Akce Buteo I

Je sobota 17. 11., právě dnes probíhá akce Buteo. Vstávám asi po třech hodinách spánku a vyrážím na Chomoutovské jezero. Chci tam být dřív, než dorazí banda nadšených badatelů z našeho oddílu. Melancholické podzimní ráno se halí do závoje z mlhy. Přicházím do mokřadu, usedám a mé oči hledají v každém pohybu či zašustění rákosiny něco živého. Většina ptáku jsou jen modřinky, občas se mihne strnad rákosní, ale to, koho bych opravdu chtěla ze všech nejvíc – sýkořice -  nikde. Nečině bloumám a poslouchám šustot studeného větru asi hodinu. Ze země mě zvedá dravec – samice pilicha. Z povzdálí se ozývá první káně. Kontroluji čas a ještě se stíhám zastavit u jachtařského klubu. S pomlouvajícími rybáři za zády není pozorování moc příjemné, ale i tak nacházím hvízdáka a čírky. Vracím se k Chomoutovu a z dálky vidím tlupu pozorovatelů, co se snaží z nízkých mraků vykoukat alespoň jednu káni. Setkáváme se a vycházíme na naši tradiční trasu. Vypadá to, že aktivitu si ptáci odbyli ráno a teď už jen někde podřimují. Přesto na hladině můžu děti (ale i větší členy výpravy, a sebe asi nejvíce) potěšit. Z čírek sice příliš pěkný obraz není, ale sameček hvízdáka se ukazuje znamenitě… Máme stativ, a tak se pouštíme i do určování velkých racků. Jde to ztuha, ale nakonec se shodujeme na všech bělohlavých. Postupně se vracíme zpátky. Ještě zbývá hra o přesmyčky ptačích jmen a poslední prohlídka hladiny. V koruně olše se honí čížci, ale jinak je opravdu mrtvo. Zbývá ještě docela dost času, rozhodnutí vedení je pro hry. Pomalu se ještě s pár jedinci trousím za výpravou. Když tu, kousek od loděnice, se ozve mě velmi dobře známý „prasečí kvikot“.  Je to již několik měsíců od dob, kdy jsem ho slýchala každý den – jenže jsem už zase zapomněla, který to chřástal vlastně je. Nahrávka mě jistí – opravdu se jedná o vodního. Zalézám blíž k rákosí. Jenže není na mě zvědavý.  Na nahrávku se mi jednou ozve a nic víc. Potvrzení mi stačilo, nechávám ho na pokoji. Znovu se obracím k šumějícímu rákosí. Sedím teď sama, jen z dálky ke mně doléhá veselý povyk dětí. Vítr se otírá o hladinu a klasy rákosu mě pomalu vybízejí k cestě na autobus. Nedá se nic dělat, musím se vrátit… Do tabulky však můžeme napsat alespoň jednu neurčenou káni.

text: Kateřina Ševčíková