(Ne)Tradiční Bartošovice

Duté bouchnutí těžkých dveří Bartošovického zámku, přátelské stisky rukou na rozloučení, vrčení motorů a pomrkávání zadních světlometů odjíždějících aut. Osaměla jsem. Jen mrazík mi strká své dlouhé prsty do rukávů a štípe do tváří. Toužebně jsem vzhlédla k rozsvíceným oknům zámků. Do mozku se mi znovu zakousl ten červotoč jménem Pohodlí. Jak by bylo snadné a příjemné zůstat v teploučku. Tu se však zvedl lehký větřík a zavál ke mně vůni tlejícího listí a promrzlé půdy, vůni dálek a touhy po jasném nočním nebi, touhy po volnosti. Vzhlédla jsem k Orionu a směle vykročila. Lépe být sama než sama mezi ostatními lidmi. Ani se neohlédnu, mé kroky míří známou cestou k lesu. Těžké kanady klapou o asfalt v rytmu štěkotu probuzených psů. Tu mě na mostku přes potok, vprostřed silnice, zarazí něco neznámého. Podivné silueta, která tam očividně nepatří. Malé skrčené tělo na krátkých nožkách, oblý čumáčkem větřící nebezpečí. Vydechla jsem. Vydra! Zvířátko se pomalu otočilo. Několik tak typicky bizardních vydřích skoků, mávnutí svalnatým ocasem a už zmizelo v korytě potoka.

Opouštím asfaltku, blikavě poskakující zář pouličních světel mi mizí za zády. Nohy sčítají výmol za výmolem, kamínek za kamínkem. Kolikrát jen tuhle cestu již šly? Nostalgie… Přesto ale je zde všechno jinak. Obloha je tak podivně jasná, větřík mě hladí poněkud studenýma rukama, nahé stromy propouštějí nezvyklé světlo. A hlavně ty zvuky! Každý projíždějící vlak vydává tolik randálu, jako bych stála na kolejích. Až neuvěřitelné, od jakého ruchu nás dokáže ochránit trocha listů…

Přicházím ke staré známé chaloupce, rybničnímu zámečku. Stačí lehce zatlačit do dveří a už mě přes nos udeří ta nezaměnitelná vůně zatuchliny. Jak lákavé pomyšlení na noc v teplém domově. Tu se ale otočím zpět ku hvězdám a rázem mám jasno. Letmé pohlazení dřevěného sloupku na rozloučenou a už stojím pod silem a už na hrázi mezi rybníky. Zvolna se nadechuju, ta tam je čpavost letního bahna, (pod)zimní rybníky mají vůni mnohem decentnější, přesto však stále nabízející svou hřejivou náruč. Ostrost rybiny tlumená odérem prasečáku a podtržená mrtvolným pachem tlejících rostlinných těl. Dlouze koukám do neuvěřitelně jasné oblohy a promrzajícím nosem čichám ten úžasný rybniční parfém. Přemýšlím, co asi mi chce nebe svou nezvyklou tváří napovědět. Tichounký šepot ale nejsem schopná rozeznat. Hele, padá hvězda! Ohnivý meč rozetnul tajemství noci. Něco si můžu přát…

Ze spánku mě probouzí krákání havranů. Vykukuju z tepla spacáku. Ještě je docela šero, jen východ krášlí jemná rudá svatozář. Po obloze, pěkně z jihovýchodu, letí černý pták, za ním další a další, desítky. Jako by už mělo přijít jaro? Rozhýbávám promrzlé prsty a snažím se posadit. Ve strouze kousek ode mě sedí volavka. Nehybná, jako socha, vzhlíží se v klidné hladině. Všimla si mě, trochu znervózněla, pootočila hlavou, ale dál dělá jakoby nic. Dominanta na kýčové pohlednici. Obzor zlátne víc a víc a už mezi stébly rákosu vystrkuje svou hřívu sluníčko. Pomalu a dost neochotně stoupá vzhůru. Skromně se vzhlíží v namrzlém bahně, ale nehřeje. Znovu se potápím do tepla spacáku. Mám dost času. Čekám, až sluníčko přijde až za mnou a pohladí mě svými teplými prsty. Vždyť, kdy jindy si to můžu v Bartoškách dovolit? Koukám do cárů listů, povlávajících na nahých větvích stromů. Tu se honí dva brhlíci, to pinkají pěnkavy a jíkají jikavci. Zima je tu.

Usnula jsem. Do snu se mi dere nepříjemný a ostrý řev. Leknutím jsem poskočila. Co se to děje? Zmateně mžourám kolem sebe. Na kraji jedné z kaluží stojí mohutný dospělý racek. Nakrucuje se v ranním sluníčku, stejně barevném, jako jeho sytě oranžový zobák. Smetanově bílé peří kontrastuje s břidlicovými křídly a hnědým pozadím bahna. Tu natáhne hlavu dopředu, otevře zoban, hlasitě zařve. A zase se tváří, že on nic. Cupitavě přiběhne několik kroků směrem ke mně, znovu se zastaví, udělá svou pózu, zakřičí. Znovu a znovu, blíží se stále blíž a blíž. Nevěřícně zírám na tohle divadlo. Pták o mně očividně ví, ale co mi tím chce naznačit? Už je na kraji rybníka, když tu zapleská dlouhými křídly a ladně zmizí na obloze.

Osaměla jsem. Jen kdesi v dálce se ozývá melancholické sténání datla a v keři vrčí mlynaříci. Po chvilce přilétají za mnou, jako vánoční ozdoby ozdobí holé větvičky stromů, zamávají dlouhým ocáskem a pokračují zase o dům dál. Nezbývá, než sbalit věci a vydat se k Bartošovickému zámku. Exkurze účastníků schůze ČSO bude za chvíli vyrážet do terénu.

Text: Kateřina Ševčíková