Úvodní stránka | Očekávaně nečekané překvapení

Očekávaně nečekané překvapení

07.02.2018 09:30

V pátek odpoledne se zastavuji v DDM pro stativák. Prý k čemu? V sobotu, na kterou je plánované mezinárodní sčítání vodního ptactva, má být podle předpovědí hnusně. A tak budeme asi nejspíš rádi i za nějakou zapomenutou kachnu. Ale večer, když jen tak prohlížím Avif, blýskne mi do očí jeden z řádků. Cože? Nevěřím svým očím - na Chomoutovském jezeře je prý samice turpana hnědého! Ranní pohled do zešeřelé ulice, jíž se divoce ženou suché listy a igelitové tašky, na bezhlavě letící hustá mračna, ubíjí i poslední naděje na vydařený birdwatcherský den. Před okny se v silném větru divoce komíhá drát antény a mně se od tepla radiátoru příliš nechce. Ale kdesi v hloubi mojí duše se pohupuje vidina turpana – věřím v něj!

Louku za Chomoutovem cupuje silný vítr. Z větví nahých stromů se posměšně smějí straky a k hladině jezera míří dva kormorání. Do trávy kousek před nás sedá hejno kvíčal. Rezavé hrudě se míhají s šedými kostřeci a tmavými ocasy. Tu a tam mezi trsy vykoukne makově modrá hlava, s rozcuchanými pery a pyšně zdvihnutým zobákem pozoruje okolí. Pomalu se blížíme a celá drozdí parta se postupně vzdaluje. Ve vrbičkách nás zaujme pohyb. Černá a bílá, šplhá to po stromech – strakapoud! Po bedlivém prozkoumání ale zjišťujeme, že to není strakapoud ledajaký. Je to samička „jižňáka“! Sbírá potravu a tváří se, že nás nevidí. Už jsme skoro na dosah. Ještě chvilku pozorujeme, jak vyďobává drobné potvůrky z měkkého dřeva, a pak ji ponecháváme svému osudu. Na klidné hladině jezírka ukryté za hradbou rákosí hodují bílé volavky. Nehybně se vzhlíží v rozkomíhané hladině, ale jeden neopatrný pohyb a celá bílá flotila se vznáší vzhůru k oblakům – těch je alespoň čtyřicet! Chvilku se proplétáme na pobřeží mezi bobry pokácenými stromy, ve spleti rákosu a ostružiní, až se rozhodneme opustit džungli a dostáváme se zpět na vyfoukanou planinu. Už jen pár kroků k pozorovatelně, tam vytáhneme stativák a vše spočítáme! Ale to mě mohlo napadnout – do přístřešku tak buší studený vichr, že se mi ani nechce vytahovat ruky z tepla kapes, natožpak dalekohled. Ale není ani důvod, jen kdesi v dálce, na opačné straně jezera, se mezi zuřivě tančícími vlnami sem tam vynoří labutí krk. S šedivou hladinou splývají křídla velkých racků, kteří se statečně perou o nepatrný postup vpřed proti větru. Tu se v otočce mihne jejich bílá spodina a už mizí kdesi v dálavách.

Volavky bílé

V němém háji je mrtvo. Jen u krmítka posedává pár sýkor a labužnicky vychutnává každé zrnko slunečnice. Přicházíme k jezeru a vytahujeme dalekohledy. Zvolna k nám připlouvají žebrat kus žvance labutě a kachny. Na hladině se pohupují společně s lyskami další a další kachny. Začínám pěkně postupně počítat, když tu mi do zorného pole vpluje několik hus velkých. Jedna z nich se mi ale zdá podezřelá – stačí pohled z očí do očí a je to jasné. Bílé čelo mluví za vše. Ale ani kachny nejsou zdaleka všechny jen kachny. Některé skrývají pod svým hnědým peřím bílá zrcátka, jejich partneři pak mrkají na svět svými černými zadečky. Kopřivky. Pestrou „vodní paletu“ doplňuje potápka roháč. Ano, roháč, slyšíte dobře – co mi sahá paměť, v tomto termínu na Chomouťáku snad poprvé.

Hladina Chomoutovského jezera plná ptáků (labutě vělké, kopřivky obecné, lysky černé...)

Opodál, kousek od břehu, v hustém lesíku, nacházíme mrtvou labuť. Bílý pohřební šat, do široka rozevřený zubatý zobák, studené a vláčné nohy… Co se jí asi stalo? Ale to už jsme za větrem, v zátočině za loděnicí. Úžasem nedýchám – tolik ptáků jsem opravdu nečekala! Mezi šedými těly kachen a černými kormorány v bílé září samci morčáků. Černobílý kontrast s ocelově šedou hladinou. V závětří vytahuju stativ a snažím se počítat. Když tu – nevěřím svým očím. Rezavá hlava s vysokým čelem, rudý zobák, do kterého mírně „prší“, černá hruď – to musí být jedině… Rychle pouštím k dalekohledu někoho dalšího, aby mi moji hříšnou myšlenku potvrdil. Ano, teď v lednu je tu zrzohlávka! Než se k ní ale stihnu vrátit, mizí ve spleti příbřežní vegetace ostrova. Projíždím kachnu za kachnou a pokouším se alespoň trochu přesně odhadnout jejich skutečný počet. Už jsem skoro u konce, když tu – bojím se to říct. Ano, je tu ono nečekané, ale očekávané překvapení! Mezi šedými kachnami jedna trochu tmavší! Samička turpana! S hrdým úsměvem předvádím svou novou kamarádku všem děckám, která s mírně ohrnutým nosem rychle okulár dalekohledu opouštějí. No, labutě jsou labutě. Já mám ale radost, že jsem paní turpanovou našla! Nezbývá, než se rozloučit a vyrazit na autobus.