Nevěříte? Věřte! Kdo nevěří, tak tam běžte

Jen neděle 22. 1. a vstávám chvilku před šestou. Již o pár okamžiků později je mi jasné, že nestíhám. To zase bude dneska den. Autobus mi neujede jen tak tak, i když ještě vychutnávám ranní kosí zpěv. Ale když už se vezu směrem k tržnici, vidím, že nejsem sama kdo zápolí s časem. Teď už nás však sedí v autobuse devět a probouzejícím ránem se vezeme směrem na Tovačov. Vystupujeme jako tradičně u benzinky, silnice je namrzlá a nad hlavami nám přelétá obrovské hejno černých ptáků, jako v hororu. Zapisujeme tedy první havrany, vrána a kavky a už netrpělivě očekáváme, co nám dnešek pěkného přichystal. Hradecké rybníky jsou z větší části zamrzlé. Přesně tohle jsem očekávala a v duchu doufám, že Anín zajímavá pozorování jistí.

Racek bouřní

Mám čas, a tak plánuji, že bych možná zaběhla i k Troubkám… Nu, uvidíme. Pomalu se doklouzáváme ke Kříži, když tu naše zraky upoutají dvě tečky na rozmrzlé hladině. Jedna září jako bílý sníh, druhá je sníh starší. Morčáci si nás však po chvilce všimnou a mizí v nenávratnu. Ale to už támhle prolétá orel! Usedá a po chvilce objevujeme ještě jednoho.  Rozbalujeme své přibližovací nádobíčko na nožkách a projíždíme hladinu, která ještě odolala „krutému“ lednovému počasí. A je tam banda morčáků! Jak se tam tak bezstarostně projíždí – v pozadí něco ozobává orel, brodí volavka a sluníčko, které se konečně probilo přes tmavé mraky, začíná rozehřívat naše zkřehlé prsty. O pár metrů dál nabírá síly po dlouhé noci samička strakapouda malého a tato pohoda je rušena jen chrochtáním racků.

Strakapoud malý F

Jejich tu hodně: malí – chechtaví; střední – bouřní a ti největší asi snad všichni bělohlaví. Tak stejní a přeci každý jiný. Jde mi z nich úplně hlava kolem. Zpáteční směr bereme v půli hráze. Za sýkořicemi dnes ani pokus – alespoň nevyplašíme ptáky v jejich poklidném bytí. Další zastávka nás očekává na Křenovském rybníce. Ptáci, ptáci, ptáci… Plno ptáků, vše jsme už dnes viděli, a tak honem alejí, ať zase nemusíme honit autobus. Bílá kachna po levici, ledňáček po pravici – to se to šlape! Občasné zacvrlikání brhlíka nebo zabrečení či zasmání jedné ze žlun příjemnou atmosféru jen podbarvuje. Zubaté sluníčko se usmívá na znavená těla staletých dubů, do holých větví jim mírný větřík šeptá tajemství a nás čeká loučení. Směr je jasně daný – já a Ondra Anín, zbytek autobus. Sedíme na lavičce u Kolečka a zíráme na prázdný rybník, ze kterého všechny racky vyplašil orel.

Orel mořský u rybníka Kolečko

Tak tedy ta štěrkovna, snad bude za pěkným ránem nějaká pěkná tečka. Hlášeno toho bylo mnoho, ale jak je známo, ptáci mají přeci křídla! Na břehu jezera mi však překvapení vyrazí dech. Modrá hladina je zbarvena do tmava ptačími těly. Kachna vlevo, kachna vpravo, kachny kam oko dohlédne. Ne však každá kachna je kachna! Tuto poučku vzápětí potvrzujeme. U břehu se plaví flotila morčáků malých. Jeden hrdý sameček se veze za svými čtyřmi samičkami. A po chvilce berou do zaječích. Promiňte, to asi není u ptáků dobré označení, že? Zkrátka vzlétají a o pár metrů dále opět nechávají unášet svá roztomilá tělíčka ve vlnkách.

Volavka popelavá

Teď se nám před objektiv nachomýtnul polák malý. Jeho světlá záď kontrastuje s tmavým tělem, takže je nezaměnitelný – i když dobře přehlédnutelný. Zvláště mezi tolika ptáky. Čas letí jako voda a mi se posunujeme na poloostrov. Setkáváme se zde s kolegou, který nasměruje naše dalekohledy doprostřed rybníka. Sedí tam totiž ostralka! Samec! Tož, to je nádhera, vůbec nevím, co mám napsat. Jak se tak pohupuje ve vlnkách, dlouhý ocas se ladně potřepává, to jeho bezchybné opeření – bez dechu sleduji tu krásu a nevěřím vlastním očím. Ta příroda je opravdu kouzelnice.

Dokumentační fotka samce ostralky štíhlé

Ostralák, kterého jsem znala jen z knížek, vypadá ve skutečnosti úplně jinak. Ne snad, že bych chtěla hanit určovací literaturu, ale nezlobte se, dámy a pánové, tohle vzezření nevystihne ani sebelepší fotograf či malíř. Tahle kačenka mě přitahuje jako magnet, zvláště teď, když si pročesává jemné peří. To už tu je ale i jiná kachna. Objevuje se turpan hnědý. Samice nebo mládě? Toť otázka. Já se ale opět vracím zpět k rozpustilým hoholům, rozvážným polákům, legračním lyskám i k sedmici hus v pozadí a samozřejmě koukám i na svého nového idola. Kolikátý že je? Do tolika snad ani nenapočítám.

Turpan hnědý, hoholi severní a pár kachen divokých

Vracíme se zpátky. Sluneční paprsky mě nabádají nechat učení učením, lehnout si do trávy a jen tak se rozhlížet. Sedá před nás ledňáček a je 12:57. To už bychom mohli běžet, ne? Opět na poslední chvíli. Drkotáme se v autobuse a mně se pořád před očima vybavuje ten nádherný obraz. Sladění jemných tónů, pohybů, tvarů… Bere mi to dech. Příroda je mocná čarodějka… Nevěříte? Nuže, běžte a přesvědčte se sami. Stačí jen otevřít oči a koukat…

text: Kateřina Ševčíková

foto: Ondřej Belfín