Hon na lejsky

24.06.2014 21:38

Za ostře řezanou zatáčkou mizí červeň zadních světel a vlahý větřík odnáší poslední dozvuky motoru dolů do údolí. Teréňák s kolegy zmizel kdesi v nenávratnu. Osaměla jsem. Jen ve větvích se hašteří sýkorky a kdesi po mé levici naštvaně vykřikuje datel. Tak vzhůru za lejsky!

Lesní cesta se pozvolna žene podél postarší bučiny. Pouštím nahrávku, která mi už v hlavě vyryla dost hlubokou stopu na to, abych ji nikdy nezapomněla. Ticho. Jen kdesi zdálky provolává své „cip cap“ budníček menší. Konečně odpoutávám své nohy od upraveného povrchu a mířím korytem potoka do kopce. Mezi rozházenými kameny se pomyslná cesta brzy ztrácí. Přes okraje hluboce zaříznuté stříbrné stužky zakryté vlahou zelení buků jen stěží propadává sluneční zlato. Rytmus bublání vody mě pohání do kopce. Občas zašvitoří brhlík, zavaruje pěnkava, anebo se mi pod nohou zjeví černožlutý jedovatý mlok.

Už jsem téměř pod vrcholem. Otáčím se nazpět a pospíchám po vratkých kamenech zpět dolů. Kousíček popojdu a zas poběžím nahoru. Nu, při monitoringu člověk pozná opravdu netušená místa, kde by normální smrtelník nikdy nezavítal. Opouštím panenskou něžnost bučiny a přicházím mezi plačící, pilou zmučený les. Za zády mi trčí osamělý zbytek asi sto dvacetiletého porostu, kolem nějž se rozprostírá neprostupná zmlazující houšť buku, ve které se skrývají zdánlivě mrtvá těla pařezů.

Dlouho shlížím dolů do údolí Vsetínské Bečvy a přemýšlím nad „mocí a nemocí“ člověka. S údivem sleduji kličkující káni mezi vzdušnými víry a závidím ji její volnost. Ale pohled do údolí a na zničený les bolí, bodá do srdce, jako lidská pýcha. Nemůžu to již nadále vydržet – zpátky do kopce!

Opět šlapu nahoru, tou samou bučinou, s tím samým majestátným pocitem, jen o údolíčko vedle. Znovu hledám lejska malého a strakapouda bělohřbetého, a znovu je ticho. Jen na chvilku mi nad hlavu sedne lejsek bělokrký a přednese svoji hašteřivou písničku. Znovu se dostávám do míst, kde jsem byla před pár hodinami, jen o trochu níže. Zlato se mi sype k nohám o trochu silněji, neboť se již blíží k poledni. Proplétám se mezi zdravými těly buků, i mezi mrtvými padlými kmeny. Vstříc vrcholu této strmé stěny, krkolomné stěny, Krkostěny. V jednom z míst, na hranici s potemnělým smrčákem, se mi do uší zaryje jemné „kik“. Hlas opětuji nahrávkou. Vylétá párek bělohřbetů a mizí v dáli. Přemýšlím, jestli vysypat své nádobíčko a zkusit je chytit. Ale čas neúprosně letí, než bych našla dutinu, tak bude večer. Cesta je ještě dlouhá!

Přecházím přes sedlo okolo posedu a zas slézám dolů na vrstevnicovku, po které jsem šla před pár hodinami. Lesy jsou tu opět poznamenány zuby pily a mezi krásnými porosty jako nehojící se jizvy pálí mohutné průseky. V tom mi nad hlavou prolétá jestřáb, udělá pár koleček a s výsměšným „gege“ zalétá mezi majestátné koruny. Procházím dál s touhou slyšet alespoň jednoho lejka malého.

Náhle mi k uším, kdesi zespod údolíčka, svěží vítr přivane známý hlas. Je to opravdu on? Zpěv zesiluje a přibližuje se, pak slábne a znovu mizí dole v údolí. Je to on! Hážu na záda svoji patnáctikilovou zátěž a s nahrávkou v ruce sbíhám k potoku. Tady je to nejlepší, tady postavím síť. Teď už to mám v ruce, a tak za pár minut instaluju nahrávku na strakapoudem bělohřbetým otesané torzo. Uléhám kousíček dál, mezi sladce vonící měsíčnice. Koukám nad sebe na mladého lejska, jak je vzteky bez sebe a útočí na zpívající telefon. Ten určitě půjde, odchyt je nadějný. Ukolébaná sladkou vůní těch nejsladších květin a medovým lejsčím hlasem přivírám oči a znovu je otvírám. V tom jsem úplně zmatená. Nade mnou sedí starý samec! Krásně šedivý s rudým hrdlem a bílými kraji na ocase. Odlétá a pouští se do chudáka mladého samečka, který s vrčivým varováním prchá. Hledím na tento souboj a začínám ztrácet iluze o úspěchu chytání. Lejskové mizí a s mocným tlukotem přilétá samec strakapouda bělohřbetého. Tak změna muziky – polystyrenová atrapa už sedí na svém místě a vypadá jako živá, zvlášť když ji u bříška tluče ten správný hlas. Ovšem strakapoud nejeví zájem, tak přepínám zpět na lejska. Mladý se sice navrací, ale zpívá dost vysoko. Je vidět, že má strach. Znovu, opojena vůní a krásou, padám mezi temně zelené listy měsíčnic. Přikrývá mě svou září to nejcennější zlato a ukolébavku zpívají nejlepší zpěváci. Co víc si přát...

Starý samec lejska malého (+2K)

Snad jen, aby tento okamžik trval navěky. Ale hodiny letí, lejsek se nechytá, a nezbývá nic víc, než pomalu skládat nádobíčko. Pečlivě plním krosnu nezbytnými „zbytečnostmi“. Nakládám na záda a vycházím dolů, vstříc civilizaci. Ještě jednou mě svým zpěvem rozehřeje lejsek bělokrký, prolétne jestřáb, a už se zdravé bučiny mění na pěstované a smutné smrkové monokultury. Les pomalu přechází v louky. Větřík se jemně žene v klasech ovsíků a pročechrává nejvyšší květy vstavačů mužských. Slunce se začíná chystat na svá lože. Nezbývá, než zamávat hřebeni Javorníků a vláčkem uhánět zpět do nížiny, do Olomouce.