Kolohřivcování

Ležím si ve spacáku a jen tak koukám na noční oblohu posetou snad tisíci hvězd. Na západě se rýsují mohutné masívy Kněhyně, Smrku, Lysé hory a Travného, na východě se za množstvím drobných, mě jménem neznámých, kopečků tyčí Fatra, Tatry a další známa Slovenská pohoří. Ležím si na Bobku, přímo na čáře, přímo mezi patníky… Kdesi zespod si houká hlubokým basem uralka a její milostné zpěvy doplňuje poněkud výše posazený hlas puštíka obecného. Vychutnávám si každou vteřinu tohoto magického okamžiku a cítím se tak skvěle, jak už jsem se dlouho necítila.  Po celodenním pochodu mě však přemáhá únava. Na chvilku zavírám oči.

Když je však znovu otevřu, svítá. Z vrcholků stromů si zpívá několik kosů, drozdi zpěvní i brávníci, přidávají se červenky. Ale kos horský pořád nikde. Zaposlouchaná do ranního koncertu dlouze koukám k východu. Oblohu však během noci pokryly jemné obláčky, buclatí beránci, nadýchaná šlehačka. Magický okamžik, kdy se slunce poprvé dotkne obzoru a jako ohnivá sopka roste a roste, tak můžu jen vytušit. Konečně. Sněhobílé mráčky dostávají žlutavý nádech, celá krajina se jakoby rozsvěcuje. Mě se ale ze spacáku ještě nechce, a tak čekám, až se sluníčko probojuje mezi mraky. A už mě hladí svými paprsky, osvětluje vrcholky Kněhyně, Lysé hory i Smrku. Pomaličku sjíždí po jejich úbočích níže a níže, než se však jeho prstíky dotknou údolí, bude to chvilku trvat.

Dubnové ráno na Bobku, neokoukatelné pohledy na Smrk a Lysou horu

Najednou mě už nebaví ležet. Ve spacáku je mi teplo a do toulavých noh se zakousla ta touha – jít až za obzor. A kosa horského jsem se taky nedočkala – to je divné, vždycky tu bývali… Pomalu se soukám ze své kukly, hledám oblečení a začínám se strojit. Přepadá mě však nepříjemný pocit – jako by mě někdo sledoval? Nedůvěřivě se otočím. A je to tady! Kdo jiný?! Asi dva metry za mými zády sedí krásný samec kosa horského a upřeně na mě zírá. Teď si však všimnul, že jsem jej odhalila – pomoc – rychle začíná klovat do ztvrdlé půdy a tváří se, že chce vyzobnout žížalu. On za nic přeci nemůže... No počkej! Rychle chystám síť. Pár přeletů a bác! A už jsi můj…  Neuvěřitelně překrásný pták. Peří šité z krajek, bílý náhrdelník a smyslné oči. Opatrně mu nasazuji kroužek, fotečka a pohlazení na rozloučenou. Kéž bychom se tu potkali i příští rok…

Překrásný kos horský v ranním sluníčku

Pomalu sestupuji po hřebenové znače z Bobku na Zátoku. Na hranici mě čeká zátarasa, aby si zde nejezdili neposední místní znalci teď, když jsou hranice zavřené. Doba koronavirová. Kdyby tak jen věděli, kolikrát jsem za posledních pár dní přeskočila přes patník! Ale už jsem zpátky „doma“ a skrze svěží smrkový les přicházím na Kavalčanky. Moje milovaná osada, jako by mě náhle pohladila ruka domová. Těžkou krosnu si nechávám u kamarádovy chalupy a vydávám se na průzkum. Kolohřivci, kdepak jste? Netrvá dlouho a na nahrávku mi reaguje první pták. Zavrčení, a už sedí na stromě kousek nade mnou. Ty půjdeš, chlapče…  Kos přeletuje na osamocenou skupinku smrků stojící u rybníčku a notuje si svoji jednoduchou, vrzavou písničku. V tom se kousek opodál rozezpívá další černobílý krasavec. A ještě jeden. Jsou tu tři! Vracím se pro věci a jdu na ně. První se tváří, že se po něm slehla zem, ale než se stihnu vrátit od natažené sítě k batohu, už visí. To byl teda fofr! Balím síť a stavím ji opodál, v teritoriu souseda. To už se ke mně přidává pes Kubík, malá čivava. Prý má rád společnost lidí, rád si hraje, a ještě raději vše olizuje. No, už jsem měla lepší pomocníky při odchytech…  Ale trochu pomazlení s chlupáčem – hm, pejsku, končit, už se chytl kos… A nejen kos, chytl se i drobek králíček! Osaměla jsem, Kubík odjel s paničkou do města… Stavím síť do třetice. Ležím na trávě a vychutnávám teplé popoledne. Do nozder se mi valí odér svěží trávy a čerstvě pořezaného dřeva. Očima hladím obrysy kopců, vrcholky stromů i malebné dřevěnky. Čekám na kolohřivce, ale marně. Rozfoukal se divoký vítr a zlověstně si pohrává s větvemi stromů, i se sítí. V tomhle nemá cenu chytat.

