Lávkování v Bartoškách

31. březen, den D. Dnes má pokračovat instalace lávek v Bartošovickém rybníku, aby letní kroužkování na akci Acrocephalus byly pohodlné, a nemuselo se na odchytovou linii chodit v gumákách. Něco po desáté jen tak tak po rozbité cestě přijíždíme před chatu s po ráfky sedícím malým osobáčkem plně naloženým lešeňovými trubkami. Už nás tu čeká Michal Jakubec s Láďou Petřvaldským a než stihneme autíčko od lešeňovek osvobodit, přijíždí zbytek pracovního týmu – Dan Křenek s Vaškem Tomáškem.

Nanosit desítky kil materiálu do rákosiny, která je pod vodou víc, než jsem čekala (tedy místo kanad by byla určitě lepší volba gumáky – ale být „v suchu“ zvládám téměř až do posledního okamžiku), a už se můžeme pustit do práce. Michal ještě odjíždí pro další věci a my se ve třech s chutí pouštíme do ničení starých lávek. Jde to snad až příliš lehce. Jak dlouho jsem je opatrovala, zabíjela hřebíček za hřebíčkem, prkénko k prkénku, aby ještě pár dní vydržely – a teď, jedno uchopení a celé pole fošen jde k zemi. Až by slzička ukápla. Konečně přichází motorovka a pořádná palice, můžeme tedy začít rozměřovat, rážet trubky, řezat dřevo…  K práci nám příjemně zpívají strnadi rákosní a pískají moudivláčci. A dokonce, čím urputněji tlučeme do železa, tím intenzivněji notuje modráček. K tomu ještě podkreslující zvuková kulisa kvákajících kachen a chechtání racků – zkrátka sobotní idylka. Obědová pauza na bábovku (která byla podmínkou pro příjezd „pracovní síly“) a už instalujeme žabky. Kvák, kvák, trubka, klíč, palice – a je to křivé… Den rychle ubývá, rákosinou se žene divoký vítr a my už zase ve třech začínáme trochu blbnout, konstruktivně se dohadovat, brblat, ale nakonec se všemu zasmát… Vždyť je to jedno, jestli bude někde o centimetr víc nebo míň.

Konečně hotovo. Zpocení, mokří, zablácení a špinaví, avšak příjemně unaveni a potěšeni z odvedené práce jsme odčvachtali z linie. Teď nastal čas na sladkou odměnu. Bereme dalekohledy a zbytek bábovky a konečně na ptáky! Přicházíme na hráz a otvírá se před námi hladina Horního Bartošovického rybníka. Notoricky známé tvary a křivky, štiplavá vůně bahna i zpěv vlnek běžící po vodě. Přivírám oči a vybavují se mi horké letní dny, chladné úplňkové noci po pás v hřejivé vodě, divoké letní bouřky. Dnes ale přeci jen trochu tápu – jaro ještě nestihlo obléct stromy, které zima vysvlékla ze zelených kabátků, lemy rybníků místo temně zelené se teď stydí v šedohnědé a vždy zpívající porosty rákosu dnes jen skřípavě skučí. Bartošovické jaro neznám.

Na hladině je jako mák rozsypaných spousta ptáků. Ostřím dalekohled a sleduju vznešené labutě, kvákající kachny, směšně se pokyvující lysky. A mezi desítkami pohupujících se tělíček září bíle podmalované obočí samečků čírek modrých i světlé „průstřely“ zadečků čírek obecných. Tu svým žabím zobákem čvachtá lžičák a tu bílými zrcátky blikají kopřivky. Nádhera. Přilétá pochop a v ladných křivkách se motá nad rákosím.

Za doprovodu strnadů rákosních přicházíme až na hráz, odkud je vidět na oba rybníky. Prudký vítr si pohrává s letícími racky a buší do železné boudy. Stativákem projíždíme ptačí tělíčka na hladině. Opět kachny, labutě, čírky, kopřivky, poláci, pár lžičáků. Jedna z kachen se mi však zdá podezřelá. Štíhlé světlé tělo a ve větru jako prapor kymácející se dlouhatánský ocas. Ano, ostralka! A opodál, u vyvezené kupy hnoje, kde hoduje spousta ptáků, další sameček! To je podívaná, všichni hladoví z velké hromady cosi vytahují, lysky se majetnicky batolí na hoře a požďuchují se s racky, ostatní kachny se krmí ve vodě. Jídlo! Nastal čas dojíst bábovku – bratrské dělení tří dílků. Žvýkáme nadýchané pečivo, když tu se nás pohladí tmavý stín. Vzhlédnu – tenká křídla, světlá spodina. Orlovec! Ladné křivky, ostrý kontrast bílého břicha s ocelově šedou oblohou. Dravec několikrát zakrouží nad Dolním rybníkem a nad našimi hlavami se přesunuje nad Horní. Pečlivě sokolím zrakem kontroluje hladinu, klesá, vytahuje drápy. Náhle se však na hrázy objevili turisté. Orlovec znovu nabírá výšku a nenápadně, se vší hrdostí, zvolna ustupuje jako bíle světlo až za šedý obzor.

Návrat k autu a ještě krátká zastávka u prasečáku. Ostrůvek hnoje je zde na dosah. To je ptáků! Lysky, racci, roztodivné kachny, ladná ostralka a dokonce i dva vodouši tmaví. K tomu skřípání rehků a cinkání konipasů.

Kluci mě hodili do Studénky, a že mám ještě víc než hodinu času do odjezdu vlaku, proč si neskočit na Kotvici. Tolik ptáků! Ale bohužel na pozorovatelně se zdržuje hlučná místní mládež a veškerá pernatina je kdesi vzádu. A na to, abych se za nimi vypravila, čas opravdu nemám. A tak sedám na okraj Kačáku a koukám na 18 kachen. Dvanáct z nich má ryšavou hlavu a rudý zobáček a šest se v hnědé mohou chlubit jen tmavou čepičkou. Ano, zrzohlávky. Mé nejmilejší kačenky. Zapadající sluníčko kreslí na hladinu rudé obrazce a zrzohlávky se zdají ještě rezavější. Z mohutných vrb si notuje písničku kos a zpívají i první budníčci. Pomalu se šourám na perón a probouzející se soumrak vítá skřípění kol vlaku.

Text: Kateřina Ševčíková