Nad pokličkou všedního světa

V ústech žmoulám namazaný chléb a rozmrzele koukám z okna. Slunce by se mělo pomalu drát do nebeských výšin, ale místo toho je stále šero. Venku se povaluje hustá mlha a mrholí. Měla jsem v plánu vyrazit na Libavou, ale jak vidím tohle, tak se mi moc nechce…

Ale proč bych seděla doma? Skáču na kolo a šlapu si to posmutnělou vesnicí. A už jsem za dálnicí a malebný tunel větví a zlatého listí mě dovede až na hranici vojenského prostoru. Tak, dál už mohou jen „vyvolení“. A já? Znovu přemítám, jestli se mi chce šlapat až nahoru, do toho dlouhatánského kopce, který ze srdce miluji i z celé duše nenávidím. Čert vem námahu, uvidíme, vrátit se můžu vždycky. Naposled jsem tu jela před pár měsíci, ale přijde mi to jako včera. Ten čas tak neskutečně letí! Zlatem oděné stromy mi kynou na pozdrav a strašidelně, ve svých pokroucených pózách, vystupují z tajemné mlhy. Jakoby ožívali duchové tamních obyvatel, kteří ani po smrti nenalezli pod rozbitými hroby klid… Šlapu se zatnutými zuby, otírám opocené čelo a už už vidím blížící se cíl. Mlha řídne a přede mnou se vynořuje plácek u bývalého mlýna, kterému se říká  Štomparňa. Už jsem pod Varhoštěm. Ještě párkrát šlápnu do pedálu a jakoby se najednou začalo rozednívat. Mlha jako mávnutím kouzelného proutku mizí a sluníčko svými pásy prosvítajícími mezi stromy jako na svatých obrázcích kreslí na zem roztodivné obrazce. Stal se zázrak? Ještě pár metrů a už se odráží v podzimních barvách v celé své kráse. Ano, stal se zázrak!

Teď již radostně, jako by ze mě spadl snad celý pytel kamení, zastavuju u rybníčku. Paletou ranních mrazíků očarované stromy se vzhlíží ve vodní hladině a kreslí nepopsatelně krásnou kompozici. Pár slov s rybářem a mířím ještě výš. Kolo házím do škarpy a už se drápu na posed. Vystavena na odiv sluníčku povaluju na jazyku krvavé plody šípků i hložinky, dýchám svěží vítr. Krajem se nese kvílení káňat, a tak mžourám do oslňující modré oblohy. Nevěřícně přikládám dalekohled a počítám – jedno, dvě, tři… A končím u čísla 29! Celý soubor tančí v mohutných kličkách a pozvolna mizí k jihozápadu. A z druhé strany, od severovýchodu, se na obloze objevují další a další káňata. Za půl hodiny už jich mám spočítaných přes čtyřicet! A do toho poletují další ptáci, pěnkavy, sýkory, jemně a teskně pípají hýlové. Kochám se tou nikdy neokoukatelnou nádherou. Neuvěřitelným divadlem, ptačí migrací. Nemůžu se této podívané nabažit. Mezi kopci se vynořuje oblak mlhy, stoupá výš a výš a zahaluje pod tajemnou roušku celé Varhošťské údolí. Čas vyrazit dál.

Míjím rašeliniště Radeška, Spálenou a už se vydávám mými koly dosud nepokřtěnou cestou dolů k Odře. Padlý strom přes cestu a obrovské kaluže mě však nutí seskočit ze sedla. Ale co to? Zírám do vody a nemůžu uvěřit svým očím. Ano, je tu on – návštěvník z pravěku! Vprostřed kaluže sedí obrovský listonoh letní- neuvěřitelná příšera bizardního vhledu mě vždycky přenese o pár miliónů let zpátky. Je vůbec ještě na živu? Opatrně vlezu do kaluže, voda už je přeci jen chladná. Lehce listonoha podeberu, ten však udělá pár temp a je na druhé straně louže. Žije! Beru kolo na ramena a pomalu se za doprovodu krkavčího chóru vydávám dál.

