Mrazivé Beskydy

Zaklaply těžké kovové dveře Starohamerské hospody. Přes obličej mě praštila vlna ledového vzduchu. Ač sluníčko již hodnu dobu pomrkává z oblohy, teploměr stále ještě ukazuje mínus třiadvacet stupňů. Ze špičky smrku melancholicky pokřikuje šedivka a v křoví se hašteří několik načepýřených vrabců. Projdu opuštěnou nedělní návsí a za chvilku jsem v lese. Ve stínu ještě přituhuje. Dýchám si do prokřehlých prstů, na vlasech i na obličeji se mi objevuje jinovatka. Přijde mi, jakoby mocný ledový čaroděj zmáčkl tlačítko STOP a na chvíli zastavil čas. Hrobové ticho, bílé stromy, bílá země. I vždycky divoce zpívající potůček Červík mlčí. Voda, jak živě běžela přes překážky a hrázky, v momentu ztuhla. Jen já, jediný živáček, putuji ospalou a opuštěnou krajinou. Dlouze se táhnoucí zevšednělá asfaltka…

Konečně mě vítá úbočí Trojačky. Cesta vzhůru mě prohřívá, srdce divoce buší, lapám po dechu. Ale že by mi bylo teplo? Zastavuji a zhluboka oddechuju. Sluníčko se vzhlíží v ledových krystalcích a nepříjemně oslňuje. Přilétá křivka, nakrucuje v hřejivých paprscích svou rudou hruď, několikrát špitne a zase mizí v dáli. Opět jsem osaměla. Toulám se posmutnělými lesy a vzpomínám na horké letní dny, plné borůvek a voňavého dřeva, dny proležené na sametové metličce, ale i proběhané po kopcích s jazykem na košili. Brouzdám se sněhem a přemýšlím o čase, pomíjivosti, o životě…Tak známá místa pozměněná k nepoznání, známé tváře stromů, oněmělé a vyvrácené z kořenů, nebo již nametrované v hráních… Za pinkání křivek a ťukání strakapoudů, tak lačnících po nenasytných kůrovcích, brouzdám se ledově bílým sypkým sněhovým cukříkem.

Blíží se poledne. Slunce se usmívá z nadhlavníku a mráz stále nepolevuje. Mám hlad, ale nechce se mi vytahovat promrzlé prsty. Když tu zázrak! V dálce u krajnice stojí traktor a u něj se snad kouří? Přicházím blíž. Je zde natažená lanovka k těžbě dřeva a pro zahřátí tu mají dřevorubci zapálený špalek dřeva. A že tu teď nikdo není, ihned využiju příležitosti a nahřívám se. Rudě žhnoucí uhlíky přitahují oči jako magnet. Příjemně to v pařezu praská a do chřípí nasávám jemnou vůni ohně a pryskyřice. Začínám pomalu cítit ruce. Vytahuji si chleba, ohřívám jej na malém plamínku a labužnicky vychutnávám. Kdesi z vrcholku smrků špitají králíčci a mě je zase tak dobře, jak už mě dlouho nebylo. Co víc člověk ke štěstí potřebuje… Dlouho se přemáhám odrazit se od břehů tepla, ale srdíčko neúprosně vzkazuje, že kopce čekají. Kam to dnes potáhnu? Zvládnu dojít na Bumbálku? Na Smrk? Nebo skončím zase na Samčance? Vyrážím dál zasněženou cestou, stopy kreslí do netknutých bílých drahokamů nesmazatelnou stopu. Zastavuju se na úbočí Samorostlého, na magickém odlesněném místě, které zvolna zarůstá smrčky, vrbičkami a dalšími pionýry. Místo, které mi neustále vhání do očí pravdu, jak rychle běží čas. Vždyť není to zas tak dávno, co jsem tu byla poprvé a kopeček byl téměř holý. A dnes? Mezi stromy stěží prolezete. Dlouho sedím na vrcholku a koukám do dálky, na nekonečné zelenorezavé porosty smrku, na Staré Hamry utopené v bílém oparu, na svahy Zadních hor.

