Cesta až na vrchol, do pohádky

Odpolední říjnové sluníčko tancuje po střechách chalup Liptovské Revúce. Vlní se v rytmu tónů rehka podtržených basováním mohutných hafanů i křepčením rozpustilých voříšků. Zhluboka se nadechuju, vzduch se tetelí vůní touhy, vůní touhy po dálce. Před očima se mi tyčí mohutné svahy skrývající dosud neviditelné, ještě mohutnější vrcholy Velké Fatry. S výdechem nahazuju krosnu na záda. Nezbývá než vyrazit, srdíčko už je netrpělivé.

Zvolna stoupáme prašnou cestou vzhůru, chalupy mizí kdesi dole, za našimi zády, míhají se loučky s majáky jalovců, cáry kdysi pařezených lesíků. S údivem pohlížím na každý bizardně zkroucený strom. Připomínají mi krásu zdejších lidí. Staříků s bílými plnovousy i babiček s šátky na hlavách. Lidí s mozolnatýma rukama, tváří počmáranou hieroglyfy vrásek, ze kterých můžeš číst příběh jejich tvrdého života, s pohledem a duší průzračnou, jako ten nejdokonaleji vybroušený křišťál. Tu nám do oka padá obří, na hlavu seřezaný buk. Vylézáme na sedátko připravené pro znavené poutníky a rázem se měníme ve dva rysy. Prolézáme mezi větvemi nebo jen mlčky a nehybně sedíme a zíráme dolů, do záplavy červeného zlata usychajících listů. Zvolna vycházíme z tohoto začarovaného pohádkového lesa a před našimi zraky se otevírají úžasné výhledy. Drsný a rozcuchaný kamenitý hřeben Nízkých Tater i teplé oblé vrcholky Velké Fatry s bílými skalkami, jako mohutnými tesáky, na vrcholech. Sluníčko pomalu sestupující k obzoru, kreslí do rudých údolíček dlouhé měkké stíny a podtrhuje všechny tahy, křivky i obrysy každého, byť sebemenšího, hřebínku. Na vypasené louce s krátce střiženou travičkou prorostlou chlupáčky poskakuje hejnko rehků táhnoucích k jihu. Nacházíme vlčí trus, staré bílé válečky zářící v tajemné zeleni. Odbočujeme z turistické značky a míříme k zapomenuté chaloupce. Hustě rostlá žlutá stébla i mohutné drny se motají do kroku. Pod nohama nám vzlétá hejnko lindušek a opodál varuje několik brávníků. Vprostřed zlatavé pláně se tyčí kvetoucí pcháč, jeden jediný, jako by tu vyrostl jen a jen pro nás dva, jako by nám chtěl udělat radost. Lehce hladím fialové střapce květu a vdechuju jeho nasládlou vůni. A už nás vítá pěšina pokřiveným lesem, jedna loučka, opět les a – před očima nám vyvstává drobounká chaloupka. Ukrytá snad v závrtu, za hradbou strážců buků a se shora hlídaná mohutným bradlem s křížem Čierneho kameňa. Opatrně vcházíme dovnitř, hlava se zatočí vůní vyhřátého dřeva, vůní domova, vůní člověčí lásky. Vždyť ještě existují lidé, kteří umí rozdávat druhým lásku, jen tak pro radost, nezištně! Nebo je to snad příbytek mocného kouzelníka či čarodějnice? Nalíčená past jak v mnoha pohádkách? Kdo ví.  V průzračné studánce nabíráme vodu a v duchu děkuju tomuto kouzelnému místo, byť jen za krátký azyl. V porostu pod námi kulíšek ohlašuje blížící se večer, nutno vyrazit vzhůru. Několik kroků přes kouzelnou hradbu lesa a jsme již na planinách. Jako kapky krve ze zlata stébel vykukují brusinky. Tak hořkosladké, jako je sám život. Dlouho se paseme, vítr sílí a zvolna padá tma. Vstupujeme do sedla Plosky. Bušení srdce, zatajený dech. Taková nádhera! Uléháme do závětří a pečlivě kontrolujeme místečko vedle místečka, zda si někde nevyšel na večerní obchůzku medvěd. Na obloze vyvstávají první hvězdy, nejvyšší čas najít nějaké klidné místo ke spánku. Vrchol ploché Plosky bičuje krutý vítr. Dlouhovlasá sloní tráva tancuje jako vlnky moře, jako zdivočelý oceán. Čupřiny se odráží v chladivém měsíčním světle a lákají k sobě opuštěné poutníky. Kouzlo je silné, padáme na záda do hebkých a hřejivých hlubin. Něžná náruč hor nás ukolébává ke spánku. Travou se však pomalu a nenápadně plíží noční chlad. Vyrážíme dál. Tu se nám odkrývá pohled na světla Martina. Jako bychom došly na pomyslnou hranici, otáčíme se zpátky a rozbíjíme tábor za drobounkým smrčkem na opačné straně hory. Pěkně s výhledem na východ, do černočerných vrcholků hor a zářivých drahokamů oblohy. Vůně slaniny, palčivá chuť česneku, sladkost chleba a oříšky. Bohatá večeře těch nejchudších králů. Větřík ladí svou loutnu a zpívá nejsladší ukolébavku. Klíží se víčka.

