Hřebenem s vlky a medvědy

Ze spánku mě budí podivné vrzání a řev jelenů. Pomalu otvírám oči. Obloha začíná blednout a svou vládu přebírá den. Ležím v koleji staré svážnice na okraji zbytku kůrovcem pokořené smrčiny. Některé stromy se ještě hrdinně snaží vzdorovat svému osudu několika málo zelenými čupřinami, některé již mrtvy odevzdaně stojí, jiné padly, jiné se opírají o kmen svých statnějších kamarádu a v mírném vánku, když se tře tělo o tělo, právě zlověstně skřípou. Za rozlehlými lány třtiny se rýsuje několik drobných hřebínků a za nimi mohutný masiv Malé Fatry. Vysoké hladké hřbety i rozeklaná skaliska Rozsutců. A kdesi v dálce, za mlhavým oparem, láká opuštěné poutníky blikající světlo vysílače na Minčole. Můj dnešní cíl, do šesti večer má být na chatě na Kubínskej Hoľi, na stretnutí ornitologů. Ale teď jsem na svazích Čierne Lutiše, netuším kde, a kudy mám jít na hlavní hřeben, kde se napojím na značku. Včera jsem tu kdesi bloudila po svazích, po tmě chodila kolem dokola, až jsem to vzdala. Ale dnes za světla, stačí mrknout do mapy a na kopce a rázem je vše jasné! Na hřebínku, který jsem nemohla najít, jsem během pár minut. A takové krásné pasienky, škoda, že jsem nespala až tu…

Sedám ke starému seníku a koukám do nebe. K jihu táhnou hejna sýkor, mezi nimi se míhají červená a žlutá tělíčka křivek, pěnkavy, lindušky a další drobotina. Tu si hvízdne hýl, usedne kousek přede mě a vystavuje svou rudou hruď rannímu sluníčku. Ale hvizd dalšího druha a v okamžiku je pryč. Pomalu se šourám hřebenem a vychutnávám hřejivá pohlazení ranních paprsků. Chvíli se závistí táhnoucím ptákům zírám do nebe, chvíli oči zapichuju do hlíny na cestě. To kdyby tu náhodou procházela přede mnou nějaká velká šelma. A hned u první větší louže se ve vysychajícím blátě třpytí dva kulaté otlaky. Prsty směřující vpřed a dvojhrbolek hovoří za vše, šel tudy král karpatských lesů, samotný rys. První dnešní nález s radostí dokumentuju. Z nedalekých smrků mi přitakává hejnko uhelníčků a z kaluže mě sleduje svými srdíčkovými zorničkami bradavičnatá kuňka. Nenápadně, jen oči vystrčené nad hladinu, splývá s roztaženýma nohama. Stačí jeden prudší pohyb a – pár temp a žabka mizí v propadlišti bahna.

Po stovkách dlouhých metrů s prstem zabořeným v mapě a očima porovnávajícíma vrstevnice s okolními kopci, po cestách projetých těžební technikou a za melancholického skřípání datla konečně narážím na značku! Žlutá turistická značka, jakoby najednou vysvitlo sluníčko, nacházím jistotu, cesta dostává správný směr a cíl. A netrvá dlouho, už jsem na hlavním hřebeni, na Vojeném. Napojuju se na vlčí stopu a táhnu s ní hřebenovou cestou. V duchu se mněním v šelmu, nabírám do nozder vůni dálek a ženu se společně se smečkou vpřed. Stopa mizí a zase se objevuje, to jestli vlci procházeli přes bláto nebo měli možnost se mu vyhnout. Rázem jsem stopař, lovec z Divokého západu, hledám další a další kaluž a sleduju vlky, jde-li to, krok po kroku. A nejde-li to, cestu si domýšlím a sháním pokračování. Ženu se vrcholek za vrcholkem, až konečně dorážím na Kýčerku. Zvony z Těrchové odbíjí poledne a kdesi z porostu pode mnou píská postupku kulich. Nejvyšší čas na snídani.

Vlčí stopy

Házím batoh na záda a vyrážím znovu vpřed, za svým vysněným, ale stále velmi vzdáleným cílem. Po pár desítkách metrů znovu chytám vlčí stopu, narážím i na trus a odebírám vzorky. Okrúhlica, pralesovité porosty na vrcholu Javorinky, borůvkové hole, další Okrúhlica, medvědí ťápoty a už mířím do sedla Hoľa. Sundávám batoh, otírám pot z čela a kontroluju čas. Teoreticky bych měla být v šest na chatě, tedy včas. Ale… Přede mnou se tyčí nejproklatější ze všech vrcholů. Samotný kníže Oravské Magury, Paráč. Hrdě vládne okolním kopcům a jeho spletité svahy zarostlé pralesy nastavují pod nohy své bludné kořeny. Vždyť jsem jej ještě nikdy nepřešla, aniž bych zabloudila. Vyjde to dnes? Pevně věřím, že ano. Svižně vystupuji známou cestou, narážím na stopy vlka, sbírám trus medvěda plný dospělých vos, očichávám sladce vonící hořce. Ach, hořce, hořce… Konečně jsem pod vrcholem. Odpojuji se od značky (nechci riskovat přechod přes nepřehledný vrchol, kde je cesta navíc velmi špatně značená) a volím vrstevnicovou cestu. A po pár dalších metrech už šplhám do svahu po poľovnickém chodníku. Nejdřív je jasně zřetelný, později se však stále zužuje, až se mnění na pěšinu vychozenou kopýtky ladných laněk a jejich mužných druhů. Rázem, jako bych překročila jeden z bludných kořenů, zakopla o potulný balvan. Mávnutím proutku se mění celý svět. Kráčím vznešeným palácem mezi vysokými palmami papratek, podivně zkroucenými těly stromů, popadanými větvemi i kmeny, metrovým borůvčím. Nebe pokrývá jako krtčí kožíšek sametově šedý mrak a zdola troubí vítězné fanfáry statní jeleni. Točí se mi z té krásy hlava, usedám na padlý, snad stoletý, smrk a v opojení pomalu splývám se svahy mocného Paráče. Zakoukaná do pokroucených těl stromů mi rázem svitne – co když to jsou ztracení poutníci, kteří se také nechaly unést krásou Paráče. Živoucí sochy ztělesňující sílu a odvahu stromů. Kéž bych tu tak mohla jednou stát s nimi, na věky…

