Ptačí podzim v Rozáriu

Pozvolna se blíží páteční podvečer. Před pátou hodinou vcházím do brány od Rozária, ale co to – div mě neporazí běžec. A za ním další a další… Čtvrthodina uteče jako voda, schází se asi dvacítka účastníků a můžeme začít. Trasu stáčíme tam, kde nejsou běžci, přicházíme k první ceduli, a pak pokračujeme dále. Je poměrně mrtvo, občas přeletí holub, jednou se ukáže sojka a po bříze šplhá šoupálek. Nechci uvěřit tomu, že by mě dnes zradili téměř všichni ptáci… Na valu pouštím nahrávku králíčka. A když už se zpěv blíží ke konci, začne se ozývat jemné pískání. Zesiluje. Znovu mačkám tlačítko „přehrát“. Králíček vyskakuje na samý konec větví, a jako malý čertík se rozčiluje. Přidává se ještě jeden, a když odletí o strom dál, ukazuje se další. Nicméně nás prokoukli. Naše hra je přestlala bavit. Vedu lidi k budce pro puštíka a před příchodem k tabuli o šplhavcích zaznamenáváme strakapouda. Sedí na vrcholku túje a s poklidem klove do šišek. Popoletí o strom vedle a vůbec si nás nevšímá. Večerní šero se pomalu začíná vkrádat pod koruny smrků. Zastavujeme ještě u cedule s „Mistry letu“, a pak už se definitivně navracíme k bráně. Ozývají se první netopýři, ale ne a ne se ukázat. Nezbývá, než se rozejít. Většina účastníků odchází a zbytku, co ještě chvíli zůstává před branou, přelétá nad hlavou netopýr s rozloučením na křídlech.

text: Kateřina Ševčíková

5. 10. 2012