Dravčí den

Dnes je poslední den prázdnin. Mým původním plánem bylo vyrazit za ptáky do Tovačova, ale s vyhlídkou na hromadu domácích prácí jsem to raději vzdala. Něco před třetí mám hotovo, a tak se jdu alespoň chvilku odreagovat do polí. Ještě ale nemám ani obutou druhou botu, a už ostřím dalekohled. Nad dvorem nám prolétá sameček pochopa a následují ho dvě káně. To je pozorování  - přímo z domova! Sundávám kočku z klína, která se mi zde za tu chvilku už uvelebila, a vyrážím za svou rodnou vísku. Nad polem se prohání dvě poštolky a na mostě u potůčku se učí lovit výrostci ťuhýků. Usedám na posečenou louku a sleduju úspěšnou výuku mladých i dozor starých. Stejně jako několik mladých úpolníků na keři opodál. V tom mě ale z poklidu vytrhnou dvě dravčí, nápadně malé, siluety. Objekt mého zájmu se změnil – teď už zřetelně vidím prohánějící se ostříže. Ovšem netrvá to dlouho a mizí z dohledu. Mířím přes strniště k blízké dálnici. Slunce ještě pálí, ale chladivý větřík už zpívá píseň podzimu. Mezi dozrávajícími kalinami se proplétá rodinka pěnic pokřovních a odletující hrdličky divoké ve mně ještě vzbuzují letní myšlenky. Lehám si na mez a sleduju šedivé oblaky, které se na mě valí ze všech stran. V tom se nad stromy vynořuje dravec – ano káně – to je mi jasné na první pohled. Zaměřuju dalekohled a nevěřím svým očím. Protírám si je, znovu ostřím – a opravdu. Ta káně má zřetelně bílý kostřec. Rychle listuju ve své „encyklopedii“ uprostřed mozku a je mi to divné. Na káni rousnou je přeci dost brzo. A vypadá to jako káně rousná? To tedy ne! Pták je teď přímo nade mnou, a tak si mohu znovu pozorně prohlédnout všechny detaily. Má podivně světlou hlavu i ocas a tmavé bříško. Na scénu se teď dostává další káně – tentokrát typicky lesní. Naše světlá hrdinka se k ní přibližuje a jakoby na ni útočí. Teď je vidět, že je trošku větší. Postupně skládám všechny útržky a výsledek jednoduché rovnice mi vychází jednoznačně – je to KÁNĚ BĚLOCHVOSTÁ. Anebo už jsem se úplně pomátla na rozumu? Ne je to skutečný pták, stejně jako všechno okolo. Ještě dlouho sleduju kroužící ptáky, než zapadnou za obzor. Znovu uléhám a chci si pořádně prohlédnout lovící vlaštovky. Hned jako první se mi před zraky dostává rorýs – asi letošní poslední. Poletuje a loví tu společně s vlaštovkami. Pozvolna se obracím zpátky k domovu. Slunce mi chvíli stíní poletující pochop. Na poli se pase hejno hřivnáčů a čas od času vyletí a posedají na elektrické vedení. Znovu procházím strništěm a na jednom z drátů, přímo proti slunci mě zdraví známá silueta – ťuhýk šedý. Bývá tu každou zimu. Kdo ví – třeba již zima brzy přijde…

Text: Kateřina Ševčíková