Aprílový žertík? Kdepak – neuvěřitelné překvapení!

S klapnutím otvírám branku od zahrady a pomalu se šourám zahradou na dvorek. Byla jsem se jen tak projít v lese a po několika hodinách se teď nejvíc těším na to, až si sednu, napiju se a něco sním. Z větví ořešáku nade mnou chrčí zvonek a spíš jen ze zvyku zvednu hlavu. Když vracím oči zpátky, upoutá mě dovádění bílých konipásků na hřebenáči střechy. Hmm, nějaké partnerské libůstky. Sameček by po samičce něco chtěl, ale ona dělá drahoty. Uskočí tři krůčky a čeká, jestli ji bude sameček následovat. On zase za svou vyvolenou popoběhne, ale ona si udržuje stále bezpečný odstup. Když doběhne až ke komínu a vypadá to, že je v pasti, přelétne přes samečka a honička začíná na novo. Stále si jej ale pouští blíž a blíž k tělu. Najednou přidřepne a jakoby pokyne na samečka. Ten svou příležitost nepromarní – hop na záda, chvilka manévrování a je po všem. Každý si letí na svou stranu.

Pomalu oddaluju dalekohled, když tu koutkem oka zaznamenám něco divného. Na komíně je něco podezřelého. Jakýsi tvar, jakýsi výrůstek, který by tam být neměl. Vydechnu a dalekohled opět přikládám k očím. Cože? Rychle oddálím dalekohled, protřu oči a znovu jej přikládám. To není možné! Typická silueta a zamračený kukuč mluví za vše. Opravdu jsem se zbláznila? Stojím jak opařená, neschopná se pohnout. Těžce polykám a utírám si orosené čelo. Srdce mi duní až ve spáncích a mám pocit, jako bych byla v nějakém krásném snu. Znovu na ptáka dlouze koukám dalekohledem. Ano, nemůžu se mýlit. Na komíně sedí sýček!!!

Sýček obecný na mém komíně

Konečně jsem se probrala z mrákot. „Musím ho vyfotit,“ bleskne mi okamžitě hlavou: „tohle mi jinak nikdo neuvěří.“ Spíš než, že by mi to nikdo nevěřil, se ale bojím toho, že tomu nebudu věřit sama. Do hlavy se však vloudí další myšlenka. Foťák mám na nočním stolku a na nohou boty. Mám se vyzout nebo raději ne? Vydrží sýček na komíně sedět? Sjedu pohledem na své zablácené kanady. Při myšlence na světle meruňkový koberec, který mám v pokojíku, je volba jasná. Musí vydržet.

Sýček obecný na komíně sousedů

Teď! Jako na výstřel startovací pistole začíná závod. Rychle se snažím rozepnout pásky na botách, zápasím s uzly na tkaničkách. Sakra! Nervózně si ulevuju. Třesou se mi ruce, nejde to! Konečně. Rychle vklouznu do papučí a vbíhám do domu. Ve dveřích málem porazím dědečka a ze schodů se žene i brácha. „Nechoďte na dvůr!“ procedím nevrle mezi zuby. „Hlavně nestartuj traktor,“ štěknu na bratra. To už popadnu foťák a řítím se zase po schodech dolů, mezi oběma pány, kteří se z mého rychlého průletu ještě nevzpamatovali.

Letmým pohledem přeletím střechu. Uff, kámen mi spadl ze srdce. Sedí tam! Hlavně teď neuleť, prosím! Zapínám aparát, přibližuju objektiv a ostřím. Sýček stále sedí. Rozklepanýma rukama mačkám spoušť. Ale ne, ta je rozmazaná. Další a další snímek, konečně jsou k světu. Znovu přikládám k očím dalekohled a kochám se. Obličej, který s hrdostí nosím na tričku, kouká přes okraj komína. Mého komína – vždyť se o jeho stěnu opírám hlavu každý večer, když ležím v posteli! Stále mi to přijde neuvěřitelné. „Můj“ komín, „můj“ sýček. Konečně se trošku začínám uklidňovat. V tom sýček něco zpozoruje. Vytřeští své jasně žluté oči, napřímí se, pár mávnutí a tvar okřídleného doutníku se přesunuje na druhý komín. Sovička je teď očividně rozrušena. Chvíli stojí v póze postaveného pravítka, na to se zmáčkne do podivné rozplesklé brambory, která splyne s pozadím a opět vystřelí do pozoru. A k tomu třeští oči tak, že ji snad musí vypadnout z důlků! Ještě několikrát zacvičí a opět vzlétá a přesunuje se na další komín. Ten už je daleko. Stále ještě vzrušeně vbíhám do domu a řítím se na ulici. Je tam! Sýček stále sedí na komíně a kouká. Sedám na obrubník. Jen tak, v papučích a bez roušky, neuvědomuju si, že se teď sluší a patří být zahalen. Dlouze si prohlížím ladné křivky sovičky v dalekohledu. Zamračený pohled s mrkajícíma očkama, hnědě strakaté tělíčko. Teď už skoro věřím, že to sýček opravdu je. Ale vždyť je přeci první duben! Apríl! Kdo si to tu ze mě dělá legraci? Dobrý fór – posadit ornitologovi na komín sýčka! Znovu pořizuju pár snímků a potápím se do nejistoty. Sluníčko pomalu míří k obzoru a sýček pořád sedí. Chvilku mžourá k západu, pak oči přivře a zdřímne. V tom mu hlavička spadne na bok a jakoby se celé tělíčko začalo převracet. To sovičku probere. Znovu kouká k zapadajícímu sluníčku, až ji zase přemůže únava a zavře oči.

Pomalu se šourám z ulice zpět domů. Prohlížím určovací atlasy i fotky a ujišťuju se, že se nemýlím. Opravdu je to sýček, jiná možnost neexistuje. Kde se tu ale vzal? Stále ještě v nepopsatelné euforii píšu kolegům sýčkařům, co si o tom myslí. Venku se již skoro setmělo. Oblékám si svetr a mířím do ulic obce. Ale je zde ticho. Po žalostném sýččím volání ani památky. Reakce na nahrávku také žádná. Rozčarovaně se vracím domů a v poslední naději dávám za okno diktafon s myšlenkou, že si sýček v noci zahouká. Z analýzy záznamu ale mimo to, že celou noc opět kokrhal sousedův kohout, zjišťuji pouze skutečnost, že brácha zaspal a šel pozdě do práce. Ani další a další pokusy nalézt sýčka s úspěchem neskončily. Kdo ví, kde je mu dnes asi konec. A kdo ví, kde byl jeho začátek…

Stránka věnující se ochraně posledních sýčků u nás: https://www.birdlife.cz/co-delame/vyzkum-a-ochrana-ptaku/ochrana-druhu/sycek-obecny/athene/

Text a foto: Kateřina Ševčíková

01. 04. 2020