Pochmurným odpolednem za ptačími sluníčky

Je sobota, 16. 2. 2012, ručička se chýlí k druhé hodině odpolední. Za okny pleskají kapky z tajícího sněhu a obloha je pochmurně šedá. Beru dalekohled a vyrážím ven. Konečně. Po tolika týdnech strávených doma se mi to zdá jako sen. Konečně se můžu nadechnout! S radostí se obracím za každým štěbetnutím. Pomalu přicházím na oblíbené strnadí místo. Na poli je však žlutých sluníček jen několik, většina ptáku pokřikuje ze stromů nedaleko samoty. Pole okolo posedu s mysliveckou újedí je dokonala sválené – jako by zde probíhala bitva na život a na smrt. Ovšem, zvěř zde svádí bitvu se svým nepřítelem – hladem. Přicházím na okraj pole, k vegetaci, a doufám, že najdu i jiné zvířecí stopy. Zatím jen zajíci, srny, prasata a jeleni. Ale jaký jelen! Jedna ze stop dosahuje velikosti stopy statného buvola. V duchu však myslím na něco jiného než na kopytníky… V zamyšlení se brodím sněhem. V tom mě zarazí pohyb jen několik metrů vedle. Dvě srny vyšli naplnit žaludek. Jsou na dosah. Vypadají velmi legračně: natáhnou krk, ukousnou pár stébel, a pak, s dětskou radostí poskočí několika kroky dopředu. Opět ukousnou… Nádherné divadlo. Sahám pro fotoaparát, ale zase ho rychle schovávám. Co bych měla z fotek! Ať mi všichni prominou, ale ani nejlepší fotograf nedokáže zachytit tohle… Nádhernou kompozici, která je umocněná pocitem. Ano – pocit zde hraje nejdůležitější roli. Pocit, že patřím do koloběhu přírody… Srny se dostávají k cíli. Avšak něco je vyrušilo a spěchají do úkrytu – zpátky do lesa. Nyní vstupuji do zakázaného. Hlas srdce mě ohlušuje. Ale stačí udělat krok zpět, před tabuli, a je opět úplně potichu… A po pár krocích tlukot opět ohlušuje – div neslyším křik sojky, který oznamuje, že se do kraje snů vkradl vetřelec. Kousek přede mnou vzlétá malinká poštolka – to je snad dřemlík! A opodál počítá hejnko hýlů, a tam sedí káně a… Ztrácím slova a užívám si nevýslovné nádhery… Z dálky se ozývá psí štěkot. Snad se přibližuje? Radši zmizím dřív, než někoho potkám. Teď, ve sněhu, se špatně hraje na „partyzány“. Přecházím smrtonosnou řeku v podobě frekventované dálnice. Po dlouhé době si připadám opět tak lehce, konečně mám zas vodu v botách a promrzlé konečky prstů. Tohle nevýslovné štěstí ještě umocňuje na drátě sedící ťuhýk šedý. Šedivá obloha černá víc a víc. Vracím se zpět do civilizace, ovšem na cestu mi dál svítí ptačí sluníčka…

Text: Kateřina Ševčíková