Noc uralek

Blíží se páteční večer. Kola vlaku dopočítávají poslední pražec a můj vláček brzdí na malebném nádraží. Popadám batoh a vydávám se známou neznámou cestou skrze jednu podbeskydskou dědinu. Cíl, vysoký kopec, se tyčí přímo přede mnou. Na poslední chvíli jsem otočila své plány o tři sta šedesát stupňů, místo opačné strany Beskyd, kam jsem chtěla jet dnes, jsem teď tady. A naopak – zítra přejdu až tam, na onen vzdálený konec. To už ale opouštím poslední stavení a přicházím k lesu. Stěží se držím na nohou – bojuj s velesilným větrem, který dodává mé chůzi lehce podnapilý nádech. Rozmýšlím, jestli riskovat procházku přes pralesy se staršími stromy, nebo se vydat po asfaltu rovnou na chatu. Ale co bych tam dělala tak brzo? A to bych přeci nebyla já, abych se jen tak vzdala. Čím hloupější nápad, tím raději se do něj pustím. Takže vzhůru. Starý porost zlověstně šumí a mohutné stromy, jež pamatují mnohé, jako by mě varoval před nebezpečím hor. Pomalu stoupám výše, les se tajemně zahaluje do mlžného závoje a kdesi v dáli v údolí blikají lampy nejbližších stavení. Dopadá na mě jakási úzkost, nikde nikdo, jen praskající větve, jež jako by předpovídaly blížící se konec. Náhle mě z hloubání vytrhuje povědomé houkání – puštík! Již kdesi dole, pod kopcem jsem ztratila iluzi, že dnes něco uslyším. Chvilku na něj volám a on odpovídá. Nádhera.

Již o něco veseleji pokračuju dál.  Do sněhem pocukrované příjemné cesty se otiskují mé stopy. To je ale tak všechno, co je čitelné. Na stopování tuhle zimu opravdu vhodné podmínky nejsou. Pomalu se vyjasňuje a ozývá se další puštík. Z radosti zkouším houknout i svou vysněnu uralku, ale odpovídá mi pouze puštíkova samice. No nevadí. Aspoň budu zkoušet houkat a třeba se konečně puštíka bělavého naučím napodobovat. Je krásna noc. Vítr se utišil, obloha je plná hvězd a mezi rychle letícími řídkými mráčky se na mě usmívá polovina měsíce. To je romantika, ještě chybí soví houkání. A jakoby z nenadání – v dálce se ozve hluboké tlumené „hůůů“. Uralka! Tomu ale sama nevěřím. Takové podezřele krátké jedno houknutí by mi neuznali ani kolegové. Asi to bylo jen v mé hlavě. Už z toho všeho asi opravdu blázním. Ručička hodin už se blíží k půl desáté, tak raději letím, než mě napadne další hloupost. Ale po pár metrech mě houknutí zarazí znovu. Tentokrát z druhé strany a už poměrně zřetelně. Tohle ale uralka už je, ne?!  Houkám zpět a chvíli je ticho. Náhle se však mocné, hluboké „hůůhuhu huhů“ ozve kousek ode mě. Nepřemýšlím a odpovídám. Hlas se přibližuje a už vykřikuje asi je tři metry ode mě. Blažený pocit z pěkného pozorování nahrazuje nejistota. To není sova – to si ze mě někdo dělá srandu! Houknu a ono mi to odpoví. Chvíli váhám, co říct. V hlavě se mi motá, kdo z přátel se rozhodl vylézt na kopec a udělat si ze mě blázny. Je mi ale jasné, že museli být minimálně tři. A tohle je nějaký „amatér“, moc mu to nejde – s trochou nadsázky si říkám, že snad hukám líp i já. Tož tedy co dělat? Zkouším to opatrně a váhavě navozuji konverzaci: „teď si asi oba pokazíme radost“. Chvilka neklidného ticha na rozmyšlenou, a pak výsměšná odpověď: „hůů“. Tady ale už přechází veškerá legrace, co když to nejsou kluci? Může to být nějaký pytlák nebo myslivec? A co když mě chce nalákat a přepadnout? Znovu získává odvahu a vzmáhám se na další otázku: „kdo je tam?“ Ticho. A za snad nekonečnou chvíli opět: „huhuhuhuhů“! Neváhám a zapínám světlo. Proti mně do ticha udiveně zírají dvě tmavé bojovné oči. Bílé, mohutné a ladné tělo se zvedá a přiletuje na bližší strom. Nevěřícně na tento „přízrak“ hledím. Po chvilce se otřepávám a rychle opět zhasínám baterku, abych královnu hor nerušila. Shazuju batoh ze zad a rozbíjím tábor pod houkající uralkou. Ležím na zádech na mokré zemi, pohlížím vstříc měsíci prosvítajícím mezi korunami smrků a užívám si ten nádherný pocit. Hluboké, basové houkání do nočního ticha nesoucí se snad až na druhou stanu kopců. Ničím nerušená divočina, pocit nesmírného bohatství a přitom jakési úzkosti zároveň. Jak já ji jen závidím. Do očí se mi dostávají krůpěje slz – slzy štěstí a smutku zároveň. Proč jen taky nejsem „jen“ uralka a nemůžu žít tady, v pralese?

Píšu zprávu dolů kolegům, aby věděli, že mám úspěch. Za chvilku už slyším další uralku, tentokrát z kapsy. Moje nadšení musí být slyšet i na druhé straně telefonu. Budu mít odvoz a nemusím šlapat tu dlouhou a nudnou asfaltku pěšky. Tak ještě posledních pár hlubokých doušků téhle magické chvíle, zamávat sněžné paní (nebo spíš pánovi) a vzhůru dolů pod kopec. Cesta příjemně ubíhá, blažený pocit hřeje po těle a euforie by mola připomínat požití psychotropních látek. Vždyť i ptáci jsou droga! Za chvilku jsem pod kopcem a setkávám se s kolegou. Nasedáme do auta a vzhůru za dalšími uralkami. A že jich dnes opravdu houká! Tak pěkný večer jsem už hodně dlouho neprožila. Nuže, štěstí je asi opravdu lepší hledat na vrcholcích kopců, tam ho ještě malé zbytky jsou…  

text: Kateřina Ševčíková