Ptáci z krajek - kolohřivec je bezesporu adept na cenu "nejkrásnější ptačí zadek"

Dlouhým pohledem se loučím s Kavalčankami a sbíhám dolů, k potůčku Čurábka. A už jsem u Smradlavy, hltám výtečnou vodu ze sirného pramene, pár skoků přes potok a šplhám opět do kopce. Přes porost, chci zkontrolovat čapí hnízdo a nechce se mi zacházet po cestě poměrně velký kus. V tom mě zarazí křik, funění a hluk. Tu se tahá dřevo. A než se stihnu pořádně rozhlédnout, už přede mnou stojí kočí. Pozdrav jeho i krásného koně, dnes už druhého Kuby. Příjemné povídání se známou osobou… neodolatelná živočišná vůně koně, potu a dřeva. Náročná práce pro drsné… Šichta jim pomalu končí, ještě pár klád a jedou domů. Loučíme se tedy a jdu si po svém. Dlouho nemůžu domnělé hnízdo najít – až konečně… Zírám do něj, ale nedaří se mi zahlédnout nic, co by napovídalo přítomnosti černých čápů.  Kdo ví, co to je vlastně za útvar… Zkouším ještě lákat strakapouda bělohřbetého, kterého jsem v porostu v zimě potkala, ale nic. Celý les přikrylo odpolední hrobové ticho…

Pózující kos horský na Čistém - předváděčka byla vyměněna za dobrou večeři

Poněkud zkroušeně přicházím k chaloupce na Čistém. To, že jsou tam lidé, mi na radosti taky nepřidává. Okamžitá reakce kosa horského mě však postavila na nohy. Pozdravím staršího pána a vysvětlím, že chytám ptáky a že tam budu kolem nich chvilku pobíhat. Postavím síť a čekám. Kosovi se dolů moc nechce.  Dávám se do řeči s návštěvníky chaty, pozvání na čaj zní lákavě. Kos přeletuje nad sítí a klesá, níž a níž. Prásk! Skáču ze strmého svahu u cesty a řítím se k síti. Paráda!!! Opět takový vybarvený krasavec. Společně s pány jej kroužkujeme. Nasadit prstýnek na křehký běháček, poměřit, nafotit, a už může letět. Mezi tím se od čaje dostalo až na výborný bůček se zelím, že mám hlad, je vidět na první pohled. Pěkně zapít pivem a už zjišťuji zajímavou informaci. Prý tu včera lovil výr. Výr? Vrtá mi v hlavě. Prý obrovská sova. Uralka?! Vím, že sem léta a je to určitě pravděpodobnější. Rozmazaná fotka mi dává za pravdu. Že si prý na ni můžu počkat, přespat… Ale já bych chtěla seběhnout ještě na Salajku a slunce už se pomalu sklání k západu.

Když se dostávám mezi chalupy dřevorubců a kočích, už se jaksi šeří. Na louce si mezi brávníky a drozdy zpěvnými sbírá potravu jeden kos horský, druhý ladí písničku opodál. Chytat už teď nemá cenu, pustím se do nich ráno. Zacházím až k zastrčenému domku, tady by mohl být třetí pták. Ale není. Hůůů, dolehne mi k uším hluboký, sladký hlas. Puštík bělavý! Jen tak ze zvyku si houknu pod vousy, a ještě jednou zkouším zlákat kolohřivce. Huhuhuhů, ozývá se už docela blízko. Houknu si ještě jednou a puštík odpovídá. V tom se ozve divoký skřek přímo za mými zády, tak ostrý, a přeci dokáže pohladit na duši. Samice. Přilétá k ní samec a teď si povídají. Uralčí duet, nejkrásnější koncert, který znám. Sedí kousek ode mne, jejich obrysy ještě zřetelně rozeznávám, létají mi kolem hlavy. Sedím a nedýchám. Nádhera. Nenápadně se mi do hlavy vkrádá smělá myšlenka – chytím je! Opatrně vytahuji diktafon, chvilku hlasy nahrávám a pak pouštím skřek za skřekem. Poplašné volání různých pěvců by je mělo přilákat. Samici však, zdá se, mnohem více láká moje houkání, samec vypadá nerozhodně. Vzrušení narůstá. Cítím, jak se mi ježí chloupky na těle, pocukávají drobně svaly, zatínám pěsti. Chytím uralku!!! Jen si musím zaběhnout pro věci… Když se však vracím s batohem, paní uralka si pokřikuje kdesi dole v údolí, po samci ani památka. Hu, vyloudím zmateně a poněkud smutně do tmy. Hů huhuhuhů, ozve se vzápětí kousek nade mnou. Vždyť, on sedí pořád na tom stejném stromě! Zběžně projdu terén a už si chystám dravcovku. Po tmě natahovat síť, která nebyla několik let venku, no to teda bude adrenalin! Zapichuji tyč, kotvím, a už rozmotávám síť. Ale ne! Když jsem skoro na konci, síť se zamotá do mladého buku, kterého jsem si nevšimla. „Huhuhuhuhuhu“, rozezní se posměšně přímo nade mnou. Pan puštík se zřejmě dobře baví, úplně jej vidím, jak se mu v opeřené hlavičce honí: „to je ale nešika“! Konečně, dílo je hotovo. Nu, sovičky, pojďte! Ale je ticho. Střídám nahrávku za nahrávkou, ale nic. Na houkání mi přijde odpověď kdesi odspod údolí, ale bitva je očividně prohraná.

Poněkud posmutněle balím svá fidlátka a představuji si, jaký to asi bude pocit, až jednou uralku chytím. Mlčky, zabořena do svých myšlenek, se šourám na louku a rozbaluji spaní. Ještě dlouho zírám do hvězdné oblohy a myslím na černobílé krajky kolohřivců i sametový hlas a divoce vroucí oči uralek. Zítra je taky den…

Text a foto: Kateřina Ševčíková

27. 4. 2020