Bílou plání za čapím přeludem

Parkoviště na Bumbálce úzkostlivě obepínají vysoké hradby sněhu. Pouliční světla si nesměle pohrávají s vlhkým vzduchem a vrhají měkké světlo na projíždějící automobily. Prokřehlými prsty nazouvám návleky a pomalu, vrávoravým krokem se vydávám vstříc únorové noci.

            Po několika minutách, jen co seběhnu z hřebínku, už stojím u vratkého plůtku, který ukrývá ráj rezervace Salajka. Stojím a poslouchám. Slabá zář proráží holé koruny a odráží se o svátečně bílou zem. Kdesi z dáli mi k uším doléhá čvachtání projíždějících aut, jinak je hrobové ticho. S mírnými rozpaky houkám na puštíka bělavého, moji drahou uralku. „Hůůůů hu hůůhu.“ V tu ránu se kdesi z opačné strany porostu ozve odpověď, slabá a váhavá. Zdlouha vychutnávám tenkou ozvěnu a volám znovu. Ještě slyším doznívat svůj hlas kdesi dole, v údolí Smradlavy – když tu „huu“. Tělem mi jako břitva projíždí hluboké a temné houknutí, jen pár metrů ode mě. Po těle mi přebíhá husí kůže, tohle jsem nečekala. Zaposlouchána do nejsladší melodie soví árie a mžourám do větví prastarých buků. Tu a tam se jako stín mihne peruť strážkyně karpatských pralesů a opět zmizí v temném inkoustu noci.

            Ač tajemnou silou přikovaná k magickému hlasu, daří se mi odtrhnout a mířím na Klín. Netknutý poprašek sněhu místy čeří otisky tlapek kun a lišek, místy jej brázdí hluboká rýha po procházející vysoké. Pohádkově bílý les řídne, z oblohy pomrkávají slabé hvězdy a z nedaleké samoty prosvítá světýlko. Radostně sbíhám k hájovně pod Salajkou, vysvlékám bundu a vychutnávám krásu zimní noci. Rázem mě přemáhá smutek. Tam kdesi v teple za oknem jsou lidé a já? Sama vprostřed mrazivé noci, vyhnaná na pláně – ale volná. Ano volná, vždyť právě v tomto okamžiku nemám nic, ale patří mi úplně všechno! Cítím, že se mi po tvářích kutálí kapky slz a padají do sněhové duchny, ve které se nesměle vzhlíží baletky noční oblohy.

            Pomalu a nejistě, s myšlenkami rozběhlými po všech údolíčkách, stoupám na Klín. Jdu váhavě právě tou cestou, kterou jsem kráčela před léty, když jsem byla v Beskydech poprvé. Náhle se mi vrací všechny vzpomínky, stíny mi jako bumerang vrací strach. Tápu v nejistotě a do starých ran se mi sype sůl. Proč? Kdesi v hustém lesíku probíhá stádo prasat. Chvilku zastaví, ostražitě naslouchá, jako by něco tušilo, a pak pokračuje usmířenou krajinou ve své noční pouti. Se strachem mladé laně se rozhlížím kolem sebe, do chřípí nabírám vůně, krajina se za těch pár let hodně změnila. Hříva smrků díky kůrovci dost prořídla a obří paseky se mi nemilosrdně šklebí svým posměvačným chřtánem. Tu by tak mohl být sýc. Dlouho stojím, oči přivřené, a poslouchám. Kruté ticho mi surově drásá nezhojené jizvy. „Pupupu“, písknu bezmyšlenkovitě, jen abych se zbavila toho strašného ticha. A tu, kdesi v úpatí kopce, se nade mnou smiluje sýc a začne prozpěvovat svou monotónní písničku. A po chvíli se přidává další. Hned se jde veseleji. Míjím spáleniště, čerstvě doutnající pařez, zdravím třetího sýce a pozvolna přecházím na severní svahy kopce. Kdesi z Bílé mi k uším doléhá slabý štěkot a tu a tam hučí auta. Cesta svážnicí se neskutečně vleče. Nohy se mi motají a už se nemůžu dočkat tepla svého spacáčku. Něco před půlnoci scházím nad Mezivodí. Chci přejít do dalšího údolíčka, tam prý by na mě měl čekat seník. Ale přitahuje mě stále víc a víc magické volání uralky, vzdálené a odtud neslyšitelné, přesto tak skutečné. Vrátím se za ní, co na tom, že má v noci sněžit.  

