NP Podyjí 11.07. - 17.07.2011

         V pondělí 11. července se vydáváme vstříc národnímu parku Podyjí. Jedeme jako Lid Medvědího potoka, ale plno z nás patří zároveň i mezi Ó, ptáky. Už z vlaku pozorujeme například káňata, straky, kosy a jiné častější druhy ptáků. Poté, co jsme dojeli do Havraníků a vybalili si věci, vydáváme se bádat do zdejších stepí. Tady pozorujeme jiřičky, které tu všude létají, strnady a kukačky. Později odpoledne si všímáme, že na zahradě poskakuje pěnkava.

Pěnkava obecná M

Brzy ráno dalšího dne se naše skupina do stepí vydává znova. Hned na začátku vidíme krutihlava sedícího na stromě kousek od nás.

Krutihlav obecný

Jdeme dál a potkáváme strážce NP Podyjí. Zrovna pozorují dudky a tak se k nim přidáváme. Máme z toho velkou radost. Když jsme se s nimi seznámili a pověděli jim, že máme odpoledne v plánu najít vlhy, poradili nám, kde tady hnízdí největší kolonie. Poděkujeme jim a pokračujeme dál do stepi.

Dudek chocholatý

V křovinách se schovávají pěnice vlašské. O kus dál nad námi prolétají volavky popelavé. Vracíme se zpět na naši základnu, abychom se nasnídali. Po ní se všichni vydáváme do Znojma.

Pěnice vlašská

Při čekání na prohlídku tamějšího podzemí nad námi poletuje poštolka. Po prohlídce se vydáváme k pískovně, kde má údajně hnízdit největší Podyjská kolonie vlh. Plni badatelského nadšení, ovšem s vědomím, že nemusíme žádné vlhy vidět, jdeme nejkratší cestou za vlhami. Nevím, jestli jsme došli k jiné pískovně, nebo jestli se vlhy přestěhovaly, bohužel vlhy u pískovny nebyly. Avšak cestou tam jsme viděli jiné druhy ptáků, například krahujce, včelojeda, budníčka menšího i lesního či drozda brávníka. Už je podvečer a my už jsme vyčerpaní a zpocení a tak jedeme autobusem zpět do Havraníků. Ten den jsme již nic výjmečného neviděli.

Hrdlička zahradní

         Další brzké ráno už nebylo tak úspěšné jako to předchozí, ale aspoň jsme mohli pozorovat strakapouda velkého, opět krutihlava, pěnkavu nebo vrabce. A znovu nad námi prolétají volavky. Ovšem tentokrát bílé. Po snídani jdeme na rakouskou stranu Podyjí, totiž do NP Thayatal.

Ještěrka zelená

Po cestě nás zaujal strakapoud jižní, a tak (jako obvykle) jde ornitologická parta poslední, daleko za ostatními. Po cestě jsme viděli několik ještěrek zelených. Jinak jsme ten den neviděli nic moc ornitologicky zajímavého.

Stehlík obecný

         Příštího dne se samozřejmě jako vždy vydáváme do stepí za dudky a spol. Dnes se ale rozdělujeme na dvě skupiny. Ta naše žádné dudky ani šoupálka krátkoprstého, kterého jsme lákali, neviděli. Zato na nás čekala užovka stromová, což byla také nádhera. Druhá skupina viděla žluvu hajní a nějaké sýkory koňadry.

Užovka stromová

Dopoledne jsme se vydali na Salsfieldův kámen, odkud je krásný výhled na řeku Dyji. Nadšeni jsme byli, když jsme tam kromě včelojeda viděli orla skalního, když jen z dálky. Pak jsme se pomalu vraceli na základnu a po zbytek dne jsme měli volno. Večer jsme opékali buřty na zahradě základny. Většina Ó, ptáků se po chvíli oddělila a šla do lesa poslouchat  lelky. Slyšeli jsme ho a tak jsme byli rádi.

Strnad luční

         Dnes ráno je venku škaredě a tak tentokrát za ptáky do stepí nejdeme. Deštivé počasí pokračuje i celé odpoledne a tak se radši naobědváme v restauraci než za tohoto deště někam chodit, stejně bychom asi nic moc neviděli. Po obědě je déšť již mírnější, takže už můžeme jít. Nějaké ptáky cestou vidíme, ale jsou to jen běžné druhy. Cestou zpět jdeme přes Čížov a tam si na internetu pro jistotu ověřujeme zda-li to byl vážně orel, co jsme včera viděli, protože někteří z nás ještě pořád nemůžou uvěřit, že jsme ho opravdu viděli.

