Tovačov s překvapením

Je čtvrtek 25. 10. 2012. Nemusím do školy, a tak využití dnešního dopoledne připadne na ptáky. Po dlouhé době vyrážím směrem k Tovačovu. Setmělé ulice doprovází domů poslední opozdilce, než však autobus dorazí na kýženou zastávku, je téměř světlo. Ale ne takové, jaké bych si přála. Přicházím k Hradeckým rybníkům. Z dáli se ozývají rackové a volavky, ale hladina je poloprázdná. Navíc hradba šedivých mraků mi nedopřává ani takový požitek, abych mohla prohlédnout detaily nedalekých kachen. Na převrácený člun, kousek ode mne, usedá se zapísknutím ledňáček. Vytahuji foťák, ale není světlo.… Ze všech fotek mi vychází rozmazaná šmouha. Za zády se mi objevuje traktor, ptáci vzlétají a usedají dále od břehu. Velcí rackové, posedávající na bahnech polovypuštěného rybníka, to vzdávají úplně a míří na pole. Pokouším se určovat, většina vypadá na bělohlavé, ale… Raději se do spekulací pouštět nebudu. Po dlouhém pátrání mezi kachnami a roháči nacházím konečně něco jiného – samce poláka velkého. A najedno se snaží na hladinu sednout skupinka hvízdáků – ale nezdá se jim bezpečno. Neustále tu jezdí stroje. Dnes probíhá výlov pravého horního rybníku… S prohozením několika slov procházím okolo rybářů, přehlížím hejno racků a dávám se do počítání volavek. Je jich tu opravdu hodně. U protějšího břehu napuštěného rybníka plavou nějaké kachny, ale triedr mi k jejich zdárnému určení nestačí. Za doprovodu hašteření vrabců přicházím až na konec rybníků. Z rákosí vyletuje několik čírek obecných a usedají nedaleko. Je na ně krásný pohled – zvláště na vybarvené samečky. Dlouze vychutnávám koordinovaný zmatek bílých perutí a vracím se zpět. Příjemnou melodii racčího krákání a přicházející podzimní zvuky narušují jen tlumené hlasy rybářů. Obcházím mrtvou labuť a už stojím u Křenovského rybníku. Ze zahrady, přímo mě naproti vylétá strakapoud prostřední a mizí v dáli. Na hladině plave spousta kachen, pár poláků, ale nic, na čem by utkvěli mé zraky. Listopadovou atmosférou se brouzdám ve spadaném listí. Dubová alej mi připadá velmi opuštěně a nebýt sýkorek, snad bych se tu i bála, cítím se tu úplně cizí. Konečně docházím k Anínské štěrkovně. Na hladině plave labuť, tři kachny a několik motorových člunů s rybáři. Na všední den je tu lovců obecně nějak hodně, až mě to překvapilo. Postupuji až k zadní části jezera. Zastavuji a do zorného pole dalekohledu se mi dostává divný světlý kormorán. Na to, že je poměrně daleko, mi nedá příliš práce přijít na to, co to je. Překvapení – potáplice. Začíná doba polední hygieny. Různě se přetáčí, potápí a dostává se do pozic, ze kterých se snad nemůže ani rozmotat… Odlétá a usedá na opačnou stranu vodní plochy. Pokračuji ještě dál, téměř až k samému konci. Kachny jsou opravdu daleko, určuji pouze lysky. Vracím se zpět. Znovu nacházím potáplici. Je poměrně blízko a loví. Jeden z rybářů mi vypráví své historky a společně sledujeme právě onoho severského hosta. Musím se vracet, za chvíli mi jede autobus. Pod mlýnem krásně sedí a pózuje ledňáček. Nicméně autobus již zastavuje…

Text: Kateřina Ševčíková