Beskydské šelmování a kurování

V sobotu 16. 2. 2019 se v celých Beskydech mapují velké šelmy a lesní kurové. Vzhledem k tomu, že jsem „vyfasovala“ dvě trasy s celkovou délkou přes 50 km, musím svou pouť podělit do dvou dnů. Po krátké páteční stopovačce medvěda (v Beskydech můj první!), příjemném posezení v Starohamerské hospůdce i sobotní pouti přes Zadní hory teď ležím nedaleko Salajky...

Nemůžu se dočkat rána. Tělem roztopený sníh se mi dere do spacáku a na jeho povrchu opět namrzá. Co chvíli mě vzbudí zima. Konečně mi přes tenkou „hradbu“ látky, která mě udatně brání před mrazivým ránem, začíná prosvítávat temně zelené světlo. Svítá! Najednou se mi ale z teploučka spacáku nechce. A tak nasaju onu magickou vůni zatuchliny a na chvilku ještě přivírám oči…

V tom se mi do snu vnutí jemné „krá krá“. A po chvilce opět: „krá krá – krui“. Zvědavost mě donutí vystrčit nos a rozhlédnout se, kde jsem vlastně v noci skončila. Snad jsem došla až na konec světa? Slepá cesta zde končí mohutnými hradbami sněhu, jejich bílá zář ostře kontrastuje s temnou zelení okolních smrků. Žlutá bříška několika bělavých beránků na obloze dávají tušit, že sluníčko už se šplhá k obzoru, já však, schovaná za hřebenem, si nemůžu dovolit vyčkávat na východ. Očima hladím ranní posly, nejkrásnější zpravodaje. Okolo sem tam produní auto přes nedalekou Bumbálku. A já, před světem ztracená, vychutnám „volné“ nedělní ráno. Vtom mi zase k uším dolehne krákání krkavce. A už se mi oči zastavují i na drobné černé tečce kroužící mezi, teď už ohnivě planoucími, nebeskými ovečkami. Tmavý bod řeže v obloze elipsy, postupně se zvětšuje a zvětšuje, až v něm začínám zřetelně poznávat krkavčí siluetu. Černý pták sestupuje níž a níž, kráká a z povzdálí se mu najednou ozve druh. Teď už dva temné kříže brázdí oblohu ve stále se zmenšujících kružnicích. Vesele si pokrákávají, sestupují stále níž a níž. Už vidím zelenavé odlesky per jako tajemný odraz drahých onyxů, už vidím šibalský odlesk v jejich očích, mohutný zoban. Kruhy se stále zmenšují, až mám oba ptáky jen pár metru nad sebou. „Zmizte! Já ještě nejsem mršina! Vždyť přeci žiju!“ Problesklo mi hlavou. Oba krkavci, jako na povel, jako by mi porozuměli, znechuceně zakrákali. Snad zklamáni ztracenou snídaní, své kružnice začali opět zvětšovat.

Nejvyšší čas vyrazit. Vysoukala jsem se ze spacáku a pozdravila sojku, která se zájmem sledovala celé mé probouzení i balení nočního příbytku. Tiše jsem poděkovala milému plácku za příjemnou noc a namrzlou silnicí se šourala dolů. Rychlý sestup do údolí, pak pár set metrů po namrzlé silnici (samozřejmě s několika uklouznutími a  nezbytnou a důkladnou prohlídkou místa po včerejší autonehodě) a už jsem na přidělené trase. Deja vu. Tenhle kus jsem šla včera. A tenhle už taky několikrát. Stoupání do kopce mě pomalu začíná prohřívat. Dýchám si do prokřehlých dlaní, ale je mi jasné, že bez sluníčka ten spásný okamžik – „teplo“ – nepřijde. Konečně se dostávám ze stínu Klínu i z rolbou upravené cesty a šplhám mladým porostem střídajícím se se starými stromy vzhůru. Teplé paprsky slunce mě hladí po tváři, rozprostírají se po sněhu a ledové krystalky, jako zrcátka, opět vrací svou krásu sluníčku. Vtom mě zastaví vášnivý a nevybíravý zpěv koňadry. Sameček přímo přede mnou poskakuje nízko ve větvích smrku, usilovně se předvádí, čepýří se a přeletuje z větvičky do vyhnilé dutiny. Stále tam a zpátky. Proč? Jemné zavarování z koruny. Svitlo mi! Dolů slétá samička a zlobí se – snad nad mou přítomností, snad na samečka, že nedbá nebezpečí. A on, jako hrdina, vystaví na odiv svou citrónově žlutou hruď s antracitově třpytivým silným pásem (je to opravu fešák), přelétne na vedlejší strom a znovu spustí: „pivo pivo pivo“. Samička ho následuje a už je vedena do nového příbytku. Jako by na mě úplně zapomněli. Nedá se nic dělat, jaro je tady.

