Ve stopách šelem

Stéblo suché trávy mě šimrá na tváři a do nosu se mi dere jemná vůně sena. Ač mám ještě víčka zavřená, cítím, že svítá. Pomalu otvírám oči a zírám na stroze vybavený interiér seníku, který osvětluje jen několik paprsků světla. Zvenčí cinká ze střechy odkapávající tající sníh, ale už neprší. Sláva! Včera večer jsem promoklá bloudila okolo vrcholu Travného a žádný suchý pelíšek k přespání jsem nenašla. Musela jsem tedy slézt až nad Morávku, kde se mě přátelsky ujal právě tento zamčený seník. O to ale delší cestu mám zpět na přidělenou trasu, kterou mám projít v rámci celobeskydského mapování šelem. Tak vzhůru!

Pomalu si to křupu zmrzlou krustou sněhu zpět na turistickou značku. A už jsem na rozcestníku a už odbočuju do kopce. V tom mé oči upoutá jakási podivná stopa, ale mozek velí zastavit až po několika metrech. Rychle se skláním k zemi. Co to je? Tady šel někdo bosý? Opatrně hladím otlak a vracím se na počátek těch divných stop. Pět prstů a velká ploska. Vždyť to může být jedině – bojím se domyslet větu. Vždyť v okolí Morávky medvěd dlouho pozorován nebyl? Ale co jiného? Muselo to tu jít v noci, později než já – moje stopy jsou zasněžené více - ale zase dříve, než přestalo sněžit. Že by člověk? Yetti? Nevím, ale po diskuzi s šelmaři se o míšu nejspíš nejednalo. Tajemství…

Opouštím stopu a pozvolna se po turistické značce škrábu vzhůru. Ledová krusta se zvolna mění na čerstvý sníh, kterého přibývá a přibývá. Marně hledám stopy jeřábků, které jsem si tu večer zaznamenávala. Všechno přikryla sněhová duchna. I když moment – řada drobných trojlístků v přesných vlnovkách. Tak tady se batolil jeřábek teprve před chvílí. Lehce hladím stopu a dlouze zírám na svou cestu, která mě teprve čeká. Je to jako sen, jako cesta do pohádky. Sluníčko začíná vykukovat z mraků a jemně osvětluje namrzlé jehlice smrků i březové větvičky. Všechny krystalky tak důmyslně poskládané do různých tvarů tvoří snad ty nejsmyslnější šperky.

Pohádková cesta na Malý Travný

Má cesta posetá ledovými drahokamy začíná prudce stoupat. Prošláplá stopa zmizela a já se teď po kolena brodím ve sněhu. A to jsem si ještě ráno říkala, že zima letos k Beskydským vrchům moc štědrá nebyla. Konečně se kopec zmírňuje, to se blížím k vrcholu Malého Travného. Mám to vzít po značce a na hlavní vrchol chodit nemám. Jakési nutkání mě ale štípe do levého ucha a nutí mně jít na horu. Proč? Dlouho zvažuju, do kopce se mi moc nechce, ale zvědavost vyhrává. Už jsem skoro na vrcholu, když tu moji stopu kříží opět vlnovka stop lesní slepičky. Ale – zírám na to zblízka. Ta velikost? Rychle vytahuju metr a přeměřuju, jak jednotlivé kroky, tak délku stopy. To se mi nezdá. To by malinký jeřábek musel vyrůst na „jeřába“! Vždyť to bude tetřeví slepice!!! Napůl nevěřícně, napůl vesele se vrhám do sněhové nadílky, bořím se nad kolena a sleduju stopu. A když už se vracím zpět na stezku, do očí mi padne druhá stopní dráha. Opět, snad ještě s větší radostí, se znovu vrhám do sněhu. Srdce mi buší napětím, ruce se mi při focení chvějí. Zároveň mě ale přepadá i nejistota, je to opravdu tetřev? Jistotu mi dává až potvrzení kolegy, který se na snímky mrkne o pár dní později.

Tak tady šla tetřeví paní...

