Hořce pocukrované Beskydy

Ze spánku mě probouzí pichlavé údery ledových krupek do pravé tváře. Pomalu otvírám oči. Druhá polovina obličeje mi leží na promočeném spacáku a venku chumelí. Odbíjí šestá, zrovna když setřepávám z promrzlé celty asi 8 centimetrů sněhu a padá další. Prokřehlými prsty rychle balím věci a chvílemi pobíhám sem a tam, abych se aspoň trošku zahřála. I když pomalu svítá, není o moc líp vidět, než když jsem sem večer – nebo spíš po půlnoci -  přišla. Pomalu se začínám orientovat. Jsem na rozcestí Polana na jižním svahu Smrku. Poznávám i auta, která jsem včera prohlížela, jestli mají povolení k vjezdu. A jedno nemá. Ještě zbývá připnout karimatku k batohu a konečně můžu vyrazit dál. Procházím vrstevnicovou cestou, kol uší mi sviští zmrzlé krůpěje a ticho spojené s šedivým obzorem dusí ve mně i poslední naději… Pomalu se šourám čerstvě spadaným sněhem, občas se ohlídnu za svou prošlou stopou, občas pohlédnu do „budoucna“ čistě bílého, jakoby bílkovým sněhem politého, chodníku.  Na pohled sladkým sněhem, ovšem s nádechem hořkosti. Občas se zastavím a prohlížím, kdo tu během noci nebo v předešlém dni zkřížil cestu. Ale stopy jsou zaváté, všude v okolí je šeď nevšedních zážitků, hrobové ticho a jakýsi nevyslovitelný smutek. V tom mě z melancholické nálady vytrhne příjemný, dobře známý hlas – koňadry! Ani byste nevěřili, jak taková „obyčejná“ sýkorka dokáže potěšit. Drobní ptáčkové hašteřící se ve větvích staršího buku mě přivedli k úsměvu. Ještě že se ukázali. Znovu nabírám síly a chuť vyrazit dál – ptáci mě vždycky dokážou podržet… Pomalu se mi začíná vracet i naděje, že třeba rozpoznám i některé stopy. A že třeba některá z nich bude právě rysa. Anebo medvěda, jak jsem byla ve středu upozorněna, že se tu momentálně jeden pohybuje. Trošku se rozjasnilo a chumelenice se mění na příjemné sněžení. Rozpustilé hašteření sýkorek a králíčků mě pohání dopředu. Občas se však zastavím a sleduju tyhle něžné opeřené kuličky, jak si bezstarostně poskakují ve větvích. Chvílemi se ozve sojka a pak mi nad hlavou zamává svými černými letkami a už vidím jen bliknutí bílého kostřece, když pták usedá do větví… Náhle se mezi hejnkem sýkorek ozve divné písknutí a před očima se mi ztvárňuje šoupálek. Chvilku se točí kolem kmene a pak mizí ve starém porostu rezervace Malý Smrk. Rozhlížím se kolem a krajina je pohádková – opravdu jako perníková chaloupka politá cukrovou polevou. Z větviček smrků visí rampouchy, a tak si chvilku hraju a vychutnávám „pryskyřicová lízátka“. Teď je ale načase spustit se dolů. Na ještě krásnější cestě leží asi 30 centimetru mokrého sněhu. Radostně se brouzdám touhle nadílkou. V chůzi mě zastavuje divné zacvrčení. Zvedám hlavu. Nad hlavou se mi zjevilo hejnko péřových míčků s dlouhými ocásky. Ano, hádáte správně – mlynaříci. Slézám k seníku a prohlížím stopy. Je tu i pár čerstvých srnčích a jeleních, plno starých prasečích, ale rys pořád nikde. Rozhlížím se kolem a už to tu poznávám – tady jsem byla v srpnu. Takže jsem špatně, musím se vrátit víc na západ. Nechce se mi vytahovat mapu, a tak se vydávám po poměrně široké cestě údolím překrásného potoka. Z velké cesty se po pár stech metrech stává cesta užší, z úzké cesty se stává pouze pěšinka a ta plynule přechází ve zvířecí chodníček. Ten nakonec končí taky. Scházím do