Šelmování a jeřábkování kol kolem Salajky

Vysoukám se z auta, krátké rozloučení s řidičem a už si to vykračuju zasněženou Bílou. Tu mi ale k uším dolehne slaboučký sten varhan. Otočím se na patě a stojím tváří v tvář zdejšímu malebnému dřevěnému kostelíku. Právě probíhá nedělní bohoslužba. Křehká slova známého faráře mě lákají k poslechu. Sundám krosnu a vyběhnu pár schůdků. Přede dveřmi se však zarazím – přeci jen, dovnitř kostela nejspíš nepatřím. A tak bedlivě poslouchám a pozoruju pěkně z prahu, podobně jako bílý chundelatý psík uvázaný před kostelem. Varhany dozněly, věřící se rozcházejí. Několik střetnutí známých očí a nesmělá pokývání. Osaměla jsem. Odbíjí dvanáctá a já mám nejvyšší čas vyrazit, cesta je daleká. Poslední nádech oné omamné vůně starého dřeva – vzhůru!

Na konci obce kontroluju říčku – skorci dnes doma nejsou. Míjím zámeček i maštal s koňmi. Ale přeci jen, nedá mi to – na chvilku se zastavím a aspoň pozdravím – Hugo, Miro, Pejo a Fuksa, pracovití fešáci. Nebojte, večer se stavím. To už jsem ale na rolbou přejeté lyžařské cestě a šlapu do vrchu, na Klín. Do hustého smrkového lesa sluníčko jen stěží prosvitne. Je tu jaksi smutno jen občas prořízlé milým „pípjů pípjů“ uhelníčka. O co méně života ve větvích, o to víc běžkařů. Ještě jsem neušla ani kilometr a už mám lidí plné zuby. Jsou všude, celá cesta sešlapaná stopami lyží a psů, lesem se místo ptačího zpěvu nese jejich pokřikování. Ani mě ten pochod jaksi netěší.

Lyžařská trasa po úbočí Klína

Konečně. Odbočuju z „hlavní“ lyžařské cesty a stoupám do kopce směrem k osadě Salajka. Hlasy utichly a plnými doušky si vychutnávám nesmělý zpěv hýlů a především všudypřítomné poletování křivek. Těch se tedy letos náramně urodilo! Nenápadné žlutohnědé samičky a karmínoví samečci, kapičky krve. Celé hejnko jako tornádo vlétne do vrcholku smrku a šišky padají! Mé oči ale bloudí po stromech kvůli něčemu jinému, než je pestrobarevná ptačí drobotiny. Někde tady by se mohl skrývat puštík bělavý, má milovaná uralka. Podaří se mi královnu Beskyd najít?

Les se otvírá a už stojím na bílé sněhové pláni. Salajka. Tak tedy puštík nic… Rychlý oběd a jdeme dál! Lidí výrazně ubylo a já se cítím zase spokojeně. Každý paprsek slunce mě dobíjí energií a v kostech mi mravenčí přicházející jaro. Utopena v myšlenkách se najednou zarážím. Na cestu přišly podivné stopy. Velký pes? Nebo vlk? Vybíhám – tedy spíš, brodím se nad kolena hlubokým sněhem – do lesa. Ale stopy jsou zapadané bílou nadílkou, kterou sluníčko poslalo z větví na zem. Tady toho asi moc nezjistím, škoda…

Bílé pláně na osadě Salajka

Letmo kontroluju mapu, ano jsem tady - odbočuju z cesty! Nazouvám sněžnice a vrhám se do neprošlápnuté nadýchané duchny. A po pár stech metrech konec, krátkou spojnicí jsem došla na vyoranou svážnici. Bedlivě prohlížím každou břízku, kterých je v těchto končinách plno, zda se u ní nezastavil jeřábek a nenechal tu svůj poklad – trus. Ale bez úspěchu. Proto zase nazouvám sněžnice a přes les se vydávám zpět k rezervaci Salajka. Po několika krocích se však zarazím. Dole u potoka se mihla světlá velká křídla. Perutě zavířily, ale ani zpěv uhelníčka nebyl narušen, tak bylo vzlétnutí tichounké. Rozbušilo se mi srdce – to musela být jedině… Ano, hádáte správně. Sova, puštík bělavý! Anebo se mi to jen zdálo? Prohlížím větve, ale marně. Pár kroků, jiný úhel pohledu a pořád nic. Najednou se kousek přede mnou zatřepala větev. Uralka neslyšně vzlétla a zase rychle zmizela na druhé straně údolíčka. Dlouze zírám do uklidňující zeleně smrkových větví.  Tam někde bude – a ano! Už vidím kousíček hlavy vykukující za kmenem! Ten nezaměnitelný obrys jejího obličeje…

