Novoroční hon na vrabce

Na nočním stolku mi sedí kulíšek a píská! Takové probuzení, otáčím se, abych ho umlčela. Ale teď píská z podlahy. Marně se snažím nahmatat telefon, abych vypnula budík. Sluneční paprsky, hledící mi do pokoje, mě oslňují a pomalu se začínám probouzet ze sna. Už je osm a nový rok. Na dnešek mám již dlouho plánované zimní mapování vrabců u nás na vesnici. Vyrazit můžu stejně až v devět, a tak postávám za oknem a pozoruji divadlo na krmítku – tu sýkora, tam brhlík. Mnohonásobně lepší, než všechny vánoční televizní pořady dohromady. A když vycházím ven, abych ptáčkům zpěváčkům nasypala a odnesla králíkovy bobky slepicím, nad hlavou se mi ozývá příjemné zazvonění. Brkoslavi… Vyrážím. Zledovatělá polní cesta klouže a sluneční paprsky se prodírají přes promrzlé koruny stromů. Ledové krystalky na chodnících ve slunečních paprscích tancují a cesta se leskne jako posetá drahokamy. A hned po chvilce mám první vrabčáky. Posedávají ve zlatici, čimčarají a tropí spolu s koňadrou různé hlouposti, třeba ozobávají omítku. Pomalu procházím obcí a zubaté sluníčko začíná sílit. Tu na mě ze stromu pokřikuje hejno zvonků, támhle zase sedí zamyšlený dlask. Opodál se prohání několik sojek a ve větvích se hašteří sýkorky. A najednou mi nad hlavou zase cosi zazvoní – hejno brkoslavů, a ne zrovna malé. Počítám a výsledek zní 32. Ale po chvilce mé potěšení opět vzroste. Na jedné ze zahrad několik brkoslavů posedává na stromech! A jak se do nich opírají sluneční paprsky… Tak pěkně jsem ho už dlouho neviděla a pomalu jsem pozapomněla, jaký je to úžasný papoušek. Pod brkoslavy bych mohla stát klidně hodiny, ale vrabci čekat nebudou. U rybníka zdravím už jen jednoho kačera a zastavuji se u ohrady s koňmi. Musím říct, na to, že jsme se viděli jen několikrát, zdraví mě velmi osobně… Konečně zaznamenávám i první hrdličky, ale dnes je jich tu nějak málo. Další hejnko vrabců se mi hlásí ze dvorku. Dalekohledem kontroluji, v čem to vlastně sedí, a opět si oblíbili nějaký exotický stromokeř, který samozřejmě nejsem schopná určit. Ještě že naše největší hejnko, které má asi okolo 35 ptáků, obsadilo šípek. Když přicházím, asi 20 ptáků odlétá, ale i tak mi zůstalo dost vrabečků na to, abych si je mohla pořádně prohlédnout a trošku se potěšit „výzkumným materiálem“. Pomalu se dostávám na konec vesnice, zbývá mi ještě zkontrolovat jednu samotu, tam však nikdy nic nebývá… Sluníčko rozehřívá promrzlé prsty a svítí již téměř z nadhlavníku. Domovní dveře otvírám ve chvíli, když kaple začíná odbíjet poledne.

Text: Kateřina Ševčíková