Promáčené Poodří

Na neděli 7. 10. je plánovaná oddílová výprava na Kotvici a na jistebnické rybníky.  Chvilku po půlnoci začínám skládat náš nový stativový dalekohled. Trvá mi to poměrně dlouho a výsledky jsou negativní.  To bude tedy den… Po pár hodinách spánku, když mi zazvoní budík, se ukazuje hořká pravda. Prší, ba dokonce lije.  Na nádraží se nás schází pár, ale nikomu se v takovém počasí nechce, akce se mění na Rozárium a dopoledne v DDM. Mě ale podzimní dny táhnou ven a mám pocit, že ve městě nevydržím už ani chvilinku. Několik minut váhám a na poslední chvíli kupuji lístek do Studénky… Za zamlženým okénkem mizí mokrý obrys Olomouce, Přerov, Helfštýn a po přestupu v Hranicích konečně dorážím na své známé nádraží. Déšť zmírňuje, přemýšlím kam vyrazit a vyhrává Kotvice, a pak následně podél rybníků do Jistebníku. Před obchodem mě zastavují místní pánové s lahváči v ruce. Prý kam jdu, jací jsou tu ptáci a jestli budeme letos ještě kroužkovat (o místním ornitologickém dění vědí snad všechno). Ještě než se stihnu rozloučit, začíná znovu pršet.  Již pořádně mokrá přicházím ke Kotvici. Ve větvích řvou sýkory, kousek přede mnou se potápí roháč a všem ptákům jsem snad ukradená. Konečně se mi povedlo zprovoznit stativ a pouštím se do jeho křtu vodou. Na rybníku plavou desítky kachen a daří se mi najít i jednu kopřivku. Přesunuji se po hrázi k Novému rybníku. Tam je tedy živo. Mačkají se tu běžné vodní kachny spolu s labutěmi a lyskami, přilétá několik husí a před jednou volavkou nacházím dvě „lžičky“ (tedy samice od lžičáků). Ostřím do zadních vojů opeřené armády, ale provazy deště mi ničí výhled. Šedivá mlha spolu s kapkami deště mi zatajuje to, co ukrývají místní rybníky. Procházím po hrázi a v tom narazím na zbytky labutího těla. Je to přesně to místo – tady byla mrtvá již před dvěma měsíci. Ovšem její stav se změnil už jen na pár kostí a ušpiněná pera, která kdysi bývala sněhově bílá. Pospíchám pryč z tohoto místa, neboť s děsivým šuměním kapek o vodní hladinu mi nahání nepříjemné představy. Zběžně kontroluji husí krky, ale žádná se límcem nepyšní. Přes louky mířím dál, vstříc dalším dobrodružstvím. Přede mnou vylétá káně, tu proti mně kráčí srna a směr změní až kousek přede mnou… a kapky pořád pleskají kolem mých uší. Jsem zabrána do krajiny, nevím, kde jsem, nevím, kam dojdu a nemám představu ani o tom, co chci dneska najít a vidět… Konečně jsem se našla. Na Horním rybníku plave pět kopřivek a nad Velkým Bědným je nějak podezřele živo! Stav vody je na minimu a ptáci – především rackové a volavky zde mají rychlé občerstvení. Jako zločinec, který se skrývá před zákonem, se plížím za rákosím. Téměř se povedlo… Na poslední chvíli mě prozradilo hejnko kachen. S kvákáním vzlétají a zvedají asi stovku nejbližších racků. To jsem nechtěla – ale když už se stalo – využívám to a techniku parkuji pod silem. Racci se velmi rychle vracejí, neboť právě tady mají to nejlepší – poslední útočiště malých rybek. Připadám si jako ve snu: kolem mě se hemží bílé letky, bílá těla a ohlušující křik. Stojím s otevřenými ústy zabraná do tohoto divadla. Přestávám cítit zimu z promočeného oblečení a nevšímám si, že neprší. V tom, jako když tlačítkem vypnete zvuk. Hrobové ticho. Asi tisícovka ptáků postupně vzlétá do vzduchu a znovu sedá k zemi. A po chvíli mexickou vlnu opakuje znovu. Rychle projíždím racky, jestli neobjevím něco nového, ale kromě hejna čejek a jednoho vodouše je tu jen bílo. Ptáci znovu odlétají. Mají důvod – přijíždí rybář. Balím věci a otáčím se nazpět. Kam teď? Šedivé mraky vystřídali ještě šedší, znovu začíná krápat. Silný vítr rozcuchává rákosí jako mokré vlasy a koruny zlověstně šumí. Necítím prsty a volím zpáteční cestu do Studénky.  Dávám se do řeči se dvěma pány, hledají jez. Zajímá je, jak dopadla včerejší exkurze do Tovačova, ale sloužit nemohu, nebyla jsem… Vracím se zpět přes louky. Déšť se mění ve sprchu a voda mi teče snad úplně všude. Připadám si stejně, jako když mě kamarádi hodili oblečenou do bazénu. V okulárech dalekohledu se mi vytvořily rybníčky, nevidím už vůbec nic. V hlavě mi hučí a pořád jako bych slyšela kukačku. Asi jsem se už opravdu zbláznila. Chodím po louce sem a tam, brouzdám se listím a užívám si podzim. Zpátky se mi vůbec nechce, nejraději bych tu zůstala. Ale vidina něčeho teplého mě přemáhá vrátit se. Znovu jsem na nádraží. Údery kapek do skleněné střechy jsou ohlušující. Ždímám to, co je mokré a snažím se v batohu najít alespoň něco suchého. Bez úspěchu. Konečně přijíždí vlak. Ovšem nějaký nešťastník se rozhodl v tento tajemný den ukončit svůj život skokem… Takže všechny vlaky mají zpoždění – lidé jsou nervózní, neustále křičí, telefonují… Výborná činnost na ukrácení cesty, sledovat tohle hemžení. V Přerově mi ujíždí vlak jen o chvíli. Dalšího se dočkám téměř až za hodinu. Přestává pršet a od západu se protrhává oblačnost. Do mokrých polí se opírají poslední paprsky zapadajícího slunce a mění krajinu v zlatý drahokam. Nevšední zážitek pomalu končí.

Text: Kateřina Ševčíková