Do polí

Za okny to vypadá, jako by byl duben. A to za chvíli se s námi rozloučí rok 2011. Sluníčko mě vytahuje od rozdělané práce, a tak rychle popadám dalekohled a vyrážím ven. Stojím na okraji pole, které je pokryto zbytky sněhu, který dopoledne napadl. Při teplotě okolo nuly a při pohledu na své očištěné boty dlouze váhám, jestli vkročit… Ale volba pomocí srdce je správná. Hned po pár krocích si na drátech všímám sedícího ptáčka. Komu asi patří tato typická silueta? Ano – starý známý ťuhýk šedý. Dal si ale načas, kdepak se celé svátky toulal, šibal? Po levici se popásá šestice srn a přede mnou s typickým zachroptěním vzlétá drozd. Zvedám dalekohled a pole je kvíčalami poseté. Mířím k okraji dálnice za doprovodu chrochtání těchto roztomilých drozdů. Chutnám šípky, které se už po přemrznutí změnily v „marmeládu“ a po pár krocích stojím před mostem přes dálnici. S radostí se škrábu vzhůru, jako za mladých časů. A nahoře – tam mě čeká sladká odměna – tedy spíše hořká. Již z dálky se na mě smějí letos tak povedené červené bobulky a jak jsou cítit, „na sto honů“.  Přebíhám nad proudem této nechutné asfaltové řeky a zastavuji se až u pásu kalin. Brkoslavi nikde, ale co to! Mezi auty úspěšně kličkuje zajíc a zastaví se až přede mnou. To nečekal stejně jako já. Obracím se čelem vzad a mířím si to k největšímu lákadlu. Přes oseté pole – kdyby mě tak viděli zemědělci! Najednou ze smrků vylétá ptáček a zapadá po mojí levici. Ani nemusím ostřit dalekohled a je mi jasné co to je. Jeho hruď jasná jako Slunce i jeho pohyb. A najednou několik dalších desítek sluníček zimních dnů – a další a další strnadi. Jde mi z toho hlava kolem, zvláště z té žluté skvrny na poli. Už mě ale z přemýšlení budí hlasité čimčarání a hašteření. Vrabčáci a rovnou celá banda! Konečně sem přicestovali tedy i polňáci. Mám z této scenérie radost. Slunce pomalu zachází za černé mraky, ve kterých se topí vrcholky hor jako svět v dluzích. To je podívaná! Tak rychle domů, než se setmí úplně. Po cestě ještě při omývání bot v požární nádrži zdravím své přátele kačery. Když pak znovu zasedám za psací stůl, tak rozmíchám ještě sytější žlutou na strnadí bříško. Nechť svítí jako teplé Slunce uprostřed bezbarvého čehosi i ostatním. Vždyť přeci na konci každého tunelu vábí svým zpěvem nějaký žlutý strnad.

Kateřina Ševčíková