Konejšivé koruny jedlí v NPR Salajka

Jak se uralka tiše objevila, tak i zmizela, ač se bedlivě rozhlížím kolem sebe, nikde ji není vidět. Nu, co už, alespoň takové malé pohlazení na dušičce! Zatavuju u velké jedle na hranici NPR Salajka a dlouze mohutný kmen objímám. Jak jen mi bylo po tom voňavém dřevě smutno! Strom stromů, přítel, ke kterému se chodím vyplakat. Sluníčko si pohrává s bílou peřinou a skrze temně zelené větve kreslí dechberoucí scenérii, která se mi vrývá pod kůži. Ještě jedno polaskání zvrásnělé kůry, ztělesněné moudrosti a už jsem na Bumbálce. Ale fuj, civilizace - auta, turisti, hlídka policie… I to sluníčko, jako by se najednou radši schovalo za mraky. Chvíli si povídám s pánem, setkávám se se známými, a už se brouzdám hřebenovou trasou. Zachráním ještě dnes jeřábčí skóre? Asi stěží, popadaný sníh pod každým keříkem mi moc šancí na nalezení trusu nedává.

Zvolna se blíží večer. Po Československém hřebeni se prohání nízké mraky a divoký větřík si pohrává s korunami smrků. Rázem na mě padá jakýsi smutek, stesk a samota. Nejraději bych se teď schoulila někam do klubíčka, třeba do voňavého sena dole v maštali a obličej zabořila do hebkého kočičího kožíšku. Ale kdo ví – jestli vůbec dojdu dolů? Tma dnes do hor přichází neskutečně rychle. Vklouznu do sněžnic a odbočuju neznámou pěšinou do míst, která mé podrážky ještě nikdy nepoctila, ale která mě vždycky lákala. Netrvá dlouho a zarazí mě podivný zvuk. „Pupupu, pupupupu“. Všechen smutek je rázem pryč. Bez myšlenky, jen tak pro radost, nadšeně volání opětuju: „pupupu“. Vždyť je to sýc! Snad nejvykulenější pták, kterého znám, si to ladí dole v údolíčku a mě už před očima tane starý porost, přírodní památka Lišková. Nahé větve buků se zlomyslně kymácí ve větru a kreslí do sněhu divoké stíny. Brr, až mi přebíhá mráz po zádech.

Stáčím se po lesní cestě směrem dolů. Ta vede bezchybně mé kroky po kluzkém ledu až dolů do údolí Smradlavy. Nevěřícně koukám na ozářenou stráň naproti – jako by tam panovaly tajemné síly, čarodějnice, nebo je tam snad sídlo dvanácti měsíčků, kteří mě pohostí a zahřejí? Sestupuju níž a níž a zář se zvolna rozlévá po celé krajině. A už – konečně se už ukazuje i ten, jemuž stříbřitě chladivé světlo patří. Z oblohy se usmívá téměř kulatý měsíc a opřádá hory do konejšivého fáče. Všechno bude dobré. Dlouho zírám na tu nádheru. Měsíc se vzhlíží v krystalkách zmrzlého sněhu a celá krajina bliká a tančí.  Dýchám si do prokřehlých dlaní, je mi zima a kručí mi v žaludku. Krájím si kousek suchého chleba, ať něco můžu po cestě dolů přikusovat. Zvolna se šinu pohodlnou cestou touto kouzelnou krajinou. Občas se zastavím a zahledím se do měsíce. Ale znovu mě večerní chlad popožene dál. To už mi ale říká stop omamná vůně nařezaného dřeva – ten neskutečně nádherný odér lesa. Zastavuju na skladu, koukám po hromadách kmenů a na jeden mohutný smrk si chvilku rozvalím své znavené tělo. Dlouze svým pohledem laskám křivky měsíce a nemůžu se nabažit až kýčového obrazu. Rázem mě přechází smutek i zima, až přemýšlím, že si vybalím spacák a přespím tu. To by byla tedy noc! Jenže, zítra je pondělí – ráno mě zbudí dřevaři. A navíc musím ještě dojít kousek trasy – takže do Bílé a uvidíme. Možná se vrátím…

Cesta se mi lomí v pravo a můj průvodce potůček se stéká s druhým. Tady vzniká ta pravá „velká“ Smradlava. Svit měsíčku mi však už kryje mohutný vrch Ježuly, jen občas dolehnou jeho stříbrné vlásky na protější svahy Klína. Šlapu si to setmělým údolím, starou známou cestou. Sovám se ještě houkat moc nechce, ale jak na ně pomyslím, ozve se puštík i se svou paní. Jen krátce: „Hů huhuhuhů“ a „kuvik“. Ticho, stačilo. Jako by mě jen chtěly potěšit, podpořit. Jsme tu s tebou! Nabírám vodu v sirném pramenu a už už se mi k očím dostávají smutně blikající světla z pouličních lamp. Zhluboka nabírám do nozder vůni starého dřeva, sena a koní. Lehké štěknutí vlčáka mě utvrzuje. Jsem tu správně. Zhluboka se nadechuju. Stačí zvednout ruku a zaklepat na dveře staré dřevěnky…

Text a foto: Kateřina Ševčíková