Na horu hor

Ze spánku mě probouzí tajuplný, nezvyklý jas. Pomalu otvírám oči. Sedélko mezi Smrky se koupe v chladivé záři téměř kulatého měsíce. Svěží větřík si pohrává s korunami mladých smrků a zpívá něžnou poklidnou ukolébavku. Jen tam kdesi dole, v údolí, se za čímsi stále ženou lidé. Auto míhá auto, tam svítí domy, tam reklamy, semafor… Tu náhle projíždí blikající sanitka a vrací se až za hodnou chvíli. Přepadá mě jakási nejistota, úzkost, strach. Točící se modrá světla jako zpomalená pila ukusují mojí duši – snad se nestalo nikomu nic z mých přátel, kteří právě v tuto dobu opouštívají hospůdku v ne zrovna střízlivém stavu. Sanitka mi mizí kdesi mezi světli Frýdku a rázem se zase všechny starosti a lidské problémy zdají strašné daleko, až tam kdesi dole…

Znovu otvírám oči a zírám do blednoucí oblohy. Z obřího měsíčního kotouče se stala malá svítící koule kdesi vysoko a svou moc ztrácí i nevýrazné hvězdy i lampy dole v údolí. Zírám do blednoucí šedé a čekám, až připluje první mráček osvětlený sluníčkem, až se slunce vyhoupne nad hradbu stromů, až začne nový den. Zírám vstříc těm vzdáleným světům, které mizí v nenávratnu pomalu, jako hořké vzpomínky, aby při nejbližší příležitosti, hned jakmile se setmí, opět vyvstaly na povrch. Konečně se objevuje první mráček s rudým ohonem, větřík začíná sílit, brzy bude nový den. A už vidím rudou zář, jak osvětluje Ondřejní, a pomaličku, svůdně, sahá svou rukou níž a níž, až nahmatá jeho úpatí, první domy Frýdlantu, a už je ve středu města a už jeho prsty dosáhly na první domy Ostravice. Avšak tu, v sedle zakrytém stromy, si musím na sluníčko ještě počkat. Pomaličku se soukám z teplého spacáku a užívám nového rána. Na jeřabinách hoduje kolohřivec a na snídani za ním přilétají další bratříci kosi.

Rozloučila jsem se se svými spolunocležníky, dobalit batoh a můžu vyrazit dobýt vrchol! S rychlostí šneka se šinu kamenitou cestou, opět mě zlobí koleno. Se zaťatými zuby se drápu mezi pokřivenými smrky, jakoby rostoucími v křečích, a užívám volného dne. Půda pod nohou se rovná, pozdravit u pomníčku Johna Lennona a Jana Palacha, ještě pár desítek metrů a už mi na otevřené planince kyne rozcestník. Shazuju krosnu a radostí se několikrát zatočím. Vždyť to je zase půl roku, co jsem tu nebyla! Dvanáct set sedmdesát šest metrů, vrchol vrcholů – Smrk!!! Padám na lavičku, oddechuju a vdechuju nový, svěží vzduch. Vše se zdá tak strašně známé, jako bych tu byla včera – a zároveň tak strašně cizí, jako bych tu nebyla nikdy. Vždyť jeřabiny nikdy nebyly tak rudé a vzduch tak průzračně čistý. I ty vůně, které se mi za dlouhých dnů kdesi tam dole drávají do chřípí, jsou tak strašně známé, ale pokaždé jiné. I výhledy se mění, bělavé obláčky, tvrdé kamínky i doteky trávy. Znovu a znovu hltám každičký tah toho neskutečně majestátného výhledu ze Smrku. Jako orel, nehybně a klidně měřím zrakem celou pánev od Radhoště až po Ostravu. Bez jediného pohybu, přesto v sobě znovu cítím sílu, že bych mohla skály přenášet. Klidně a nehybně vychutnávám tu neopakovatelnou kýčovou atmosféru výhledů… Čas rychle utíká a na vrchol se začínají trousit turisté. Punc klidu ztrácí trochu ze své pravosti, tak ještě vrcholové razítko na památku a nezbývá, než se rozloučit. Pomalu odcházím mezi kapkami krve jeřabin povalujícími se na zemi a už teď je mi po Smrku smutno.