koryta potoka a je mi dobře. Nikam nespěchám a jsem tu sama jen se sýkorkami a další opeřenou drobotinou. Na druhé straně údolí nacházím cestu a už je mi jasné, že jsem špatně. Nedá se nic dělat, hledám mapu. Nu, podařilo se mi dojít téměř až pod cestu, po které jsem před chvílí šla. Obracím se zpět. Nad hlavou mi kráká krkavec a korunami stromů se začínají nesměle prodírat sluneční paprsky, jako by se bály, že je mraky budou chtít rychle zadusit. Slunce problikává cukrem sněhu a kreslí do měkké bílé peřiny roztodivné obrazce. Cestu mi s poklidem kříží srna, zastaví se, černým nosem a upřímnýma očima si mě změří, natočí slechy, rozhlédne se a majestátně odkráčí do kouzelného lesa.  Scházím mezi domy a za chvilku jsem na žluté značce, která vede zpět na Podolánky – už jsem „doma“! Vítězoslavně přicházím k rozcestí Břestový, kde má být nějaká bučina. Ovšem kde, nikde nic nevidím. Rada „přítele na telefonu“ je sice dobrá, ale nejsem si úplně jistá, jestli jsem pobrala, kam mám vlastně jít – snad že se mám vrátit téměř tam, odkud jsem vycházela – nebo ne? Po domluvě měním plány, vytahuju porostní mapu a pouštím se do „Bermudského trojúhelníku Beskyd“ – do oblasti Samorostlého a Trojačky. Ještě než však stihnu odbočit ze značky, zarazí mě strakapoudí zakvičení a přelet černobílého šplhavce. Chvilku se zarážím – byl to bělohřbet, že? Ano, byl, teď usedá kousek ode mě a zobákem proklepává kmen jednoho poměrně mladého buku. Tak tady bych ho nečekala. Ještě dlouho hledím do stmívajícího se lesa za zmizelým strakapoudem. A trochu mu závidím… Ale honem, ať stihnu prohlédnout ještě nějaké porosty, než bude úplná tma. Zase vcházím do hlubokého sněhu a pomalu se brouzdám kupředu. Některé porosty jsou tu „nijaké“, jiné jsou trošku lepší a pár z nich je i opravdu pěkných. Zkouším pískat kulíška, ale asi to nemá moc cenu, už je téměř tma a mě by se též v tuto dobu pískat nechtělo… Obloha i lesy kolem úplně setměly, vcházím do zatáčky, kde mám odbočit po chodníčku – ale kde? Nevadí, půjdu po cestě a měla bych dorazit na stejné místo. Po pár metrech mě však přepadá divný pocit. Jdu správně? Podle mapy ano, ale v paměti si tohle místo nějak nevybavuju – jsou tu jiné lesy, jiné zatáčky, jiné cesty… S každým krokem víc a víc znejisťuju, až rozmýšlím i o návratu. Ale mapa pořád tvrdí – jdeš správně. Konečně se stáčím správným směrem a pomalu začínám věřit, že snad i dojdu. Najednou se mi ve sněhu něco nezdá. Požíhám baterku a prohlížím tmavší fleky. Před chvílí tu muselo proběhnout stádo jelenů. A po pár metrech je cesta také zdupaná. Za nedlouho se do nočního ticha ozve hlasitý výstřel. A za ním další a další. A už zní z oblasti, kde jsem před chvilkou procházela, celá kanonáda. Zmocňuje se mě nepříjemný pocit. Nejraději bych se schoulila do „pekáče“ pod pohádkový smrček a přečkala, než bude klid. Nezbývá však než jít dál. Střelba po několika minutách ustává a mě padá kámen ze srdce. Noční obloha se rozjasňuje a na cestu mi teď svítí lampičky jiných světů. Třeba i někde tam v dálce, někdo, stejně jako já, hledá něco, co nemůže nikdy a nikdo najít… A třeba hledá jen klid a jistotu v nejistotě… Třeba hledá jen sebe samého… Pohled vstříc Orionu mě uklidňuje. Pomalu se loudám hořkosladkou nocí a přemýšlím. Ještě mě čeká cesta do Muchovic…

Text a foto: Kateřina Ševčíková