Pohled na Zadní hory, Smrk a Lysou horu z Československé hranice

Sedám na kus zledovatělé cesty, chytám první jarní paprsky a poslouchám ony ptačí milostné písně. Koňadra, uhelníček, z povzdálí zní brávník s brhlíkem, okolo prolétá párek hýlů a kdesi nad lesy krouží káňata. Tu mi k uším dolehne i jemné cvrčení. Mlynaříci! Několik dlouhoocasých akrobatů se mistrně proplétá mezi větévkami, sbírá hmyz a za neustálého domlouvání se posunuju krajem do dálky. Nad hlavou mi přelétá jeden, druhý třetí a jak se rychle objevili, mizí pryč. Ledovou cestou se kloužu dolů na Salajku. Nechce se mi, a ani to moc nejde, spěchat. Ale zjišťuju, že hodin je víc než dost, cesta je daleká a možná mě čeká ještě milá návštěva na Kavalčankách. Ale především musím stihnout vlak.

A už odbočuju na hřebínek, který mě dovede až k Maxově klauzu. Těžební technikou projetá cesta zprvu slibuje příjemný pochod, po pár krocích však končím ve sněhu. A že je teplo, tak se začínám bořit. Hup tedy do sněžnic! Za chvilku jsem dole u vodní nádrže. Konečně oběd, popolední chvilka siesty, stopy vydry a příjemné švitoření uhelníčků... Po pár chvílích však znovu balím batoh a mířím nahoru, na hřeben. S nastoupanými metry se otevírají krásné výhledy, k uším mi ale doléhá víc a víc hluku. Nejprve sněžný skútr, pak lidské hlasy. A to už stojím na hlavní hřebenovce. Brr – otřepala jsem se. Po několika dnech v divočině a mezi „normálními lidmi“, místňáky, jsem zpět v civilizaci. Turisté – upnuté oblečky, běžky, cestování od hospody k hospodě... Jak snadné by bylo se zhoupnout zpět do údolíčka a všem těmto návštěvníkům zmizet. Ale trasa je vytyčená, musím poslouchat. Ač dost nespokojeně, šinu se zrolbovanou cestou. Zde stěží asi najdu nějakou stopu nebo trus. Netrvá však dlouho – k první hospodě – a jsem na trase opět sama. Vychutnávám pohledy na blízké dálky – jako hrudky bílého marcipánu či piškot politý bílkovou polevou se tyčí hřebeny Tater, Fatry, Kysuckých Beskyd. Do dálky svítí, nezdolné a nepoddajné divoké Karpaty. Brázděné tlapkami šelem, kopýtky jelenů i perutěmi orlů a tetřevů. Přivírám oči a natahuju ruku, abych pohladila ty ladné křivky, polaskala skalky, ohmatala každý detail jejich nerovností. Nebezpečné pohupování ve světě fantazie… Dost! Zpět do reality!

Západ slunce nad Smrkem

Zaposlouchaná do přicházejícího, ale ještě, stejně jako ony kopečky, vzdáleného jara, putuju dál hřebenem. Ač se místy brodím ve sněhu či jindy kloužu po ledové skluzavce, cesta ubíhá rychle. Už stojím v Kelčovském sedle a rozmýšlím, co dál. Vzhledem k tomu, že návštěva padla, tak volím vylézt na Lukavici za „duchem tetřeva“ a uvidí se. To jsem si zas něco vymyslela. Takový kopec! Nakonec to není tak hrozné, i když bez jediného otisku tetřeví stopy či bobku. Poslední výhledy a už volím cestu dolů. Po staré odvozní lince. Sníh křupe pod sněžnicemi a celou krajinu polévá rudá záře. To sluníčko sestupuje níž a níž, až olizuje majestátné svahy Smrku. Právě teď bych chtěla sedět přesně v místě jejich dotyku a koukat, jak slunce zapadá o kus dál na západ. Kotouč pomalu, ale jistě mizí, za obzor a mě se ženou do očí slzy. Jak jen se mi odsud nechce! Svůj part do moll naladil brávník, to snad, aby doprovodil poslední paprsky a popřál jim dobrou noc. Sbíhám na silnici, balím sněžice a rychle dolů, ať stihnu vlak. Vcházím na Kavalčanky. Poslední červánky dávají sbohem dnešnímu dni a potápí celou osadu do teskné melancholie. Bez lidí, bez života, jakási tíha či zklamání teď visí nad jindy přátelskými dřevěnkami. Zvedl se ledový větřík a začal si pohrávat v suchém větvoví. Přepadá mě smutek, není, kam by se člověk mohl schovat, chybí tu písnička, sevřené dlaně, teplo kamen… Rychle odsud! Pozdrav místní kapličce a už nabírám vodu z pramene Smradlavy. Nejlepší, po pekle páchnoucí, minerálku s příchutí síry. Plášť noci již přikryl celou krajinu. Do Bílé přicházím za tmy. Tak snad brzy na viděnou, Beskydy!

Foto a text: Kateřina Ševčíková