Lejsek na objednávku

23.08.2017 11:45

Prázdniny se přehouply do druhé půle, z luk voněla sena a sluníčko pálilo tak prudce, že už okolo osmé ráno jsem z čela stírala jednu kapku potu za druhou. Pomalu jsem se poflakovala po úbočí Smolkova a obcházela teritoria lejsků malých. Ne snad, že bych čekala, že ještě na nějakého narazím – vždyť už měsíc zpátky to s nimi stálo za starou opelichanou obyčku – jen jsem si tak zjišťovala, jak jednotlivá teritoria asi vypadají. V tom mi zazvonil telefon. Kolega – co prý lejsci, jestli ještě někde jsou… Že prý si jiný kolega chce natočit hnízdo a tak dlouho jsme mu to slibovali (já tedy ne, to oni), až jsme na něj zapomněli. Tak kdybych aspoň někde narazila na lejska… Hm, hm, hnízdo? Teď v srpnu? To je snad vtip – ale zároveň výzva!

Neskutečné se však stalo skutečným. Hned po příchodu do dalšího teritoria se rozvolněným porostem začalo ozývat varovné „dliji, dliji“ vzrušeného lejska. Opravdu lejska? Znejistěla jsem, nízko v keři poskakovaly malé okaté červenky a tence varovaly. A kde se vzal, tu se vzal, na vlastní nahrávku přiletěl i jeden bílý (tedy ne starý samec s červeným hrdélkem) lejsek. První vlaštovka!

Pomalu jsem vystoupala na hřeben Uplazu. Zasedla jsem na mohutné skalisko, sundala propocenou košili a vytáhla kus žvance. Slepenec příjemně chladil a klížily se mi oči. V tom se kdesi zespod začalo ozývat flétnové „dliji, dliji“. Vyskočila jsem. Další lejsek? Ale houby – vždyť už ani nepoznám lejska od budníčka lesního. To pekelné horko…

Po stěží rozeznatelné pěšince jsem se zvolna dostávala z obyčejného lesa do ráje. Roztodivně zkřivené buky, mohutné jedle, chorošem porostlé kmeny padlé do hlubokých roklí… Mionší. Původně jsem chtěla prohledat horní část pralesa a postupně slézat dolů, nicméně posledních pár kapek vody v lahvi a ukrutná žízeň mě nutili stůj co stůj nalézt zdroj tekutin. A když už jsem se tak skláněla nad křišťálově průzračnou stružkou vytékající zpod kamene, k uším mi opět dolehlo: „dliji“. Teď už jsem byla přesvědčena – lejsek. Rychle jsem zkontrolovala svoji polohu, ano, je to přesně to místo, odkud jsem jej slyšela předtím. Zvolna jsem šla za hlasem, varování sílilo. Zastavila jsem se asi v sedmdesátileté bučině, až na samé hranici rezervace. „Dliji“ zmizelo v porostu nahoře a neustále se tlumeně ozývalo. Teď jsem ale zaslechla jiný hlas vysoko v koruně tenkého buku, vrčivé varování. Zvedla jsem dalekohled. Starý samec lejska malého! Nevěřila jsem svým očím. Proplétal se mezi tenkými větvičkami a sbíral různé breberky. S radostí jsem odběhla zpět k batohu pro věci. Vyměřím další teritorium, během jarních mapování jsme tu ptáky nezaznamenali. Kde ale udělám pomyslný střed, odkud budu vyměřovat? Tak třeba tády, tu varovali asi nejintenzivněji. Pomalu jsem začala rozmotávat zašmodrchaný provaz, když tu korunami zaznělo slabé švitoření, jakoby se někdo domáhal potravy. Vzhlédla jsem do koruny. O dva buky vedle se mezi větvemi cosi míhalo. Samice lejska! A s plným zobákem potravy! A šup – už je na okraji suché ulomené větve, kde se po kusu žvance ohání několik zobáčků. Nedýchala jsem. To není možné – to je jen sen – to je halucinace z vedra. Ne. Za chvilku přilétla znovu a pak ještě jednou.

Radostná zpráva pro kolegy, že jejich objednávka na hnízdo je vyřízena, byla stěží uvěřitelná. Vždyť bylo třetího srpna! Na druhý den odpoledne dorazili, ale ještě stále nedůvěřovali mému ujišťování, že lejsci budou. A to se jim nezdálo ani to, že hnízdo je na opačné straně pralesa – prý bych měla příště najít něco blíž. Nakonec jsme se po strastiplné cestě s těžkou technikou (tedy především kameraman) doplácali až do onoho porostu. Z dálky už nás vítalo varovné flétnové dliji. Rozbušilo se mi srdce – budou mláďata ještě stále na hnízdě? Na první pohled vypadala kotlinka prázdná, ale pohyb starých ptáků ve větvích okolo byl poměrně intenzivní. Rozhodli jsme se postavit kameru a čekat. Po několika desítkách minut kontrolujeme záznamy. Nádhera! Nejdřív jen otevřené zobáčky a krmící samička. Ale poté se dva malí lejsčí čudilové rozhodli ukázat v plném světle – první strakatá kulička s očima jako korálky šplhá kdesi vzhůru, druhá za ním, jako by jej chtěla pokárat: „bráško, neblbni, vypadneš ven!“ a pak se obě skulí zpět do dutiny. Všichni tři zíráme na obrazový záznam jako na zázrak – vždyť je 4. 8.! A ještě k tomu takové luxusní záběry!

Hnízdo lejsků malých v koruně stromů vyznačených šipkou

Odpoledne s objednanými lejsky uběhlo jako voda. Rozloučila jsem se s kolegy a probrala se do krásného sobotního rána. A co neslyším – kousek nad chatou varuje lejsek! Tři písklata se v bandičce červenčích puberťáků poflakovala po okraji polanky. Co je vlastně červenka a co lejsče? Jako vejce vejci, jen černobílý ocásek naznačuje na pána karpatských bučin. Znejistěla jsem. Co když ty čtvrteční červenky byly vlastně čerstvě vyvedení lejsci? To už se asi nikdy nedozvím. Ať tak či tak, nechť se jim podaří zvládnout strastiplné období a na jaře zase na viděnou – třeba v Mionší.