Pár skoků mezi skalkami a už jsem na hřebeni Samorostlého. Na jednom ze suchých smrků někdo hoduje. Chvilku hledám mezi mrtvými větvemi a už se mi do zorného pole dalekohledu dostává datlík. Hltám ladné křivky drobného šplhavce až do doby, než mi zmizí v koruně vedlejšího stromu. Několik stovek metrů podvědomě známou a přátelskou pěšinou, zamlklé západní svahy tajemné a naprokouknutelné Trojačky. A už stojím u velkého újediště, kde však tentokrát zakrmeno není. Což je samozřejmě správně, protože jsme v tetřeví oblasti, kde je dohodnuto omezené vnadění. Ale srnečky a jeleni si na prostřený stůl dobře pamatují, a tak je zde sníh zdupán snad stovkami kopýtek. Spouštím se porostem dolů, neznámo kam. Měla bych dojít na žlutou turistickou značku, ale vždycky se tu zamotám… Dnes to šlo ale hladce. Za chvilku jsem na pěšině, scházím do koryta mrazem sevřené Čeladénky, šplhám vzhůru do sedýlka a už se odpojuju od značky a už jsem na mém oblíbeném hřebínku. Překračuju několik padlých stromů a zarážím se. Přesně tedy mi před pár ledy spadl před nosem právě takový smrk. Ale stěží to bude on, leda že by se čas opravdu zastavil.

Porosty na Smrku

Slunce se pomalu sklání za obzor, do hor se vrací ještě větší mráz. Východní svahy Rožnovského vrchu potemněly. Snažím se pískat kulíška. Teplý vzduch se sráží a od úst mi stoupá oblak páry. Rozlehlé smrčiny však mlčí. Stojím na rozcestí a přemýšlím, kam dál. Z láhve ždímám několik posledních hltů vody a začínám řešit problém. Kde seženu vodu? Všechny potoky, potůčky i pramínky, které jsem dnes míjela, byly sevřeny v ledové kazajce. Uvidíme. Putuji dlouhým a klidným hřebenem Kozích břehů. Snažím se lákat sovy, ale marně. Kdesi zespod dědiny štěká osamělý pes a na nebi se zažínají první hvězdy. Než projdu přes hustý les ke kapličce na Javořině, je již tma. Z oblohy na mě šibalsky pomrkává Orion a nad Šancí se válí hustá mlha. Mráz štípe do tváří a já mám jedinou naději – vodu musím získat dole v dědině. Netrvá dlouho a jsem zpět v civilizaci, u silnice, mezi domy… Setmělá budova snad nejpříjemnější hospůdky mi však dělá vrásky na čele. Zlé předtuchy se vyplnily, je zavřeno. Kde tedy teď prosit o pár kapek vody? Naštěstí dobří lidé stále existují. Zpět na Javořinku se mi ale už nechce. Bolí mě koleno a jsem příjemně unavená. Navíc teplota padá hluboko pod nulu a začínám mít strach, jestli vůbec dnešní noc přečkám. Vždyť již teď je venku chladněji, než co vydrží můj (dnes již dost proleželý) spacák! Plánuji nocleh na zastávce, ale do cesty se mi přimotá sklípek hned za hospodou. To je paráda – několik metrů pod povrchem a je tu tak teplo (tedy o pár stupňů víc, než venku)! Sice žádný luxus - prach, špína, snad stoleté nánosy listí, rezavé dveře a pach moči. Dokonce si zde ani nohy nenatáhnu, ale jinam již nechci!

3:33 mě budí křupání kol dodávky po namrzlé silnici. Brzdění, bouchnutí posuvných dveří, kroky, chrastění klíčů… O hodinu později znovu. Najednou cvaknutí vypínače. Rychle vyskakuju na svém loži a ospale mžourám proti světlu. Dlouhé vysvětlování co tu dělám, musím vypadnout. Jen hodně neochotně opouštím svůj teploučký flek a vydávám se do mrazivého rána. V dědině to kupodivu už žije, po silnici se míhá auto za autem. Jak by bylo snadné mávnout a vézt se v teple k domovu. Ale jak by bylo hloupé ztratit den v horách! Rychle odbočuju z cesty a svítáním kráčím okolo Velkého potoka. Jasný, téměř kulatý měsíc se usmívá z oblohy, hvězdy ztrácí sílu. Nejdřív pozoruju jen hrubý obrys cesty, postupně se začínají objevovat jemnější a jemnější detaily. Ještě víc přituhuje a krejčík mráz mě obléká do krajkových šatů z jinovatky. Z místních bažin několikrát hvízdne kulíšek. Chraplavě a jakoby z povinnosti. Odpovím mu, co mi jen zmrzlé tváře dovolí. Reaguje dost neochotně. K ranní písničce se přidává kos a oblohu začínají křižovat první jedinci, párky i nepočetná hejnka křivek. Než dojdu do Velkého je plné světlo. Z komínů stoupá kouř a teplo domů vábí. Mnohem lákavější jsou ale paprsky vycházejícího slunce. Rychle vybíhám do svahu, abych si užila ten nejnádhernější okamžik. Okamžik východu slunce, okamžik zrození nového dne. Oranžově rudá koule vykukuje nad tmavě zelené vrcholky hor, šplhá vzhůru a už je na obloze celá. Zalévá mě žhavá zář ranních paprsků. Tak příjemně hřejivá, spíš ale pocitově, než doopravdy. Potápím se do zlaté záplavy, přivírám oči. Kdybych se měla utopit, tak rozhodně v téhle nádheře. Pomaličku se šourám po modré značce. Vychutnávám ranní paprsky, mrazivý dech rána i neopakovatelné pohledy na probouzející se Beskydy. To už stojím na Wolframce a přemýšlím co dál. Nateklé koleno pekelně bolí, stěží ohýbám nohu. Vrátit se? Vrchol Smrku mě táhne jako magnet, a tak bandážuju všemi obinadly, která mám po ruce, a se zaťatými zuby jdu dál. Kdesi vysoko v mysli mi tančí vidina tetřeva. Přeci kde jinde, než zde? Pomaličku se sunu prašanem nad kotníky, sníh příjemně křupe. Už je na dosah chata Klínská, když tu mi kříží cestu ptačí stopy. Nějaký dvounožec usedl na hradbu sněhu u cesty, přeběhl ji a zamířil si to do kopce. Tetřev! Blýskne mi hlavou první myšlenka. Skláním se k stopám a radost vystřídá mírné zklamání – vždyť je to „jen“ jeřábek. Jemně hladím otlaky ve sněhu, a představuju si, jak si tu buclaté zvířátko cupitalo.

