Nejkrásnější narozeniny

U ucha mi volá kulich: „Vstávej, už je nový den!“ Ospale šmátrám ve spacáku, abych našla telefon a vypnula budík. Pomalu se rozkoukávám. Obloha je ještě šedivá, hvězdy však už vybledly a i první ptáci hlásí, že je tu krásné ráno.  Je asi půl páté a mě se z teplého spacáku moc nechce. Ale vyhlídka příjemného pochodu v ranním chladu je lákavější, než tu nejkrásnější část dne prospat pod stromem. Rychle balím batoh, snídám drobné jablíčko a vyrážím na Kalužný. Slunce problikává korunami smrků a do kroku mě povzbuzuje chrastivé varování červenek. Za chvíli jsem na vrcholu Kalužného. Chvilku si hrajeme s datlem na schovávanou, ale pak zas šlapu dál. Chci dojít co nejdřív na Bebek, abych měla dostatek času prozkoumat zdejší lesy a najít to, co jsem o Velikonocích nenašla. Sluníčko pomalu vyhrává nad ranním chladem a vzhlíží se v kapkách rosy, které se udržely na pavučinách i na borůvčí. Borůvek je tu plno, velkých, kulatých, modrých a sladkých – dlouho neodolám. Co chvilku se zohýbám, abych některou z těch modrých kuliček sezobla. Náhle, do ranní pohody vstupuje jemné ťukání. Před očima se mi mihl bílý hřbet. „Bělohřbet“, problesklo mi okamžitě hlavou. Ve smrčáku? Znovu jsem znejistěla, avšak pták už je pryč. Dlouho nelením a první věc, která mě napadá, je ptáka přilákat zpět. Vytahuju mobil z kapsy a pouštím nahrávku – ovšem datlíka, ten má přeci taky bílý hřbet! Ani nedozní první ťukání a už je náš hrdina zpátky. A už odpovídá. Přestávám provokovat, ať ho příliš neruším. Datlík, který seděl kousek ode mě, se zvedá a míří o kousek dál, mezi stromy. A pořád bubnuje, snad jako na jaře. Nakonec však přestává a já se vydávám dál. Ještě nabírám křišťálovou vodu v potůčku (popravdě řečeno, v koleji projeté traktorem, ve které teče voda – i když jednoznačně čistá). S volností si to šlapu dál, po příjemné vrstevnicové cestě, kde není ani turista. Jen občas nějaký lesník či dřevorubec, občas srna, brouček… A téměř pořád borůvky a jahody. Chvilku uléhám do sametového mechu, který obklopují sladké jahody. Nejdřív jím a pak blaženě usínám.  V zápětí mě však budí naštvaný střízlík, zřejmě mu vadí moje přítomnost. Cesta se vine v úbočí Kozích hřbetů, a čas od času se mi otevře pohled do krajiny. Nekoukám po značkách, neboť jsem již dávno sešla z turistické cesty (ve skutečnosti nesešla, ale v mé „muzejní“ mapě tyhle stezky ještě nejsou). Náhle se mi nad hlavou ozývá pískání. Včelojed. Snažím se prohlédnout přes stromy, ale nikde ho není vidět. Vzápětí se ozývá z druhé strany. A hned tam, hned tady. Že by byli dva? Kdo ví. Přicházím na rozcestí – Okrouhlice. V cestě jsem ji plánovala, ale tohle jsem nečekala. Po svážnici scházím dolů do Morávky. Nabírám si vodu a dávám se do řeči s jednou místní sympatickou paní. To není možné – téměř po dvaceti čtyřech hodinách promlouvám. Znejistěla jsem – zněl tak můj hlas vždycky? Po chvilce si však zvykám. Ještě se dotazuji na ony hledané ptáky. Rada zní snadno, prý si mám sednout do hospůdky, a uvidím, co budu chtít! Procházím Bebkem a začínám se drápat do kopce. Tam a zpátky, pořád ještě s nadějí, že někde budou užebraná mláďata a starající se rodiče. Vidina se však pomalu rozplývá, stejně jako sluníčko, které se již kloní k západu. Hustá mlazina se mění ve slunečním zlatem potřísněný, vysoký les. Svým křikem mě vítají brávníci. Konečně jsem nahoře. Teď se však nabízí otázka – na které hoře? Mám dojem, že jsem již kousek od Visalají. Zdá se mi to tu povědomé, jako bych tu již šla. Pod nohy se mi připlétá místo měkké lesní půdy asfalt. Našla jsem se – již jsem na zelené značce. Po pár stech metrech pouti docházím k rozcestí. Plato? Vytahuju mapu. „Tak zase špatně“, říkám si pro sebe s úsměvem. V těchto končinách je pro mne asi vždy připraven bludný kořen. Vracím se zpět, na Visalaje to naštěstí není příliš daleko. Usedám na lavičku. Oči upírám střídavě do mapy a do paprsku zapadajícího slunce. Žmoulám kousek suchého černého chleba a je mi krásněji, než kdy předtím. Ale pryč z dosahu lidí, zpět do „divočiny“. Ještě na Vyšní Mohelnici mě chlácholí poslední záblesky šera. Už se snesla krásná letní noc. Šlapu na Lysou horu. Ochlazení a obloha posetá tisíci drahokamů mi dává chuť létat – ale vlastně můžu – připadám si úplně lehká, konečně jsem si trošku vyčistila hlavu… Pomalu se blížím k vrcholu. Zkouším houkat na sovy, hlavně tedy na uralku. Chtěla bych si dát pěkný narozeninový dárek. Ale v tuhle roční dobu? Stěží se mi nějaká ozve, když se jim letos nechtělo ani v toku. Na vrcholku je přelidněno. Únava, spolu se silným větrem, mě nutí, abych se posadila. Dlouho zírám do nížiny, na tisíce světýlek blikajících blízko i daleko. Konečně jsem odtrhla oči a posouvám se kousíček níž a do závětří. Něco po půlnoci uléhám a s blaženým pocitem dítěte usínám. A to ještě ani nevím, že mě o pár hodin později bude vytahovat ze spacáku kos horský a dárky taky přijdou – v podobě datlíků, bělohřbetů, modranky nebo třeba křiklaváka. Zkrátka, co víc si přát – než mít kolem sebe chrám z pralesů, kopuli zdobenou hvězdami  a na dobrou noc vlahou vůni krajiny a ukolébavku od kobylek…

Text: Kateřina Ševčíková