Do chřípí se mi dere vůně podzimu a suché trávy. Vítr sílí, po těle pobíhá ranní chlad. Pomalu otvírám oči. Velký vůz odjíždí kamsi do daleka, za obzor, bledne i mocný Orion. Otočím se k východu. Hoří! Celé Tatry hoří! Mohutné vrcholy tonou v rudorudé záři obklopeny růžovými oblaky. Setmělá údolí na západě však ještě dřímají hlubokým horským spánkem. Nevěřícně zíráme do planoucí oblohy měnící se každou vteřinou, s každým nádechem. Purpurové koráby mraků zvolna připlouvají k nám a potom dále a dále na západ. Poslíčci té nejkrásnější noviny, nový den je na dosah. Nad Tatrami se objevuje svatozář, sluneční kotouč však mohutné masivy ještě dlouho nechtějí propustit ze svého zajetí. Avšak neodbytně a vytrvale, jako mezek, šplhá nahoru a už vystrkuje svoji zlatou čupřinu. Tělem mi prolétl šíp chladu a vedra zároveň. Nevyslovitelná krása. Slunce se hrdě dere vstříc nebesům, už osvětluje nejvyšší vrcholky, sahá níž a níž, už mě jeho prsty hladí po vlasech… Jeho rudá tvář bledne, jako by se přestalo stydět, a teď už v celé své kráse, obří lampion, visí nad krutě něžnou krajinou slovenských hor. Pokukuje mezi bledými mráčky a vychutnává si děkovné pozdravy protahujících ptáků. Všichni jsme se dočkali nového dne!