Stopy jeřábka

Konečně jsem se přes sněhové závěje dobrodila na Klínskou. Sedám na sluníčkem vyhřátou verandu a nasávám paprsky. Ze stromů zpívá křivka a přicházející jaro ohlašuje i rytmicky kapající vody z rampouchů. Po krátkém zdřímnutí vyrážím dál. Tu mi ale pod nohou vzlétají dva jeřábci! Strnula jsem leknutím. Chudáci, nechtěla jsem je poplašit. Přecházím několik stopních drah a vychutnávám divočinu zdejších rozpadajících se a ožívajících smrčin. Najednou mě zarazí podivný tvar v úvozu. Je to pták? Krátký zobáček, černá pod krkem a maskovací peří mi napovídá – další jeřábek. Dlouho zírám na divoký lesk v jeho očkách. Pak ale zašumí letky, blýskne se hnědě hnědá a pták mizí v porostu. Zhluboka dýchám. Taková nádhera.

Cestou k lovecké chatě Hubertce křižuju ještě několik jeřábčích stop. Ale i stopy liščí nebo vysoké zvěře. Z bílých plání jsem přišla na cestu produpanou turisty. Bez váhání šplhám vzhůru a hltám magické výhledy. Kněhyně, Čertův Mlýn, Radhošť, Samorostlý, Trojačka… Vše začarované mocným bílým čarodějem. Náhle se ocitám na hřebeni. Fouká čerstvý vítr, žene sníh ze stromů a dálnice lidských stop se ukrývá pod bílou peřinou. Zdravím slavný převis, můj dočasný domova a stále méně zřetelnou pěšinou přicházím až na vrchol. Bušení srdce a mrazení v konečcích prstů. Objímám rozcestník i stromy a dlouze hledím dolů do údolí. Rázem jsem pánem všeho, přes osm set výškových metrů nad věcí, celý svět mi leží u nohou. Do očí se mi derou slzy. Vracím se do vzpomínek na dlouhé dny, které jsem zde strávila. Na dny, během nichž jsem tu zanechala i kus svého srdce. Na památku si dávám na ruku vrcholové razítko, jako jsem to dělávala při každém přechodu vrcholu, když jsem zde mapovala, a vyrážím. Po třech krocích se však probouzím do reality. Pěšina je úplně zafoukaná. I více jak metrové návěje se zde střídají s místy s minimem sněhu. Vše se nepříjemně boří a já začínám mít strach, že tu zůstanu, koleno nespolupracuje. Naštěstí hřeben není dlouhý a se slzami v očích, tentokrát kvůli bolesti, se dostávám do sedla mezi Smrky. A už to jde jak po másle. Jeřábčí stopy, chatka Včelín, rozcestí, Wolframka, a už slyším hluk od silnice, a už stojím u pankejtu, a už sedám do auta. Ani jsem nevydechla, takový to byl dolů fofr. Dlouho se ve zpětném zrcátku dívám na majestátnou siluetu hor a do očí sem mi znovu derou slzy. Jako by mi někdo zase rval z hrudi kus srdce, které zůstává ukryté v pokladnici divokých svahů Smrku, a čeká, až se pro něj opět vrátím…

Text a foto: Kateřina Ševčíková