Prostřední rybník v Lednici a Šumvald

Prázdni už se chýlí ke svému konci, škola volá, tak proč se ještě na chvilku neodreagovat? V sobotu, jen co se vrátím po celém dni na akci ,,Bílý Kámen“, balím batoh a v neděli ráno s otcem vyrážím směr Břeclav. V parčíku se hašteří kosi a vrabci. Zrovna když svačíme před obchodem rohlík, ozve se kejhání a dvě hejna husí, každé asi o 250 ptácích, nám prolétají nad hlavou. Vracíme se na nádraží a nasedáme do vlaku do Lednice. Již při jízdě přes rybníky je vidět ten ,,Nezider!“ Husy, kachny a spoustu bahňáků.  Na Lednickém nádražíčku se loučíme s histrorickým vláčkem a hurá do zámeckého parku. Všude spoustu lidí a na rybnících samozřejmě spoustu ptáků. Jak typické pro Lednici. Lezeme na minaret a z prvního ochozu sleduji volavky. Ta bílá tečka je znatelně menší než ta šedá! A další dvě malé bílé tečky přilétají. S těmi stříbřitými volavkami se snad roztrhl pytel. To už je od poloviny měsíce srpna snad jedenáctá. Ne, že by mi to vadilo – spíše naopak – ale rozhodně mě to překvapilo. Z vrcholku turecké stavby je pohled jako z letadla. Tu krouží čápi, tu káně a občas proletí nějaký ten racek. Než však slezeme dolů, stříbřitky jsou už zmizelé. Obcházíme rybníky a konečně připisuju i pět kvakošů. Teď zpátky k nádraží, uvařit guláš a vstříc dalším dobrodružstvím. Než projdeme ořešákovou alejí, už je pomalu čas, a tak se s historickým vláčkem střetáváme přímo na hrázi rybníku. Náš příchod vítají labutě. Snad si asi myslí, že něco dostanou, ale jsou na omylu. Když si všimnu, že dvě z nich zdobí kroužek, je mi trochu líto, že pečiva příliš nazbyt nemáme. Zrovna když se mi do okuláru dalekohledu připlete tenkozobec, přijíždí se nahlásit labuť s krčním límcem 15CJ. Tak by to mělo vypadat – identifikace, a zase může jít po svých.

Labuť velká s límcem

Už se mi daří určovat vodouše bahení a ti velcí vodouši vzadu budou asi – ale kdepak! Jespák bojovný! Mám v těch ,,bahnomilech“ pořád ještě velký zmatek. Ale vodouše šedého, toho, po jeho krásné promenádě, určuji na jistotu. Teď sedáme u kraje rybníku a obhlížím obnažené kraje vodní plochy. Mezi užvaněnými husami se občes tetelí nějaká kachna či racek, po krajích postávají čejky a v bahně chodí, kdo jiný než bahňáci. Spolehlivě určuju ještě vodouše rudonohé a tmavé. Támhle poznávám hejnko nějakých jespáků, ale na jejich přesnější determinaci mi nestačí ani dalekohled, ani zkušenosti. A tam opodál – šabliarka modronohá! Nakonec se tenkozobců vylouplo pět.

Bahňáci

Slunce se pomalu chýlí k hladině Hlohoveckého rybníka, když přicházíme na hráz. Nad hejnem kachen posedává mladý kvakoš, ale Prostřední rybník, tam to žije! V bahně se plácají čírky, tak směšně hledající potravu. Na ostůvku postávají husy a kolem se batolí lysky – jak říká otec, tučňáci. Nacházím i nějaké bahňáky - kulíky, jespáky, vodouše. Míříme k Rybničnímu zámečku, vaříme fazole a posezením u  rybníka se tiše loučíme s dnešním dnem.

Čírka přistižená při večerním hodování

Balíme se do spacáku. V tom slyšíme kvákot hus vracících se na nocoviště, pak si chvilku povídají racci a pod oblohou plnou hvězd zvolna usínáme. Za nedlouho mě budí příjemné ,,kuvík“ a znovu ,,kuvík“. Co to asi bude? Každopádně nějaký z ,,kuviků.“ Rychle projíždím seznam sov a vylučovací metodou docházím jen k jednomu řešení. Že by kuvik plččivý? Znovu usínám a teď ,,hů huhuhu hůů“ puštíka a do toho ,,kuvik“ občas ze spánku zachraptí volavky nebo se něco šustne v trávě.

Ráno mě probouzí breptání hus letících na snídani. Scházím k rybníku, usedám na padlý strom a sleduji to úchvatné divadlo. Přímo přede mnou si probírá peří rodinka potápek malých, opodál loví volavky, batolí se lysky a z mlhy  kouzelně, jako v nějaké pohádce, vyplouvají labutě. Tohle nepředstavitelně krásné ticho a hluboký poklid občas přeruší jen zamumlání racka nebo projetí auta po nedaleké hrázi. Po mé levici se začíná porostem prohlížet sluníčko.