Úsvit nad Nízkými Tatrami

Loudáme se dolů z Plosky až pod magicky bílé skalisko, které naše oči táhne již od včerejška. Pár hbitých kamzičích skoků po vápenci a – zatajil se mi dech, rozechvěli konečky prstů, do očí vytryskly slzy. Nevyslovitelná nádhera mě jako obří pěst udeřila do zad. Očima stírám každý tah i toho nejmenšího kopečku, hltám jejich barvy a vůně. Který jen mistr dokázal takové veledílo vytvořit? Dlouho sedíme na vrcholu skal a nemůžeme se nabažit světa okolo. Lechtání slunečních paprsků, laskání větru, slanost ovčího sýra na jazyku. Ve štěrbinách krčící se kuličky netřesků, visící svěží lístky lomikamenů, něžná vůně mateřídoušky. A spolu s námi, z blízkých smrčků, hledí do té široširé Krasozemě rehci. Očička jako uhel černé korálky, sametové peří. Tu vystartují za muškou a zase se vrátí na své místo, čertíci na pérku. Náhle se jako vlna z údolí vyvalí až na hřeben, za halasného pokřiku, hejnko sýkor. Poskakuje, ozobává větvičky a v okamžiku zase zmizí. A za ním další a další, stejně jako ubíhají všední dny. Tu místo nich zablikají černobílými křidélky pěnkavy, zajíkají pestří jikavci a za nimi v zelenavých kabátcích hašteřiví čížci. Jindy zase zavaruje kos nebo z nebe z nenadání začnou padat křivky – samečci, rudé kapky krve, samičky, nenápadnost sama. Chvíli zdobí jeřabiny pod skálou bílé kuličky mlynaříků, tu se z oblohy snesou tři antracitoví krkavci. Sluníčko se v nich zhlíží jako v zrcadle, hraje si s nimi, houpe je ve větrné kolíbce. Neuvěřitelné a jen stěží pochopitelné tajemství migrace… Jen dosti neochotně, po dlouhatánské a ještě delší chvíli, slézáme zpět do sedla a šplháme opět na Plosku. Nebe dostává nádech holubí šedi, ještě před chvílí vlídné vrcholky hor se nyní zlověstně šklebí. Tělem mi probíhá nejistota plaché laně, vše je ale ve zdánlivém pořádku. Tu se mi oči obrací na jizvami svážnic rozryté svahy, na hnisavé rány holin, na strupy měst v údolích. Vzlétající krkavci nepříjemné pocity ještě umocňují. Několikrát zakrouží, najednou jim do oka padne cosi velkého a už jsou tomu v patách – vždyť to je orel skalní! Taková nenávist. Do chřípí se mi opět dostává ona teplá vůně dřeva, která bere duší do náručí a slibuje ji bezpečí. Před očima se objevuje chaloupka pod Suchým. Jedna z těch boud, které podávají poutníkům svou hřejivou ruku. Kachlová kamna, pryčna, stůl, několik svíček, stará kytara jen se třemi strunami… A už opouštíme pozůstatky civilizace, opouštíme cestu. Cílem je najít jeskyňky kreslené v mapě. Tajemná zeleň mladých smrčků, mezi nimi jako stoličky na vybělené lebce trčící skaliska. Zlatozelená stébla trav, borůvčí, rudé kuličky brusinek. Nabírám do chřípí závan větru. Tady to „smrdí“ medvědem. Kdepak se asi Míša schovává? Vystupujeme z lesa, před očima se nám otvírá hřebínek se skalkami. Stačí pohled a cesta bez cíle dostala jasný směr. Duše velí prozkoumat. Vcházíme do prvního lesa pod první skálu, do první pohádky. Popadané stromy, kamenné bloky, stupně, které musíme přelézat. Tu se nám před očima otevře drobná polanka, hebká tráva, vůně roztoužených jelenů. A za ní další, ještě mohutnější skála. Chvíli se ukrýváme v jeskyňce, pak šplháme nahoru, vlčí výhledy, šplháme dolů, orlí terasa. Pod rukama se střídá jemnost vápence, drsnost smrkové kůry, pohlazení mechu a trav. Hlava se točí bezpočtem vůní smíchaných v nejúžasnější parfém podtrhující zdejší divokost. Mezi mraky vykukuje, a po chvíli zase mizí, obří rudá koule. To Sluníčko nám chtělo dát dobrou noc, jen zažehnout jiskřičku, vyslovit slib, že se znovu ukáže. Paní Tma se nemilosrdně blíží. Svým černým rubášem přikrývá údolíčko za údolíčkem. Snad je chce nadobro umlčet, podmanit své moci. Ale ráno, až se objeví Slunce, horám se vrátí jejich vlídnost. Věčný boj Tmy a Světla. Vracíme se zpět, pod vrchol Ostredoku, najít teplé závětří, noc bude dlouhá. Uleháme do hrubé lipnice s hořkostí brusinek na jazyku. Na obloze se probouzí hvězdy a kdesi dole, v ulicích Martina, se lidé ženou za svými nesmyslnými cíli.