Výhled z vrcholu Smrku ve směru na Ondřejník

Šourám se pozvolnou pěšinkou a s nostalgií prohlížím stromy. Tak mě dobře známé a přeci tak cizí. Zastavuji u „svého“ převisu a dlouho koukám do údolí… Cesta začíná opět pomalu klesat a mě před očima vyvstává ten nezapomenutelný pohled, který miluji nade všechny výhledy. Majestátná Kněhyně s táhnoucím se hřebenem až na Kladnatou. A za ním úzké hřebínky Zadních hor, Vsetínek i Javorníků prolínající se jako zelené proužky malachitu. Zelené a svěží, bez známek lidské činnosti. Jako magnet, jako udička mě chytají na háček a lákají vzít batoh a vydat se do daleka. Znovu ze zastavuju, dlouho se nemůžu vynadívat na tu nádheru.  A znovu a znovu se vracím k té myšlence, vždyť taková krása, dokonalost, to nemohlo přeci vzniknout náhodou? Tiše hasím svou žízeň po kráse, po klidu. Nechci nic vědět, nic slyšet, jen si užívat pocit, že jsem součástí tohoto padlého kmene, tohoto kopce, těchto hor, tohoto úžasného světa…

Živě mrtvé lesy na úbočí Smrku, v pozadí Kněhyně

Až po hodné chvíli scházím dolů k Hubertce. Opírám se o vonící dřevěné dveře a nechám se laskat paprsky sluníčka. Dlouho si povídám s křižákem, který čeká opodál na kus žvance, ve studánce pozdravím mákovky, a s úsměvem zamávám na páreček hýlů. Míjí mě turisté s pohledem, jako by potkali blázna. Ale je mi to jedno. Vždyť ten, kdo se neumí radovat z krásy Smrku, tak sem ani nemusí chodit! S hrdostí, jako by mi ležel celý svět u nohou, si vykračuju Barabskou cestou. Tu si poskočím, tu se zatočím nebo zamávám na poletující křivky. Konečně jsem u Klínské chaty. Shazuju těžkou krosnu, zouvám kanady a osvěžena v křišťálové studánce lehám na měkký, hebký a voňavý pažit. Klíží se mi víčka…

Ze sametového spánku mě probouzí hluk. Něco se děje v jeřábech posetých korálky malviček. Mladí kolohřivci (tedy kosi horští) si krátí všední odpoledne. Prohání se z trsu na trs. A jak jsou větve husté, tu narazí ten do listu, tu srazí nějakou jeřabinku. Jeden se zachytne o cosi křídlem a chvilku mu trvá, než se vysvobodí, druhý zase v zápalu rychlosti přepadne přes větvičku, na které chtěl přistát. Tu se přidává do rozpustilé honičky ještě jeden „obyčejný“ kos a nakonec se všechno točí v rozpustilém a divokém tanci. Zespodu z pralesa si začne pískat jeřábek a do mojí vonící zelené postele přilétají pozdravit hýlové. Krvavě rudí samečkové s hnědými samičkami. Bílá záda zářící jako letní kapky rosy…

Malebná osada Břestový

Dlouho hltám úchvatné přírodní divadlo a bezstarostný svět, ale musím se vydat dál. Potřebuju slézt někam dolů k cestě, ráno mě čeká cesta dál, do království Pooderských rybníků. Pomaličku se šourám asfaltkou až dolů na wolframku, Zdravím velikánské jedle a majestátné buky v rezervaci Studenčany. A v duchu kynu i všem místním obyvatelům, v čele s královnou Smrku, mojí milovanou Uralkou. Znovu a znovu se obdivuji mohutnému sesuvu s vytvořeným jezírkem a už se zastavuji na hřebínku vprostřed mladého smrčáku. Z lesa na mě štěbetá několik budníčků, hašteří se tu hejnko různých sýkorek společně s králíčky a za cvrkotu přilétá i několik mlynaříků. Jako vánoční ozdoby s dlouhými ocásky visí na stromcích, neustále si povídají a zvolna se posouvají dál a dál. I já pomaličku opouštím veselé hody, z dáli mávám na plachou laň, která si vyšla na cestu, a už stojím mezi chalupami, v osadě Břestové. V nízké pokosené trávě sbírají potravu žlutá sluníčka, strnadi. A s cvrkotem za nimi přilétá několik brávníků, kteří však ostražitě kontrolují každý můj pohyb. Ještě dlouho sedím a kochám se údolím Panského potoka lemovaným Samorostlým a Klubovcem, v pozadí pak divokým vrcholem Trojačky. Pomalu slézám do údolí, abych znovu vystoupala nahoru, na Klubovec. U starého a chromého seníku se ještě zastavuju, abych věnovala dlouhý pohled a tiché poděkování hoře hor, Smrku. Jen těžce se loučí. Zatahuje se a nad hlavou mi proletuje několik brávníků. Mlčky se otáčím a mířím dolů na Samčanku. U piva mě zde čekají lidští přátelé…

Text a foto: Kateřina Ševčíková