Netrvá dlouho a jsem v Olejovicích, v jedné z mých nejoblíbenějších libavských obcí. V porostu jasanů a javorů trčí místy i poměrně vysoké zdi s okny a dveřmi, lze najít kostel i zbytky návesního rybníčku. Velice snadno si dokážu představit život, který zde utichl před více jak sedmdesáti lety. Kdo asi bydel v této světničce, kdo asi pečoval o tento záhonek, kdo brouzdal po kameny dlážděné cestě? Dnes tu bují život úplně jiný. Stromy značně zesílily a zbytky zdí dobývá mech a tráva. Všechno jednou pomine. Dlouho se na horním konci vesnice povaluju na polní cestě a koukám do nebe. Slabý větřík si pohrává v suchých klasech trav a příjemně chladí v horkém odpoledni.  Zvolna trhám pár stébel třtin a spolu s bodlákem a sítinou je motám do skromné kytičky. Ještě přidat větvičku hlohu, pár kapek krve, symbol smrti, zapomnění ale i lásky a naděje. Pomník obětem první světové války stále ještě patrný v horní části vesnice mě odjakživa fascinuje. Dnes se tu už nikdo nezastaví, nevzpomene. Zvolna pokládám květy, budiž vám země lehká, dávní hrdinové!

Znovu sedám na kolo a vyrážím neznámou cestou. Spolu s ní se klikatím úbočím nad divoce hučící Odrou. Z lesů na kopcích zbyly po kůrovcové kalamitě jen pařezy, měsíční krajina. Jen řeku halí úzký pásek jasanů, olší a vrb, snad aby se ve své nahotě tak nestyděla. Již poměrně mohutná říčka si to směle žene skrze svou nivu, bez starostí, bez strachu, co ji čeká dál. Takovýchto míst u nás už mnoho není. Zadívám se do dálky a zhluboka vydechnu. Opravdu není. Malebná náhorní plošina Oderských vrchů, pozměněna úzkostlivým opečováváním místních (z větší částí německých) obyvatel, drsnými vojenskými cvičeními i těžebními stroji má své nepopsatelné kouzlo. Pomalu sjíždím kamenitou cestou k Libavskému potoku. Přede mnou vylétá datel následovaný dlouhozobou slukou. Jako malá slepička se mihne ve vzduchu a sedne do houští o kousek dál. Tah je v plném proudu. Zvolna si to šlapu mírnou asfaltkou, větřík si zpívá teskné podzimní písně a hučící voda si s ním pobrukuje do taktu. Tu krákne krkavec, tu špitne pěnkava nebo pískne ledňáček. Ale pozor! Krákání krkavců nějak sílí! Vzhlédnu. Nade mnou se ve vzdušných piruetách prohání snad třicítka krkavců. Onyxové peří se leskne v odpoledním sluníčku a hází snad všemi barvami. Ladnost tvarů a pohybů, jako nějaký nebeský balet doplněný o melancholickou krákavou kakofonii. V úzkých kroužcích tancují nízko nad zbytkem lesa, mizí mezi stromy a zase se objevují. Že by zde uklízecí četa likvidovala zbytky nějakého nešťastníka?

Čas letí. Musím šlápnout do pedálů, ať jsem do tmy doma. Za zády mi mizí Město Libavá, Smilov, krátké zastavení na Velké Střelné, pěší pochod do Olomouckého kopce a už přivazuju svého železného oře pod Stražiskem. Sedím na vrcholku a koukám do krajiny. Na severozápadě se tyčí mohutné Jeseníky, opačným směrem lze vidět vrcholky Hostýnek. Ale dole? Ta tam jsou krásné výhledy na Svatý Kopeček, Olomouc, Hornomoravský úval i Přerovsko. Všechno pohltila hustá mlha. Připadám si jako v jiném světě, na nebesích, mimo všechny problémy, mimo civilizaci. Slunce se kloní k západu a odráží se v mlžné pokličce. Vůbec se mi dolů nechce… Ještě poslední údolíčko, pár kráknutí krkavců a zakvílení kání a už si to metu z prudkého kopce dolů. Tiše děkuji horám i sluníčku za pěkný den. Tiše děkuji a znovu se nořím do mlhy. Jako bych překročila zpět onen čarovný práh do země plné nejistoty, strachu a lží. Svírám prokřehlé prsty a otírám si z tváře kapičky vysrážené mlhy. Nebo to jsou slzy?

Kateřina Ševčíková (25. 10. 2020)