Ještě celá rozrušená opouštím vrchol a skrze sněhovou pláň se mezi stromy sunu zpět na značku. Cesta je zde už docela dobře prošláplá, jde se mi pohodlně. Jen těch lidí nějak přibylo. Kolik je vůbec hodin? Vždyť to už je dost po poledni a mě čeká ještě dlouhý kus cesty! Přidávám do kroku. Letmo nakreslená mapka mi však velí odbočit. S nadšením opouštím pohodovou cestu a vrhám se vstříc neposkvrněné bílé kryjící lesní průsek. Dva kroky a žuch. Až po zadek jsem v závěji. Jen co se dostanu zpět „na povrch“ a získám jistý krok, už zas vězím ve sněhu. V hustším lese se zdá situace lepší, ale jen do doby, než narazím na popadané stromy – celá mokrá se plácám v bílém pokladu a snažím se dostat ven. To je sranda! Při pohledu na mapu mě však humor přechází – moc nevím, kam odbočit a jak budu lesní pěšiny hledat. Stavím tedy jen tak pro radost malého sněhuláka a vracím se zpět na turistickou stezku. Zde se moc dobře nestopuje – sníh je sešlapán turisty, velice matou i otisky talapek psů. A čím jsem blíž k Visalajím, tím je situace horší a horší. Potkávám známé a cesta dolů alespoň rychle ubíhá. Ale jaký to šok na Visalajích! Auta, lidi, davy turistů. Brr. Proto jen rychle sežmoulám suchou kůrku chleba a unikám zpět do lesa. Ač na značce a k tomu na spojnici dvou významných turistických míst, znovu jsem docela sama. Zubaté sluníčko naladilo uhelníčky na jarní náladu, občas zpívají už i králíčci. Drobouncí zelenkaví hrdinové se žlutou korunkou. Pro mě opravdu králové, snad nikdy se nepřestanu obdivovat jejich výdrži a odvaze.

Pomalu se brouzdám sněhem a už se mi nechce spěchat. Plnými doušky si vychutnávám jaro a jakési blažené teplo, které mě hřeje u srdíčka. Vtom se přede mnou otevřou rozhledy na přehradu Šanci, Lysou horu a Smrk, a je mi rázem jasno. Ano, to je ten pocit shledání s někým blízkým, pocit, jako byste se vraceli domů. Jak dlouho jsem tam dole nebyla a jak mi jen bývá po těchto končinách v bezesných nocích smutno!

Zimní pohled na Lysou horu

Ale dost lítosti. Vždyť už jsem na Grúni! Dávám se do řeči s místním chatařem a ten se se mnou dělí o mandarinku. Neodolatelná vůně se mi zabodla do nozder a ta chuť! Natisíckrát děkuju! Pomalu se spolu šouráme hřebenem, když tu mě do očí praští mihnutí stínu. Co to? Sova? Rychle zabodávám pohled do smrků a hledám nějaký pohyb, který by mě na otázku odpověděl. „Jo, to bude ta sova,“ odvětí pán. „Ta tu lítává.“ Vtom se ze stromů vyřídí obrovský pták a neslyšně přeletí o kousek dál. Rychle ostřím dalekohled. Vždyť to je – tají se mi dech, nejsem schopná to doříci. Vždyť to je URALKA!  Vykřiknu skoro nahlas. Načež sova opouští svůj posed a k mému údivu nám letí vstříc. Sedá na dřevěný sloup pár metrů od nás a rozhlíží se, jako by o nás ani nevěděla. Loví. „Jo, jo, to je ta naše sova. Ta tu seděla i včera,“ vypráví s hrdostí v hlase můj doprovod. Já se však ještě nemůžu vzpamatovat z rozrušení. Chvějí se mi ruce, v krku mi vyschlo a nejsem sto se vzchopit na slovo. Dlouze a mlčky zírám na naprostou soví dokonalost, než jsem vůbec schopna zvednout dalekohled. Ladné šedivé peří se chvěje v nepatrném vánku, hrdý postoj, mohutné pařáty, žlutavý zobá. A hlavně oči. Ty oči, do kterých jsem se zamilovala již kdysi dávno. Černé oči s něžným a smyslným, avšak ďábelským leskem, s divokostí hor i teplou náručí vrcholů a údolí. Oči, z nichž čiší nezkrotná touha po svobodě, ale i naprostá oddanost. Oči, na které snad nikdy nezapomenu, oči, které mi změnily život.

Lovící puštík bělavý

Ze zamyšlení mě vytrhne ženský hlas. Prý na co koukáme. Nejde jinak – s nadšením se dělím o ten neskutečný zážitek, že pár metrů před námi sedí puštík bělavý. Na otázku, jestli je to běžné odpovídám, že je to opravdový poklad. Že je to ta sova, která se s titulem zajímavosti tyčí na mnohých naučných panelech. Přidávají se další lidi a povídáme. Uralce, jak se nám zdá, jsme někde u konce ocasu. To se ale nedá říct o dvou osobách, které přijdou skoro až pod soví posed. Opeřená královna hor se z ladností a klidem zvedá a plachtí kamsi dolů, nám z dohledu.

Ještě celá rozrušená scházím kolem zámečku Hartisov až dolů k Černé Ostravici. Už padla tma a zledovatělá asfaltka se vleče. Volám si s kolegou a potvrzujeme naše setkání na Bílém kříži. Tak vzhůru!

15/2/2020

Text a foto: Kateřina Ševčíková