Ranní prostřední rybník

Osvětluje pavoučí sítě i rákos, takže se kapičky rosy lesknou jako ty nejpěknější drahokamy. Paprsky se prodírají přes mlhu a začínají mi rozehřívat prsty prochladlé od těla dalekohledu. S mohutným kejháním se vrací hejna husí, a když usedají, konečně nacházím na blátě i tenkozobce. S otevřenými ústy hledím na tohle nejdokonalejší divadlo, kde všichni herci hrají opravdu na plno. Takoví, jací jsou. Dlouho nejsem schopná slova a hltám všechny ptačí pohyby.

Ránno na rybníce

Když se konečně vzpamatuji, vracím se. Snídáme, balíme batohy a míříme na hráz. Stejně jako včera. Čírky se bahní v mělké vodě, bahňáci chodí u okraje břehu a lysky se ,,koulí“ sem a tam. Ještě pořád vidím dva orly, co sedí na suchém stromě už od rána a přilétá na snídani i orlovec. Nicméně auta za zády nejsou nic příjmného a navíc rybník je proti slunci. Míříme k Hlohoveckému rybníku. Na hladině plave hejno poláků, ale všichni ptáci jsou vyplašeni rybáři a míří do dáli k protějšímu břehu.

Ptáci...

V Hlohovci nakupujeme potraviny a mě stále v hlavě vrtá myšlenka, kde asi jsou všechny zrzohlávky. Snad na Nesytu budeme mít více štěstí. . Ještě než ale dospějeme k největšímu Moravskému rybníku, trošku bloudíme u malých rybníčků mezi Hlohovcem a Nesytem. A co nevidím! Plná hladina zrzohlávek – takže už si kvůli nim hlavu lámat nemusím. Když přicházíme k Nesytu, na modravé hladině plave jen pár kachen. Po cyklostezce míříme do Sedlece. U vinice posedávají káně a pochop, občas proletí i poštolka. Je poledne a z hladiny zmizeli už i kachny. Všechno je asi skované v rákosí. Jeden sedlecký obyvatel nám radí, ,,kde ti lidé chytají.“ Nicméně budova váhy je už prázdná a sítě skované. Ve stromech okolo rybníka poletují modřinky a v hlavě se mi vybavují ty chvíle, když jsem je držela v ruce a ony zobáčem štípaly a klovaly a ... V tom mě ze snění vytrhne snad ten nejpříjemnější hlas co znám. Alespň pro mě. Z rákosiny se kdesi v dáli ozývá: ,,ping ping črrr ping ping...“ Jsem v sedmém neby. Jak dlouho jsem na tohle čekala, až zase znovu uslyším sýkořice? Za nedlouho však líbezná hudba mizí kdesi ve spleti vodních rostli.

Nesyt

Je strašné horko a my přemýšlíme, co dál. Rybníky jsou projity, co takhle do Mikulova, na Hodonínské rybníky nebo třeba zkusit Soutok? Vracíme se na nádraží a za chvíli nám jede vlak na Břeclav. V Břeclavi tak usilovně přemýšlíme, až se celí znavení rozhodujeme pro vlak do Olomouce. Za chvíli nám to jede, tak nahazujeme batohy a lezeme do kupé. Před očima se mi míhají různé obrazy a z pískání větru přes otevřené okénko kdesi v uších slyším jen: ,,ping ping črrrr...“ A nebyl to vlastně všechno jen sen?

foto a text: Kateřina Ševčíková

Šumvald

Je 30.8., zamračeno, a my odvážíme svěřence, morče, které u nás trávilo prázdniny, zpět domů. A kam teď za ptáky? Vzhledem k tomu, že malá Kulička bydlí v Neředíně, rozhodujeme jednohlasně: Šumvald. Po krátkém bloudění v Uničově už stojíme na hrázi rybníka. V korunách stromů hučí vítr a vlnky na vodě skovávají hejno lysek tak, že jim jen trčí hlavičky. Ostatní ptáci jsou však na opačné straně vodní plochy.

Šumvald

Vydáváme se po břehu a občas nám pod nohou s úzkostlivým zapísknutím vyletí jeden ze tří písků. Jindy dva a příště zas všichni. Neustále sedají před nás a zase odletují. Na menších rybníčcích to ale žije mnohem víc. Po stromech posedávají volavky popelavé a bílé. Ve vzduchu křičí racci a na hladině se krmí kachny. V keřích se občas mihne pěnice nebo budníček. Teď nám stojí v cestě překážka, kachní farma. Přelézáme  plot a nechtěně plašíme lysky. Rozbíhají se po hladině a zase zapadají zpět. O chvilku později je následuje i rodinka potápek malých. Na kůlech posedávají racci a my se pozvolna vracíme k autu. Už je cítit podzim a slovo ,,škola“ jako by vyselo na všech koutech. I ten čáp, co se pase při zpáteční cestě u Červenky, má v očích nějaký smutný lesk…

foto a text: Kateřina Ševčíková