Noc na křižovatce

Sluneční kotouč se pomalu ztrácí za obří čepicí Smrku. Poslední žhavé paprsky kreslí do opuštěné sjezdovky nad Bílou s posledními zbytky sněhu rudé pruhy. Drozdi přeladili na veselejší notu a na večerní obhlídku vylétla sluka. Tma se však nemilosrdně vkrádá. A než slezu dolů do dědiny, již je černočerná noc. Zde má pouť nekončí. Čeká mě ještě několik kilometrů podél říčky Smradlavy, až k Maxovu klausu.

            Cesta po asfaltu se nekonečně vleče. Zastavuju se u sirovodíkového pramene a pocucávám jednu z nejchutnějších vod. Opouštím známé končiny a černočerná noc v neznámu nenechá mé srdce v klidu. Navíc se z lesa ozývají podivné, ne však úplně cizí. zvuky. Určitě jsem je již někdy slyšela. A teď jsou téměř na cestě – posvítím si na ně! Vždyť ano, rozvášněné ropuchy ukojují svoje milostné touhy. A jak u toho zvláštně vrkají, pomalu jako hrdličky.

            Osud jednoho z posledních dubnových dnů se naplňuje, rafička hodin se staví na dvanáctku. Konečně docházím na hráz drobné vodní nádrže utopené v Beskydských lesích. Únavou již sotva pletu nohama, okamžitě tedy rozbaluju věci a choulím se do svého spacáku. Za ropušího zpěvu milostných písní a pod dohledem pana Měsíce se mi rychle klíží oči a usínám.

            Krásný sen, pod víčky se mi třepetají smetanové perutě puštíků bělavých, do uší mě líbezně hladí jejich hluboký hlas. Pozvolna ze snu procitám. Ale uralku slyším pořád. Jsem opravdu vzhůru? Ano, a sova na mě zdálky opravdu volá. Nezapomenutelné okamžiky nezapomenutelného hlasu… Blažeností se znovu propadám do sna. Jen občas mě vyruší nějaké přecházející ropucha, jak mi plácne na celtu nebo vlhké břicho nalepí na obličej.

            Nové vyrušení. Pochybný šustot podél hlavy. Rychlé přeběhnutí a šplouch do vody. Co to? Že by vydra střídala stanoviště? Ještě než stihnu vyhodnotit závěry, znovu mě pohlcuje blažený spánek.

Černá nebes báň pomalu bledne. Měsíc přešplhal přes celou oblohu a dívá se mi teď přímo do tváře. Nad ranní, ještě ospalou krajinou, se rozléhají mohutné, uši rvoucí, skřeky. To volavky dolétly na snídani. Bez hnutí stojí na jedné noze, jako baletky, na hladině nádrže a prohlíží se v zrcadle klidné hladiny. Sotva znatelný vánek jim čechrá šedivá pírka a přináší mi k nosu vůni vody.

Pomalu se rozednívá. Chór kosů a drozdů doprovázený hlasitým střízlíkem a melancholickou pěvuškou nabývá na intenzitě. Přidávají se další a další zpěváci až se rozezvučí nejkrásnější z koncertů. Nechce se mi vylézat ze spacáku a rušit překrásné ráno. Ale není zbytí. Opatrně ze sebe sundávám koukajícího ropušáka. Sebemenší pohyb vyrušil sochu volavky a ta s hlasitými nadávkami zmizela kdesi v lese. Odbíjí šestá hodina. Mačkám stopky a začínám svou dnešní první hodinovku.

Text: Kateřina Ševčíková