Budky v Rozáriu

V sobotu 12. 11. se nás několik sešlo před DDM, abychom splnili již dávno naplánovaný cíl. Naše budky v Botanické zahradě je potřeba po letošní sezóně vyčistit. Krásně svítilo sluníčko, a i když bylo poměrně chladno, bytelný zámek šel odemčít snadno. Jako první nás přivítalo hejno koňader a už jsme stavěli žebřík k první budce. Otevřít šla snadno, ale pád na zem byl tvrdý. Naštěstí tam nikdo neměl hlavu. Nicméně sýkorčí hnízdo se nevysypalo! Ještě zaevidovat do GPS a pokračuje se za dalším domečkem. Ten je však prázdný, stejně jako třetí a mnoho dalších. Z našich letos vyvěšených budek nebyla úspěšná ani jedna. Dokonce ani rehkovník, ani konipasovník. Nedá se nic dělat, třeba příště. V některých budkách jsme nalezli známky po nocování, ale to byly výsledky z Botanické zahrady všechno. Při čištění budek u řeky připlavaly žebrat kachny. Tak proč se s nimi o své tři tvrdé rohlíky, co jsem měla původně na svačinu, nepodělit! Jeden v nich zmizel jako voda, ale pak stejně rychle zmizely i kachny dále po proudu. Tak konec zádavy a zase do práce. Teď nás čekají budky v Rozáriu a snad budou úspěšnější. V tom zapisování čísel, ptáků a obsazení sýkorníků už mám trochu chaos. Ale nebojte, výsledky budou a doufám, že v pořádku. Teď ale stojíme pod břízou, na které vždy vysívala úspěšná budka, ale dnes ji nevidíme. Zkrátka zmizela! Nebo ne – leží skovaná v tújích, bez střechy a rozbitá. Tomu už vážně nerozumím… Už se blíží k poledni a mladší část, tedy většinu, naší skupiny už zajímají než ptáci více led a tisové bobule, takže teď jsme od mlsání červených kuliček všichni ulepení, a co chvíli sháníme nějaké nářadí. A konečně jsou tu i hnízda a v jednom z nich dokonce mrtvá mláďata! Kostřičky nám toho, až na to, že to už byla poměrně stará ptáčata, moc nepoví, ale rozhodně tenhle tajemný příběh měl velmi smutný konec. Přemýšlím, co asi se stalo, když tu z další budky přede mnou vylétá koňadra. Patřičně mě to zarazilo, ale po otevření je vidět, že zde asi nocují. Nakonec se přeci jen obsazenost zvedá, ovšem v našich domcích hnízdí jen sýkory. Celou akci zakončuje mládež na kolotoči a zbytek ještě řeší naučnou stezku. To je však ještě na dlouho… Vracíme se do DDM, ale - v Rozáriu jsme zapomněli žebřík! S Alinou mířím nazpět a zastavuje nás kočka. A jak si umí perfektně říct, co chce! Rohlík do ní zmizí mrknutím oka. Teď už jen pár slov k zítřku a hurá domů. Moc se mi díky pěknému počasí nechce, a tak ještě trávím hodnou chvíli na mostě přes Moravu pozorováním, jak zbytky posledního rohlíku mizí v nenasytných kačenách.

Kateřina Ševčíková