Pralesovité porosty na jižních svazích Paráče

Náhle se proberu z myšlenek, vzchopím se a pokračuju neznatelnou cestou vpřed, divoce živoucím sálem mrtvých těl. Jen jsem zahnala zlou myšlenku, odolala sladkému a lákavému opojení, jako mávnutím kouzelného proutku, jako v nějaké pohádce, jsem náhle na průseku. Chvíli civím na dva bílé pruhy – vždyť je to turistická značka! S úsměvem na rtech a divnou tíhou u srdce si to vykračuju dál hřebenem. Zdravím další medvědí a vlčí stopy, potkávám se s poľovníky a už jsem na Príslopci. Nevěřícně koukám na hodinky – to jsem se v tom podivném světě, na úbočí Paráče, toulala tak dlouho? Je mi jasné, že nestíhám, tak kam bych spěchala. Zvolním krok a pomalu se šourám dál. V kaluži narážím na stopy medvědice s medvídětem, které křižuje rys. O pár metrů dál stopy vlka, pak trus a opět další stopy, medvěd, stopy jeřábka s liškou a další vlčí trus. Zapisuju nález za nálezem a pomalu začínám mít na jejich neskutečné množství zlost – jako by jich bylo tolik naschvál, právě proto, že honím čas. Až mám skoro chuť zavřít oči a celou trasu rychle přeběhnout. Ale zvědavost a touha po „divočině“ mě nutí stále bedlivěji prohledávat každou louži, každou alespoň trochu zvlhlou část cesty, kde by nějaká stopa mohla být. Co asi bude tady? Zarazím se. Velké ptačí stopy – obří! Tetřev – vyslovím polohlasem se zatajeným dechem: tetřev! Zakřičím na celý les. Neskrývám radost. Klekám ke kaluži a opatrně hladím tři výtlaky v bahně. Úplně čerstvé a krásně otisklé, patrný je každý štítek, každá prohlubeň. Škoda že nemám sádru…

Medvědí rodinka s rysem

Ze smrkového lesa vycházím na Bzinskou hoľu. Stromy řídnou, borůvčí roste a mně vede vlčí stopa neomylně až k horní stanici šlepru. Obloha tmavne a pofukuje vítr. Padám do trávy a dlouho koukám do nebe. Zmrzlými prsty ulomím kus suchého chleba, žmoulám sousto za soustem a vychutnávám daleké výhledy: Orava, Tatry, Kubínská Hoľa… Klíží se mi oči, mám sto chutí tu zůstat.

Jeřábek a liška

Pozvolna procházím holí. Smrčky na okrajích se zvolna ztrácí v šeru a splývají s mraky zataženou oblohou. Bedlivě prohledávám borůvčí, jestli tu na mě nečeká nějaký vysněný míša. Když tu, podivný šramot. Zakoukám se na okraj lesa. Plácání letek, těžkopádný let. Z borůvčí se vznesl obrovský těžký hnědý pták. Vteřina a nízkým letem mizí mezi smrky. Rozbušilo se mi srdce. To musela být samice tetřeva! Opatrně vstupuju do míst, odkud vzlétla. Se srdcem v krku a zmrazením v zádech hladím borůvčí, po špičkách procházím mezi smrky. Po ptačí královně ani památka.

Hoľe na Príslopci, oblíbené místo tetřevů

Poslední stoupání, pěšina ve starém horském smrčáku mě dovede svahy Minčolu až do sedla pod Kubínskou. Náhle se ve vlhkém jehličí rozežne rudá záře. Vzhlédnu k západu. Sluníčko zvolna vystrkuje paprsky zpoza černých mraků, to aby na chvilku, než sklouzne za obzor, potěšilo celou přírodu. Vonící les oděný do zlatova probudí kulíška. Sovička nejdřív píská tiše, jako by se styděl, ale po chvíli nesmělosti rozezvučí svou sluneční ukolébavkou celý kraj. Na scénu přichází jeleni a přidávají se ke zpěvu milostných písní, písní touhy a vášně. Ukolébavku na dobrou noc pro slunce. To, aby se mu dobře spalo a ráno jej mohli uvítat písní sejnou. Poslední paprsky zlatí obzor a zvolna padá tma. Toužebné hlasy vroucího podzima se utišují, jen tu a tam říhne do černočerné tmy jelen, který stále ještě nenašel svou vyvolenou. Kdesi dole, pod kopci blikají nesmělá světla měst. A mě ještě čeká půl hodina cesty dolů za svými kolegy.

Text a foto: Kateřina Ševčíková