě zavaruje a zmizí někde v propastně zelené hlubině.

            Ještě stále se pokouším s milostpanem „mucholovkou“ dohodnout, když tu se zvedne povyk. Mlaskaní červenek, střelba střízlíka, křesání pěniček a do toho řev kosů a drozdů. I lejsek přestal zpívat a místo toho tu s vrčením poletuje. Něco se děje! Že by uralka? Koukám kolem sebe, ale zmlazení je husté. Když tu se kousek ode mne mihne stín. Vzhlédnu k prastaré pozohýbané a rozdrápané jedly a spatřím… puštíka bělavého. Jako dvouplošník se mírným kolíbavým letem prodírá hustou vegetací. Obr s ladností baletky. Zatají se mi dech, srdce cítím v krku. Ale mystický výjev je najednou pryč. Jen ještě poslední nervózní červenka vzbuzuje povyk a pod jedlí se povaluje starý vývržek.

            O údolíčko dál slavím další úspěch. Reaguje mi lejsek. Flétnovým „dliji“ se mi hlásí a už ho i vidím, sličný mladík na tenkém boučku. Někde tadyhle jsme pár let zpátky lejska kroužkovali. Nostalgie. Z povzdálí se ozývá tlumené, avšak několikahlasé „kik“. To mladí bělohřbeťáci si vyrazili na svačinu a starostlivá maminka je stále na něco upozorňuje. Koukám na tu drobotinu, jak bezstarostně a vesele poletuje mezi těly stromů. Uralka odlétla, nebezpečí je zažehnáno… Prozatím… Kdyby jen tak věděli…

             Zlatavé ornamenty, zdobící rozprostřené gobelíny, tmavnou a dostávají červený nádech. Propastné ticho náhle ustává a chrámem se rozprostírá líbezná drozdí melodie. Červené pruhy na stromech se tyčí jako neprostupná zeď. Opouštím chrám a mířím do zámeckých zahrad, které skrývají také mnohá tajemství. Nezbývá, než se loučit, dnes mě čeká ještě pořádný kus cesty….

Text: Kateřina Ševčíková