Pohled z Čierneho kameňa na plochý vrchol Plosky

Ráno mě budí šumot letek. Otáčím se na druhý bok, ale spánek už nepřichází. Dlouho zírám do mizejících hvězd v okně mezi mraky přímo nad našima hlava. Jako by ten kousíček hvězdné oblohy byl připravený zas a pouze jen pro nás. Obzor bledne a smáčí se v ohnivé polevě. Již se nedá ležet, soukáme se ze spacáků. Stačí však jedno nápadnější pohnutí a kousek od nás těžkopádně vzlétá tetřívek. Na východ slunce čekáme na nejbližším skalisku. Ranní chlad se mi dere pod košili, srdíčko však hoří očekáváním. Ještě kousíček, už, už - už první paprsky vytryskují zpoza inkoustových hor. Vrývají se do těžkých nízkých mraků, osvětlují vrcholek Boryšova a dvě bílé skalky, nic víc. Jakoby Sluníčko jen chtělo pozdravit, slíbit, že se vrátí, ale že dnes si bere dovolenou a bude spát v načechraných duchnách oblaků. Ranní jas zmizel, obloha potemněla, vítr se utišil. Na skalisko Suchého vrchu vyšel jelen. Král zdejších kopců, statný sličný desaterák. Bez pohnutí, jako ušlechtilá socha z tmavého mramoru, prohlíží své panství, svou zahrádku. Pojednou znejistěl. Naklopil slechy, zavětřil. Opatrně, ale jistě řízenými kroky kráčí řídkým lesem na druhou stranu kopce. Zde už vyčkává laň, opodál další. Bez pozdravu, bez radosti ze shledání, tiše stojí každý na svém místě. Vyčkávají, nehybní, avšak plni síly, s jiskrnýma očima. Kdesi pod nimi vyletují dva tetřívci. A po chvíli proletují další dva kohoutci kousek kolem nás. Černobílá křídla, šumění letek, těžkopádný let. Za pomalého koštování brusinek, tak stejně chutných, každé však trochu jiné, postupujeme zlatavou trávou k vrcholu Ostredoku. Svěží vlhký vzduch dává pocit přicházejícího jara. Z kleče se line sladká vůně medu a společně s něžným odérem mateřídoušky a čerstvé prsti se lepí na patro. Nejvyšší vrchol Velké Fatry – střecha Světa! Právě v tuto chvíli nám patří všechno, ale nic není naše. Nemůžeme se vynadívat na nekonečný oceán s vlnkami kopců. Rozervanými jako Tatry na východě, plochými a laskavými jako Poľana, Kremnické vrchy nebo Vtáčnik, nahými a divokými jako Malá Fatra, rozcuchanými jako Veľký Choč, hradba vln jak Oravská Magura. Takovou nádheru nelze pochopit, jen tiše vstřebávat a vstřebávat.

Svahy Ostredoku v pozadí s Brišovem a Ploskou za vycházejícího slunce

Jelen na skalisku Suchého vrchu

Loučíme se s vrcholkem a spouštíme se k magickému bradlu, které nás láká již od včerejška. Opět vůně mateřídoušky a jelenů, nádherný hřebínek vybízející k odpočinku, kyselkavé brusinky. Bílá skála, pod nohama se drolí hladké vápence. Varování kolohřivce, silný jelení zápach, nálety klošů. Genius loci mluví za vše, snad nejromantičtější říjiště ze všech říjišť. Popadané stromy, zbarvené koruny, výhledy na hlavní hřeben. To už se nám ale do nozder dere vůně popela. Hoří? Někde tady hoří! Špatně uhašené ohniště rozfoukal silný vítr, doutnající uhlíky se posouvají dál a dál. Nezbývá, než uhasit. Kousek níž konečně narážíme na první medvědí strom. Jak neskutečně úžasný pocit dotýkat se medvědí srsti nalepené na slzách smrků, aromatických krůpějích pryskyřice. Poslední výhled na krvavě zbarvené bučiny, mávání perutí orla skalního. Úzký hřebínek prastarým pralesem, který snad lidská noha dlouho neviděla, neodvratně vede naše kroky dolů. Na každém z padlých kmenů si představuju rysa, čekám medvěda, ale marně. Krása přírody se mění v mlazinu, ještě několik desítek výškových metrů a už stojíme na louce nad dědinkou. Zápach močůvky nás vrací do reality. Pomalu a neochotně se šouráme dolů k autu. Skotačení býčků, loučení s hořcem. Masiv Velké Fatry mizí kdesi za zadními světlomety auta. Vůně popela, pryskyřice a slaniny sálající z mých rukou mě však stále vrací tam nahoru, do pohádky…

Magické bradlo Ostrého Brda

Text a foto: Kateřina Ševčíková