            Mrknutím oka jsem pod místem, odkud jsem před několika hodinami vycházela. Již zdáli slyším volání své vyvolené a s šibalským úsměvem přidávám do kroku. Přemýšlím, kam složit záda. Okukuju blízké chaty na samotném okraji rezervace, ale není se zde kam schovat a navíc se uralka posunula o trochu níže a není ji odtud slyšet zrovna nejlépe. Znovu sbíhám dolů a rozbíjím tábor přímo pod plůtkem u naučné cedule. Je něco po jedné. Sníh se tajemně leskne a odráží světlo hvězd, které nesměle vykukují mezi nahými a zlámanými větvemi. Puštík odlétl na svou pravidelnou noční obchůzku a své panství teď obhajuje někde daleko, nad Maxovým klauzem. Zvolna usínám jen tak, v pololeže na spacáku. Netrvá však dlouho a probouzí mě lechtání pod nosem. Rozchumelilo se. Těžký mokrý sníh nepříjemně studí, utišil i houkání mého přítele. Je ticho, jen vločky slabě šustí v korunách hustých smrků.  Znovu usínám a znovu se budím. Pomalu se rozednívá. Do spacáku mi začíná prokapávat vody z tajícího sněhu, tíží mě nepříjemně mokrá a lepkavá celta. Koukám na mizející stíny, ze šedi pozvolna vystupují obrysy a stávají se zřetelnější a zřetelnější, až konečně rozeznávám jednotlivé stromy. Ráno probudilo šoupálka a za nedlouho mu přitakává i strakapoud bělohřbetý. Nepokojné „kik, kik“ rozeznělo i hejnko hašteřivých sýkor. Čas vylézt ze spacáku.

            Opouštím všední šeď smrkové monokultury a pár kroky, magickými vrátky, vcházím do ráje prastarého jedlobukového pralesa. Roztodivně pokroucené stromy, jako mrtvoly v posledních křečích, obaluje cukrová vata hutného sněhu. Potápím se stále hlouběji a hlouběji do čarovné zahrady, hltám každý tvar, každý zvuk, každou větvičku. Scházím zvolna dolů na spodní okraj, otáčím se a o kousek vedle šlapu zpět na horu. A opět dolu a nahoru. Hledám „ztracené“, nebo spíš dosud nenalezené nové hnízdo černého čápa. Nepopsatelné cosi mi říká, že tu někde je. Naděje se ale vzdaluje s každým krokem. Mezi hustou sprchou těžkých vloček si připadám jako Maruška, kterou poslala macecha pro jahody. V zimně a na čápa. Z přemýšlení mě vytrhne slabé houknutí z opačného konce porostu. Srdíčko se radostí chvěje – uralka. Odpovídám, ale tam, za paravanem svlečených buků oděných v bílém rubáši, je hrobové ticho. Dál pokračuji v nekonečném hledání, v tak malém, ale přesto nekonečném kousku lesa. Konečně přicházím pod buk, na jehož větvi se skromně usmívá již opuštěné čapí hnízdo. Tohle ale znám, právě proto hledám to druhé. Ještě zbývá projít poslední pás v mokrém sněhu místy bořícím se až do pasu a opustit tento vznešený chrám.

            Mířím do dalšího porostu, kde mě opět vítá svým varováním bělohřbet. Do kopce se mi nechce. Za chvilku mám stejně slézt a vyrazit na vlak. Ale cesta domů mě také neláká. Dlouho postávám, nevědomky zahleděna do zpívajícího uhelníčka, a přemýšlím, co vlastně chci. Sama nevím, ale podstatné je, že musím do civilizace. Cesta do údolí se vleče. Sluníčko, které mě na chvilku vykouklo pozdravit, opět skrývají temné mraky a z oblohy začíná poletovat sněhové peří. Zvuk projíždějících aut po hlavní silnici je stále blíž a blíž…

Text: Kateřina Ševčíková