Den ve zlatě

Odbíjí jedenáctá. Poslední osobák mířící za hranice zastavuje na nejposlednější zastávce. Popadám krosnu a pomalu se šourám setmělým perónem. Poslední z dělníků z Třineckých železáren, kteří zvesela po poslední šichtě popíjeli, se odpotáceli kdesi do ulic. Jen občas ke mně dolehne jejich smích. Jasnou oblohu plnou hvězd mi zastiňují pouliční lampy, reflektory projíždějících aut mě bodají do očí. Hledám onu cestu, kudy jsem téměř před rokem lezla pod dráty elektrického vedení. Dnes se tam chystám zase.

            Konečně odbočuju z asfaltky a šlapu lesní pěšinou nahoru. A za chvilku jsem na místě. V uších mi vrčí elektrické výboje v promoklém vzduchu, borůvčí oděné rosou se třpytí jako tenkrát. Neváhám. Rychle vybírám zvěří vyšlapanou pěšinku, kterou mám vytipovanou již od loňska, a začínám stavět síť. Jde to dobře. Ostružiní téměř žádné, půda měkká. No a chvilku po půlnoci se již choulím ve svém spacáčku, přímo pod kotvícím lanem.

            Dlouho zírám do jasné oblohy, jak pomalu ale jistě začíná být okupovaná šedavými mraky. Z údolí září světla a rozjasňují horizont, co chvíli s drmolením projíždí náklaďák nebo nějaké auto. Mám pocit, že se ani neotočím na druhý bok a zvoní mi budík. Ze spacáku vytáhnu ruku s baterkou, prosvítím síť, kde nic tu nic, otočím se a zase spokojeně podřimuju.

            V tom mě probudí jemné a chladivé doteky na tváři. Kape. Ale to nic, zůstávám ležet a užívám si příjemnou sprchu. Déšť pomalu sílí. Otvírám oči, je už skoro světlo. Jako šnek se skovávám pod celtu a malým zorným polem koukám na síť. Teď už si nemůžu dovolit usnout. Kdyby se něco chytlo, tak to musím rychle vytáhnout, aby to nepromoklo. Ale obavy jsou poměrně zbytečné. Mokrá síť se mezi nízkým křovím tyčí jako stříbrná stěna.

            Konečně déšť ustává. Kontroluju čas – je už skoro devět. S chutí vylézám z promočeného spacáku, oklepávám síť a pouštím nahrávku králíčků. Ani nestihnu odejít a už tam s pískotem padá jeden za druhým. Obrovskýma očkama na mě ze sítě mžourají a s ledovým klidem se nechají ledovýma prstama vytahovat. Kroužkuju a chytají se další. Právě se chystám vytáhnout další várku, když tu vidím, že do spodní kapsy naletuje cosi s bílým proužkem nad okem. V duchu se mi honí myšlenky na sibiřské budníčky. Ale je to „jen“ králíček ohnivý. To je fešák, na rozdíl od mírumilovných obecňáků takový divoch.  Tak, změna hudby. Pouštím parukářky a uhelníčky. A daří se na druhé notě. Plná síť uhelníčků, že mi pomalu nestačí pytlíky. Tak vypnout a lákat mlynaříky, kteří tu za deště neustále brebentili.

Samec králíčka ohnivého

            Znovu pohlédnu na hodinky, je již poledne. To jsem ani nečekala – budu muset pohnout, ať stihnu do sedmi do večera dorazit do Dolní Lomné. A ptáci se už stejně moc nechytají. Dokroužkovávám poslední sýkorku a začínám balit síť. Poslední motaná kotva a tu mi kolem hlavy začne létat hejnko péřových míčků. Mlynaříci! No nic pánové, musíte počkat zase rok, až se vrátím se sítěmi.

Sýkora uhelníček

            Házím krosnu na záda a vydávám se zamlklým lesem. Pod nohama se mi povaluje zlaté listí, které ještě více rozsvěcuje občas vykukující sluníčko. Pomalu se šourám asfaltkou, nespěchám. Vychutnávám každý doušek zlatého podzimu. Zastavím se u mrtvých, kůrovcem sežraných stromů a zaposlouchám se do ticha. Něco tu ťuká. Že by datlík? Záhada mi však zůstane navždy skryta za zlatavou záclonou, za níž mi opeřený přítel zmizel, jako všichni ostatní. Vyjasňuje se. Jsem unavená a uléhám na kousek suchého asfaltu. Sluníčko na zem i na mé tělo kreslí překrásné obrazce. Přivírám oči a pozoruju paprsky, jak si hrají v mokrých větvích smrku. Jak jim to jen sluší, nejkrásnější šperky na překrásných stvořeních. Z poklidného snění mě vyruší hluk motoru. Rychle vyskakuju ze země, po cestě se blíží Avie.

Králíček obecný

            Netrvá dlouho a již mám vyšlapaný kopec a znovu usedám, tentokrát na hřebeni u chaty Tetřev. Hlásím se, že žiju, že jsem u Tetřeva a dojdu Pod Akáty (poznámka - místní názvy hospod). Hřebenová atmosféra mě však neuspokojuje dlouho. Motá se tu poměrně dost lidí. A tak raději „přepadávám“ na druhou stranu hřebene a po zvířecí pěšince scházím dolů. Opět jsem ve zlaté džungli. I když, teď již zase na asfaltce, bučina mě pohltila. Sluníčko, chystající se ke spánku, ještě více pozlatilo poházené zlato. Připadám si teď jako v tom nejhodnotnějším paláci. Brouzdám se listy a další a další na mě padají se shora. Jen tak pro radost si hvízdám hlas kulíška. A tu mi začne naštvaně odpovídat. Ještě jednou dvakrát písknu a utichám. Noc tady v údolí přichází velmi rychle a nerada bych mu způsobila nějaké nepříjemnosti s obecňákem. Naposledy lehám k zemi, zaposlouchám se do malebného hlasu a zahledím se do šedivé krásy zlatých listů.

            Teď už ale honem, času není nazbyt. Cesta dolů mezi malebnými chalupami Dolní Lomné, které už však pohltila tma, ubíhá rychle. Ještě pozdravení s mladým mločíkem a už stojím u hlavní cesty. Kolegové prý mají zpoždění, tak si ještě užívám poslední chvíle ve zlatě popadaném u krajnice. A další dny ve zlatém paláci Mionší.

23.10.2015

Kateřina Ševčíková