Cesta až na konec...

Na zrcadle hladiny se pohupují drobné vlnky. Vtom zašumí perutě a do vody se vrhá hejno kachen. Peří, zobáky, nohy, křídla… Z druhého světa, z pod hladiny, se ke kachnám přidávají vypasení siveni. To přišla chvilka krmení,  středeční oběd. Netrvá dlouho a hladina Štrbského plesa se opět uklidňuje. Chladné sluníčko se vzhlíží ve vlnkách a odráží se od per pospávajících kachen, které se nechají něžně kolébat. Zubaté štíty cenící na všechny strany své skalky a kamení, které jako strážci drží dozor nad celou osadou, však táhnou jako magnet. Nejvyšší čas vyrazit…

Poklidné poledne na Štrbském plese.

Turisti. Znechuceně se proplétám mezi davy obtloustlých postaviček v upnutých teplácích. Lidičky všech tvarů, barev, jazyků… Tak přesně takhle jsem si svých vytoužených pár dnů volna nepředstavovala. Zmateně nechávám za zády budovy, čilý ruch a už se napojuju na turistickou cestu. Zase lidi… Ve smrcích se potloukají hejnka droboučkých králíčku a hašteří se společně s uhelníčky. Chraplavé zakrákání a už se poněkud těžkopádně snáší na špičku pinie ořešník. Jak lákavé jsou teď jejich oříšky! Způsobně pohne hlavou, jako by se chtěl poklonit či snad poděkovat za připravenou hostinu, a už se pouští do hodování. Na černém peří se v odpoledním slunci lesknou bílé skvrnky jako ty nejdražší ozdoby. Snad perly, snad diamanty. Ne nadarmo se jim tady říká „orešnica perlavá“. Dlouho sedím na skalce u cesty a vychutnám měkkou podzimní atmosféru. A lidé kolem mě chodí, jako slepí a hluší. Kéž by tak do přírody chodili jen ti, které to opravdu zajímá – dnes je to spíš jakási prestiž, udělat si čárku: „byl jsem v Tatrách“.  Zvedám se a zvolna se šinu vzhůru. Z křišťálového potůčku nabírám chladivou vodu a hltám jeden doušek za druhým. Záchrana. To už jsem ale nad hranicí lesa a z dálky slyším podivné šumění. Ještě kousek a údivem otvírám ústa. Masa vody se valí z vysoké skály, tříští se o kameny a s hukotem dopadá dolů, kde se opět mění v něžný a chlácholivý potůček. Vodopád Skok. Dlouho hltám divokost nespoutaného živlu. S úctou a respektem. Vyceněné vrcholky okolních kopců a hvízdající vítr mezi kameny pocit velikosti Přírody ještě umocňují.

Vodopád Skok

Šplhám se po skále k Plesu nad Skokom. Poslední úsek s řetazy a mokrými kameny. Vysouvám tělo nad hranu skalky, když tu mě za krosnu polapí nelítostný poryv větru a cloumá se mnou. Uf. Otáčím se dolů, do několikametrové hloubky. To by byl let!

Mezi kameny a vyfoukanými trávníky se zažloutlými stébly trav se až zlověstně leskne hladina plesa. Docházím až k ní. V tu ránu mi pod nohou hvizdne skorec a jako hnědá šipka mizí kdesi po proudu. Jen jeho bílý hrudníček se mi ještě mihne mezi kameny. Kamennou cestou, a teď již úplně opuštěná –bez lidí i bez ptáků, se vydávám dál. Cíl je přespat někde… Sluníčku se již schovalo za mohutné horské štíty, zmizely keříky kleče a i trávy je čím dál méně a méně.  Krutý vítr ze mě dere všechny hadry a štípe do obličeje i do rukou. Mnu si prokřehlé prsty, když tu přede mnou zpoza kamene vyletí menší hnědý ptáček. Bílé pásky v křídlech mi prozrazují jméno – pěvuška podhorní. Jak jen dlouho jsem tohoto obyvatele (vele) hor neměla to štěstí pozorovat?! S potěšením milého ptačího pozdravu se mi jde již trochu lépe. Hučení potoka a divoký smích větru mi však dodávají na nejistotě. Došla jsem do země lišejníků, skal a kamenů. Mezi balvany je nafoukaný první sníh a s každým krokem ho přibývá a přibývá. Ocitám se na suťovém poli, skalní moréně. Ztrácí se mi značka i stopy turistů. Kameny kloužou a kývou se pod nohama, vítr se zběsile chcechtá a okolní štíty šklebí své nenasytné chřtány. Motá se mi hlava. Poskakuju z kamene na kámen jako bych chtěla utéct – ale nevím před čím a nevím kam.

Zvědavá pěvuška podhorní (focena o den později na vrcholu Kriváně)

Najednou hrobové ticho. Jen vítr si divoce pohvizduje vysoko nad hlavou. Kolem dokola kameny a sníh. Padá na mě tíživý pocit, jako bych měla na bedrech odnést všechny tyhle balvany. Okolní skály se mění v krvelačné bestie, které lační po krvi každého, kdo zavítá až sem. Až sem, snad na konec světa, až na hranici mezi světem živých a mrtvých. Ani nevím, jak dlouho se s těmito pocity motám morénou. Tu se přímo přede mnou objeví hromádka šrotu a kámen s pamětní deskou. V těchto místech přišlo o život několik členů horské služby…

Pleso nad Skokom

Rychle pryč! Vyhraje, kdo se nevzdá! Drápu se skalní stěnou, namrzlé kameny mi kloužou pod rukama, promrzlé prst nejdou pořádně ohnout, nejde se s nimi chytit. A už se mi před očima leskne hladina Capieho plesa. Vlny rozdivočelé zběsilým větrem se lesknou v poledních paprscích zapadajícího slunce. Srdce mi buší nejistotou, v hlavě mi hlodá myšlenka návratu. Já se ale přeci nevzdávám! Bílé štíty jako by se nemohly dočkat dalšího blázna, který je pro ně ochotný ztratit všechno. Jen malý sněhuláček sedící na kameni s turistickou značkou mi dodává trochu naděje. Se sklopenou hlavou a výčitkami vyrážím dál. Je třeba najít místečko na spaní. Někde tam, mezi těmi skalisky vede moje cesta! Skok na další kámen – a ejhle! Ztrácím pevnou půdu pod nohama a padám… Naštěstí se nic nestalo. Jen přeskočilo kolečko v hlavě – přeci tady nechci zůstat! Jako když střelí, otáčím se na podpatku a mířím zpět. I blázen musí někdy vzít rozum do hrsti. Dostala jsem strach, proto se musím vrátit. Další kroky už nejsou bezpečné….

Kamenná cesta vedoucí do chřtánu skalisek...

Dolů se jde jaksi lehčeji, kameny kloužou, vítr fičí, ale vím, že o pár desítek metrů níž mě čeká hřejivá náruč lesa. Ač jsou skaliska okolo vodopádu lákavá, musím až mezi stromy. Vítr by mi klidného spánku nedopřál. Cesta ubíhá rychle, nad Štrbským plesem jsem přesto až za tmy. Na hvězdné obloze se střídají lehké mraky a poletuje drobný sníh. V protějším svahu říhá jelen a čeká na svou milou. Tatry čeká klidná, mrazivá noc…

Pocukrovaná skaliska a divoká hladina Capieho plesa i s malým strážcem, sněhuláčkem

Text a foto: Kateřina Ševčíková

18. září 2019