(S)vedena rysem

Ve větvích smrků hučí vítr a mísí se s rozčíleným cvrlikáním pantáty koňadry. Jako by chtěl říct „co tu chceš? Tady je mé teritorium!“. Nedbám hloupých řečí a vystrkuju nos z promočeného spacáku. Plesk. Těžká mokrá vločka mě udeřila do čela. Ospale bloumám do zamlženého porostu a zjišťuji, kde to vlastně asi jsem. Severní svak Veřovických vrchů (snad) někde mezi Hostašovicemi a sedlem Pindula. Toť poměrně přesná poloha.

Večer jsem vycházela právě z Hostašovic, v naprosté tmě, mlze a padajícím čímsi mezi sněhem a deštěm jsem bloudila až… až jsem kolem půlnoci dobloudila na úzkou pěšinku s kulatými ťápotami velké Micky, rysa. Stopování jsem si nechala až na dnešek, ospalá bych skončila v závěji u prvního pařezu.

Rozhněvaný koňadřák mě přivádí k lítosti. Pomalu se tedy vyhrabu z chladivého lože a natáhnu na sebe hromadu provlhlého a zmrzlého oblečení. Chci si ještě jednou, tentokrát na světle, nafotit rysí stopy, ale – baterie ve fotoaparátu je vybitá. Nu, co se dá dělat. I tak se mi tyto kruhovitě otisky vryly pod kůži s takovou přesností, že je snad nikdy nezapomenu.

Loučím se s párkem naštvaných sýkor a mířím proti směru stopy, někam dolů. Neujdu ani pár desítek metrů a sněhová pokrývka se mi kdesi ztrácí mezi ostružiním. A s ní mizí i rysí stopa. Z mlází vystrašeně vylétá kos a s typickým varováním zapadá o pár křáčků dál.

Vracím se zpět do kopce. Za nedlouho už stojím na místě, kde jsem strávila celou noc. Letmým zdvižením ruky zdravím párek sýkor a už se hrabu vrstvou sněhu do příkrého svahu. Sem a tam, nahoru dolů, doprava doleva. Voděna za nos snad rysem šprýmařem bloudím naprosto neznámou promrzlou a křehkou krajinou. Ani ptáček nepípne, ani větvička se nepohne. Jen drobné vločky se sotva slyšitelným šepotem hrají melancholickou písničku při dopadu na vrstvu sněhu. Pomalu se víc a víc zamotávám do neznáma. Oslepena rysí stopou, nyní již značně zachumelenou, jdu stále za někým, kterého nikdy nedostihnu. Celý život se člověk žene za něčím, čeho nelze dosáhnout, bloudí a kličkuje, až najednou stopa skončí a člověk se octne svedený úplně mimo cestu, do bezvýchodné situace.

Mě však rys, alespoň mi to tak připadá, vede poměrně správně, navíc stále nahoru (což potřebuju). Připadám si jako v pohádce. Silná námraza pohltila do své moci vše, co jí stálo v cestě. Větvičky i kmeny stromů jsou obaleny až několik centimetrů dlouhými krystalky. Chvílemi mám pocit, že jsem v ledovém království. Nebo v cukrárně. Křehká krása skleněných dobrot. Co chvíli si nějaký krystal ulomím a s chutí ho schroupu. Anebo je okusuju jen tak, přímo ze stromů. Právě v jednom z takových okamžiků se mi nad hlavou ozve známé pískání. Několik králíčků se jako akrobati pohybuje po namrzlých smrkových větvičkách. Ach, jak nedotknutelná je krása přírody, nelze ji slovy popsat. Jak slepý je člověk, který je slepě sveden a jde jen po své cestě, nekouká okolo.

Vycházím z vysokého, starého a překrásného lesa. Prolezu mlázím a dostávám se na nějakou pěšinku. Odtud stopa neomylně pokračuje vzhůru mlazinou. Chvíli ji ztrácím a opět nalézám. Na chvilku, jako by do šedi chmurného rána, kdesi přes husté mraky, zasvítilo sluníčko. Ohlédnu se zpět. Slabě ospalé stíny mohutných stromů pamětníků se vypalují do sněhové pokrývky. Ledové krystalky blikají magickými obrazci. Jak slepě kýčová atmosféra…

Přicházím na hřeben. Ve smrčích narážím na drobné, ve dvou řadách poskládané, kuří nožky. Před chvílí tu šel jeřábek. Ale jen kousek. Sedl a hned zase vzlétl. Sníh je zde udusaný a jemný poprašek je odvanutý kamsi pryč. Ztrácím stopu svého dnešního průvodce. Přecházím po cestě, zřejmě turistické značce, když tu znovu uvidím podezřelý kulatý důlek. Tak jsem opět našla svoji cestu. Vyrážím na opačný svah. Míjím stopy několika dalších jeřábků, další králíčky roztomile se pohupující na větévce a nakonec i cestu. Vůdce mě přivádí do hloubi zasněžené mlaziny. Vedl mě tak dlouho, až mě svedl někam, odkud se jen tak nedostanu. Hrobové ticho vprostřed mladých namrzlých smrků mi nahání husí kůži. Ticho, které už neprořezávají ani tichounce dopadající sněhové vločky.

Přesto se však můj osud ve strakatém kožíšku nakonec nade mnou slitoval. Stopa vede zpět do staršího smrkáče, chvilku se proplétá mezi padlými kmeny tenkých soušek a nakonec se ztrácí ve spleti stop dalších zvířat. To jsem téměř pod vrcholem. Po pár krocích už stojím na značce a vidím, jak se na mě usmívá rozcestník. Jsem na vrcholu Dlouhé, po dvou hodinách jsem se našla. Přestává sněžit a z lesa se ozývají veselé hlasy sýkor. Opodál se nedávno prošel další jeřábek a z bučiny houká můj letošní první doupňák. Jak najednou krajina zkrásní, když člověk pozná svou cestu. Tož díky, kamaráde, že jsi mě svedl na správný směr!

Text: Kateřina Ševčíková