Nepovedený čtvrtek dvanáctého, skvělý pátek třináctého a ještě lepší víkend...

Pátek třináctého je pro mě vždycky šťastný den, ale čtvrtek dvanáctého, to se mi lepívá smůla na paty. Avšak o tom, že jsem nešika, a co se mi všechno ve čtvrtek nezdařilo třeba někdy jindy.  Hned páteční ráno mě těší strakapoud malý a odpoledne si užívám pohled na své letošní první bílé čápy. Sobota je na tom ještě lépe. Začíná to jikavcem, a přes samce pilich spolu s dalšími vzácnými dravci, přes jelení laňku a rodinku divokých prasat až k černému čápovi nebo vydřímu trusu… I neděle se nese ve znamení štěstí. Ráno prší. Na kolo nasedám až před obědem, kdy černá obloha hrozí kapkami každou chvíli. Neváhám a mířím na poslední lokalitu, o které doufám, že jsou čejky. V lese pěnkavy volají na déšť, a když vyjíždím na louku, kromě zajíců někde nikdo. Lezu na posed, který se v silném větru nepříjemně třese. A támhle vzadu – to vypadá jako čejka. Pták mi mizí ze zorného pole. A opodál další polní přízrak se mihne nad povláčenou zemí a už ho znovu nemůžu nalézt. Nad lesem krouží černý čáp a já tupě zírám mezi řádky, ze kterých tu a tam vylézají první sazeničky snad pšenice. Smutně se mezi nimi popásají špačci a za kvílotu větru mi začíná připadat, že ony čejky byly jen „vidina“. Lezu na další mysliveckou vyhlídku a… V uších se mi ozva známy zvuk! Rychle pohlédnu do leva a nevěřím svým očím. Čejky! Skutečné, živé, krásné… Lesknoucí se pod setmělou oblohou. Zvedám dalekohled a nejsou to jen dva ptáci – támhle jich je alespoň šest a na druhém poli jich pět postává určitě. Vcházím do pole. Křižuji sem a tam kamenité hroudy, občas se zastavím nad důlkem nebo se rozběhnu ke zbytku loňské kukuřice. Nic. Čejky si mě vůbec nevšímají. Ale krkavec, toho z pole ženou jedna radost. Ani o lán vedle nejsem úspěšnější. Skřivaní hlásky se začínají mísit s prvními kapkami a čejky moje hra přestává bavit. Přesto ještě chvíli křižuji tento zdánlivě nehostinný kousek země. Nehledám už ani tak hnízda, jako spíš inspiraci… Tato „samota“ se svými opeřenými přáteli mě nutí přemýšlet. Znovu se rozpršelo, vracím se domů na oběd. Opravdu pěkný čejčí den chci ještě zakončit tradičně – na poli za zahradou, kam se chodím loučit se dnem. A nejraději za zpěvu skřivanů. Nic moc jiného bych tu ani nečekala. Již z dálky vidím, jak na mě mává ocáskem konipas bílý. Zvedám dalekohled a za třasořitkou se mi rýsuje jakýsi šedý flek, který se tváří jako pták. Rychle přeostřuji a nevěřím tomu, co vidím. Bělořit! Sundávám dalekohled a znovu ho pokládám k očím. Opět bělořit – to je ale samice! Posouvám dalekohled do leva a další… A vpravo další tři. Vylézám na zábradlí a další. Nezdá se mi to? Ne, je jich tu alespoň sedm. Konečně se chci rozloučit – ale přilétá něco divného se špičatými křídly. To je kulík! I na obyčejném poli, kam chodíte téměř každá den, vás něco překvapí… Nevím co říct, nevím jak poděkovat.… Nevím ani, kdy budu tyhle dluhy Přírodě splácet. Neustále jen dostávám, stejně jako všichni lidé… Neustále se necháváme obdarovávat nebo si sami troufale bereme, aniž bychom dostatečně děkovali a opláceli to naší Zemi zase zpátky. Tak tedy ještě jednou: Děkuji, naše „modrá Matičko“!

text: Kateřina Ševčíková