Konopka obecná M

         Příštího dne, v sobotu, dopoledne jdeme na Šobes, hlavně kvůli užovkám podplamatým. Cestou jdeme kolem Dyje a snažíme se najít nějakého skorce. Na kusu dřeva sedí uprostřed řeky jen ledňáček, ale zato pěkný. Dál na cestě pobíhá konipas bílý. Užovky podplamaté jsme nakonec neviděli, místo toho už třetí stromovou. Navečer opět rozděláváme oheň, ale tentokrát již bez špekáčků. Většina Ó, ptáků se zase vydává do lesa.

Ťuhýk obecný M

         Dneska už bohužel odjíždíme. Ráno jsme se nasnídali, sbalili a vyrážíme směr znojmo, vlakové nádraží. Cestou ještě sledujeme drozdy, jiřičky, vrabce a na hřbetech ovcí vozící se konipasy. O kus dál pak ostříže.

Konipasi bílý na ovcích

Sepsané pozorování ptáků: NP Podyjí ptáci

text: Šimon Hrbek, fotografie: Ondřej belfín

Včelojed nebo orel aneb tohle vám kytky neudělají

O tom, že jsme byli týden v NP Podyjí a co jsme zde zajímavého viděli, napsali už jiní. Ráda bych se přesto vrátila k ,,aférce“ včelojed nebo orel a uvedla ji na pravou mírou. Ptáci nepochybně létají, a tak není divu, že když jsme byli na SealsFieldově  kameni, že jsme mohli nějaké opeřence pozorovat. Zvlášť když vidíte na krásné údolí Dyje. Seděli jsme a pojídali chléb s taveným sýrem, zrovna když nad lesy prolétl nějaký dravec. Sedl si na strom kousek od jmelí, že to skoro vypadalo jako  ,, orlí hnízda“. Když jsem se vydala hledat fotografy, byli ta tam. Náš zájem se opět obrátil k chlebu. V tom přišlo upozornění ,,včelojed“ a nad námi prolétl dravec. Ke vší smůle tak nešťastně, že jsme viděli jen profil křídel. Za chvilku se znovu ozvalo ,,včelojed“.  A ten se teda předvedl znamenitě. Natočil na nás svá krásná, pruhovaná křídla i ,,holubí hlavu“. Padal k Dyji a já jsem sundala dalekohled od očí, abych ho mohla v zápětí zase zvednout. Teď jsme viděli dravce i z vrchu. A konečně přišel čas na onu zlomovou větu: ,,Ten včelojed je propelichaný, že skoro vypadá jako orel skalní“ Pták odletěl k obzoru a jako malá skvrnka kroužil nad hustými hvozdy.

Orel skalní

Odebrali jsme se do lesa obdivovat dutinu, krásnou, i když prázdnou. Při návratu nás kluci zahrnuli fotkami orla, který prý kroužil u obzoru! Ale do větších debat jsme se pustili až na chatě. Hromada literatury, pár fotek a napjatá atmosféra. A teď si představte tu situaci: víte, že jste viděli včelojeda, ale na fotkách (které zřejmě patřili stejnému ptákovi) je typický orel skalní. Kdyby mě v mé myšlence nepodpořilo několik dalších lidí, uznala bych, že asi trpím vidinami. Diskuze to byla určitě zajímavá. Nevěřili byste, jak těžko se vymýšlejí protiargumenty na tak zjevné orlí znaky.  Ať už nekvalitní optika nebo hra světla a stínu. Nejvíce se vydařil návrh – který v hlavě někomu leží ještě asi teď – spočítat letky. (Pták však mohl klidně pelichat.) Jisté usmíření přišlo až po večeři při utírání nádobí. A pak jste si nakreslili trasu letu a zjistili to, co Vám kytky nikdy neudělají. Ti ,,čerchmanti“ se tak ,,podle“ vyměnili! Že by to jednoho ani nenapadlo. Orel vyletěl z místa, kam před chvílí zapadl včelojed. A to ta věta o skalákovi vypadala jako vtipná ironie. Jednoduše, botanik si takovou zábavu nikdy neužije. (teda pokud rostlinám nerostou nohy nebo křídla). Tož tak. Na vysvětlení. Alespoň vím, co můžu od ptáků čekat. Zkrátka mě nikdy překvapovat nepřestanou.

text: Kateřina Ševčíková

foto: Ondřej belfín